Když v listopadu 1989 padl režim Todora Živkova, mělo Bulharsko rovných devět milionů obyvatel. O generaci později se aktuální číslo pohybuje kolem sedmi milionů. Rozdíl je dán zejména masovou emigrační vlnou na Západ.   Odliv schopných lidí se pro naše jižní příbuzné stal potenciálně zničujícím problémem.

Bulharsko není národnostně jednolitý stát. Turecká menšina, která čítá zhruba 10 procent obyvatelstva, tvoří dva výrazné ostrůvky na mapě. Jeden z nich se nachází v pohoří Rodopy, nedaleko řeckých a tureckých hranic. Druhý je izolován na severovýchodě země, v okolí města Šumen. Kromě Turků žijí v Bulharsku i Romové, dříve vzácní, nyní již velmi početní. S oběma komunitami mají etničtí Bulhaři složité a ne vždy přátelské vztahy.

Co se Turků týče, některé paralely s našimi sudetskými Němci jsou zjevné. Bulharsko podléhalo turecké osmanské moci zhruba pět set let a Turků bývalo v zemi tou dobou i podstatně více než dnešních deset procent. Osmanské područí je Bulhary vnímáno jako národní tragédie, ze které osvobodila bulharský lid až carská armáda na konci 19. století. Válka v letech 1877–1878 se před příchodem Rusů hrozila změnit v genocidu, podobně jako se to později skutečně stalo v Arménii. Bulharům naopak schází zkušenost podobná invazi do Československa v roce 1968, takže Rusko a Rusové jsou v místní kultuře bráni o dost pozitivněji než v České republice.

Turky vyháněl z Bulharska ještě Todor Živkov v 80. letech 20. století. Vládou iniciovaný proces bulharizace vycházel z předpokladu, že místní turecká populace jsou jen poturčení Slované a že je žádoucí, aby se vrátili ke svým kořenům. Mimo jiné bylo zákonem zakázáno dávat dětem turecká jména. Část Turků se tehdy s bulharizací nesmířila a vystěhovala se raději do Turecka. Dodnes jich tam zůstává zhruba čtvrt milionu. Mají vesměs dvojí občanství a smějí volit v bulharských volbách, což představuje určité riziko, protože komunity tureckých vyhnanců jsou pod silným vlivem nacionálních představ autoritářského prezidenta Erdoğana. Při posledních volbách roku 2017 získala strana DOST, silně asociovaná s tureckou vládou, 2,9 % hlasů a neprošla tak do parlamentu (pro vstup jsou nutná čtyři procenta). V turecky mluvících regionech však byla poměrně úspěšná, například ve městě Kărdžăli posbírala přes 21 %. Je tedy možné, že Erdoğanův režim si časem tímto způsobem vybuduje alespoň vliv na místních radnicích. Pokud už jej nemá.

Romská populace sice nikdy Bulharsko neokupovala a není ovlivňována žádnými autokraty ze zahraničí, potíže s ní spojené však připomínají ty z Česka (Slovenska, Maďarska, Bosny, Rumunska, Srbska atd.) velmi důvěrně. Jen malá část bulharských Romů má práci, ještě méně pak kvalifikovanou. Pouze 0,3 % Romů v Bulharsku získalo vysokoškolské vzdělání. Mají výrazně více dětí než zbytek obyvatelstva: celých 12 procent dětí ve věku do 10 let je romského původu, ač celkový podíl Romů v zemi činí jen zhruba 5 %. Ještě daleko nadprůměrněji jsou bulharští Romové zastoupeni ve vězeních, kde tvoří až 70 %
všech vězňů.

Vyhlídka na to, že s růstem podílu Romů na populaci se tyto problémy budou stávat čím dál většími, není pro Bulhary příliš optimistická. Romské kapsářské a žebrácké gangy navíc využily volného pohybu osob k expanzi do západní Evropy, kde citelným způsobem poškozují už tak dost nejisté jméno země. Téma romské menšiny je v Bulharsku podobně ožehavé a nepříjemné jako v České republice. Nikdo pořádně neví, co dělat s lidmi, kteří ve valné většině nejeví zájem o nějakou integraci do moderní společnosti a kterých je dost na to, aby pro sociální, zdravotní a bezpečnostní složky státu představovali zdroj velkých problémů. Evropské programy na pozdvižení společenské úrovně Romů se nemohou pochlubit žádnými výraznými úspěchy.

Exodus vzdělanců

Bulharský komunistický režim striktně kontroloval pohyb svých občanů a do ciziny – i té socialistické – se dostávali jen šťastlivci nebo ti, kdo se vhodným způsobem postarali o „motivaci“ příslušného úředníka. Ani po pádu komunismu však chudá země nezačala být pro své občany přitažlivá a následovala masová emigrace.

Útěk práceschopného obyvatelstva na Západ se projevuje prakticky ve všech kategoriích. Studenti dávají přednost kvalitnějším vysokým školám v Německu, Francii či Británii. Týká se to zejména oborů náročných na technické vybavení (silnoproud, elektronika, medicína), které si bulharské vysoké školy nemohou dovolit. V Německu tvoří bulharští studenti dokonce druhou nejsilnější cizineckou komunitu, hned po Číňanech – kterých je ovšem, na rozdíl od Bulharů, na světě miliarda a čtvrt.

V cizině se studovalo už za Živkova, například právě v Československu. Tehdejší režim však velmi přísně dohlížel na to, aby se mu kvalifikovaní lidé vraceli zpět. Dnes mladí vystudovaní Bulhaři na Západě zůstávají. Kdo se vrátí domů, nevyhne se tichému podezření z neschopnosti. Při protivládních nepokojích v roce 2013 křičeli mladí protestující mimo jiné: „Nechceme se vystěhovat!“ Podstatná část z nich už je mezitím pryč.

Velmi výrazně se „útěk mozků“ projevuje v oblasti medicíny: hlavním příjemcem bulharských lékařů je Německo. Německé univerzity nevychovávají dostatečný počet domácích lékařů, počet studijních míst je shora omezen (numerus clausus). Spolková republika následně řeší vzniklý nedostatek odborníků jejich dovozem z chudších zemí světa.

V roce 2016 spočítala německá lékařská komora, že v zemi působí 41 658 lékařů-cizinců, což představovalo nějakých 11 procent všech lékařů. (Ještě v roce 1993 to bylo pouhých 10 275 cizinců.) Z toho je 1634 Bulharů, tedy nikoli málo. Aktuálně má Bulharsko samo jen 28 000 lékařů v činné službě a jejich nedostatek začíná představovat problém pro zajištění základní lékařské péče.

Z individuálního hlediska je emigrace za lepším zcela pochopitelná. Kupní síla kvalifikovaného pracovníka v Německu je mnohonásobně vyšší než v Bulharsku. Jediné, co trend alespoň trochu brzdí, je extrémní nárůst cen západních nemovitostí v poslední době. Pro zemi jako takovou však stěhování představuje potenciálně smrtící problém. Jestliže mladí lidé emigrují, nezbývá dostatek těch, kdo by měli „doma“ děti a zajistili tak existenci národa v dalších generacích. Jejich znalosti a schopnosti pak scházejí bulharským firmám k tomu, aby mohly být alespoň trochu konkurenceschopné vůči svým německým, nizozemským či švédským protějškům.

Dávní zakladatelé evropských společenství na problém slabších a silnějších regionů mysleli, i když je pravděpodobné, že si nedokázali představit, jak mohutně se jednoho dne nůžky rozevřou. Dnes jsou rozevřeny dokořán. Nominální HDP na hlavu je v nejbohatším Lucembursku třináctkrát větší než v Bulharsku. I když vezmeme v úvahu rozdílné životní náklady v obou zemích, stále jde ještě o poměr zhruba sedm ku jedné.

Původní evropská konstrukce, při které bohatší země doplácejí chudším zemím v podobě dotací, je v tomto případě neúčinná. Nová dálnice za humny nevyváží sedminový reálný příjem a lidé se stihnou odstěhovat dříve, než k nim ta dálnice vůbec dorazí. V případě Bulharska už to stihli, a projevuje se i další efekt, známý i z jiných migračních vln. Početné bulharské komunity, které vznikly v bohatší cizině, lákají další Bulhary k odstěhování z vlasti. Bydlí-li v Berlíně už pět vašich spolužáků, vycestujete tam snáze, než když tam nikoho neznáte.

Epidemie korupce

Dotace zároveň zafixovávají určité rysy bulharské ekonomiky, které jí zabraňují ve vývoji. Bulharské nížiny jsou úrodné a stát byl vždy silně zemědělského rázu. Protože EU dotuje zemědělce štědře, stali se bulharští farmáři příjemci obrovského množství peněz. Přísun prostředků zvenčí byl spojen s epidemií korupce, která není na Balkáně ničím výjimečným, a Brusel v tomto případě dlouho hleděl stranou. Jelikož dlouho neexistovala žádná horní mez dotací na jednu farmu, vznikly v Bulharsku megapodniky s průměrnou rozlohou 2430 hektarů (desetinásobek běžné evropské farmy). Teprve v roce 2016, devět let po vstupu do EU, zastropovala vláda maximální dotaci na jednu osobu na 300 000 eur ročně. Tímto procesem se ovšem posílil charakter země jako obilnice Evropy, která neprodukuje téměř žádné zboží s vysokou přidanou hodnotou. Bez takové výroby nemá Bulharsko šanci srovnat se s Německem či třeba jen Českou republikou. Jediné ekonomické kritérium, ve kterém Bulhaři výrazně překonávají evropský průměr, je nízké zadlužení státu, totiž 22,5 % HDP. Je to ovšem do jisté míry z nouze ctnost, daná opatrností investorů, kteří se právě neženou vkládat peníze do dluhopisů země s kreditním ratingem BBB– (Standard & Poors).

Nejchudší země Unie musí aktuálně kromě odlivu mozků řešit i další problém, tentokrát bezpečnostního rázu. Její zeměpisná poloha ji předurčuje k tomu, sehrávat roli tranzitní země na „balkánské stezce“, po
které putují dobrodružnější běženci z celé jižní poloviny Asie do vysněného Německa či Švédska. Činnost pašerácké mafie je velmi lukrativní a řada bulharských občanů se dala vysokými odměnami zlákat ke spolupráci.

Policejní a vojenské síly země nestačí k uhlídání hornaté jižní hranice. V jejich nepřítomnosti vznikly ovšem dobrovolnické bojůvky z místních obyvatel, které se snaží o totéž, často i nezákonnými prostředky. Vláda v Sofii jejich činnost fakticky toleruje. Pouze v případech, kdy na internet unikne nějaké násilné video, následuje – většinou symbolický – trest vůči těm, kdo na sebe připoutali mezinárodní pozornost.

Největším pozitivem v Bulharsku zůstává trvalý nárůst turistiky v oblastech přiléhajících k Černému moři. Země je vnímána jako relativně bezpečná, a to i přesto, že v roce 2012 spáchal v Burgasu francouzský občan Mohamad Hassan al-Husejní sebevražedný útok na autobus plný Izraelců (zahynulo při něm šest turistů a atentátník sám). Příznivé ceny ubytování a služeb pak bohatě vyvažují fakt, že standardy kvality jsou o něco nižší než na turecké riviéře.

Deset kilometrů od moře však začíná země osiřelých vesnic, jejíž budoucnost je nejistá, a táhne se až k srbským a makedonským hranicím. Země, která kdysi jako první zapsala slovanskou řeč písmeny. To bylo velmi, velmi dávno, i když dva vynálezce tohoto starého písma známe i u nás a slavíme dodnes jejich památku. Jmenovali se Cyril a Metoděj.