Synonymem lázní Luhačovice jsou stavby architekta Dušana Jurkoviče. Nechybělo přitom mnoho a nejvýznamnější z nich byla srovnána se zemí. V lázeňském areálu ale došlo během první poloviny minulého století k překvapivě harmonickému spojení často protikladných architektonických slohů a stylů. Lázně se tak mohou pyšnit zcela jedinečnou přehlídkou historizujícího eklektismu, secese, moderny i funkcionalismu. A to navíc v neobvykle zachovalém stavu.

Tak už běž

Co se dá stihnout v architektuře během tří let? Dnes možná tak připravit všechny potřebné podklady pro úřady, před sto lety ale Dušan Samo Jurkovič dokázal s přehledem zrealizovat hned několik velmi náročných projektů. K návrhu nového lázeňského komplexu v malém městě na Zlínsku přizval Jurkoviče zkraje 20. století první ředitel luhačovické lázeňské společnosti František Veselý a za tři roky dokázal architekt navrhnout a dokončit šest objektů včetně celkové urbanistické koncepce lázní. Víc prostoru nedostal, s Jurkovičem se totiž hned poté rozešli; o jeho typickou architekturu kombinující secesi a regionální vlivy lidového stavitelství už nebyl zájem. Příležitost měli dostat „pokrokovější“ tvůrci.

Začaly se tak soutěžit další velké budovy, kdy mezi sebou soupeřily odvážné návrhy s těmi řekněme konzervativnějšími, které měly zprvu vrch. Příkladem může být Smetanův dům (1908–1910), luxusní lázeňský hotel, který se nese v duchu geometrizující secese. Jeho architekt Emil Králík pracoval ostatně u autorů Obecního domu v Praze, který navíc vznikal v téže době. Před domem mimochodem o půl století později zaparkovala fontána z proslulého československého pavilonu na Světové výstavě 1958 v Bruselu, zlomového okamžiku vývoje tuzemské poválečné architektury. Odvážnější stavby ale začaly lázeňský areál doplňovat až po první světové válce, kdy v celé republice vzala do svých rukou kormidlo modernistická architektura – všichni přitom respektovali Jurkovičovu urbanistickou koncepci, byť mu mnozí z nich nemohli přijít na jméno.

Přesně takovou stavbu představuje Společenský dům (1933–1935) od slavného pražského architekta Františka Roitha. Pravoúhlá, přísně symetrická stavba s rovnými střechami se už jednoznačně hlásí k modernistické architektuře, zároveň ale svým klasickým rozvržením skvěle zapadá do lázeňského areálu. Nepřebíjí, doplňuje. Dodnes si ve velké míře zachovala úžasné detaily z kvalitních materiálů.

Zbouráme ho?

Zcela zásadní pro podobu luhačovických lázní, jak ji známe dnes, byl ale úplně poslední projekt, který se podařilo v areálu zrealizovat doslova za pět minut dvanáct, než podobu všech veřejných staveb začala diktovat rudá strana. Ještě na začátku čtyřicátých let totiž proběhla architektonická soutěž na lázeňskou kolonádu, která areál uzavřela z východní strany. Šlo opravdu o stěžejní projekt, který mohl zcela zamíchat kartami. V podmínkách soutěže totiž stálo, že se v návrhu nemusí počítat s přiléhajícím Jurkovičovým domem, dnešní nezpochybnitelnou dominantou lázní. Soutěž nicméně vyhrál brněnský modernistický architekt Oskar Poříska, který možnou demolici Jurkovičova domu odmítl a namísto toho mu úpravami okolí umožnil ještě víc vyniknout.

Pořískovou vizí totiž bylo scelení celé centrální části areálu souborem lineárně řazených staveb. Těžiště souboru představuje hala pramene Vincentka – největšího pokladu Luhačovic, jehož význam podtrhuje i samotná architektura. Jde o velkorysý prostor zalitý sluncem díky prosklenému průčelí i stropu, jehož vnitřní monumentalitu zdůrazňují dvě řady vysokých sloupů z umělého mramoru. Když vstoupíte dovnitř, ihned pochopíte, že se zde odehrává něco významného. Od haly se pak rozbíhá na jednu stranu Velká kolonáda s pramenem Amandky, na druhou Malá kolonáda s navazujícím Vyšetřovacím a výzkumným ústavem.

Ještě nedávno byly objekty ve zbídačeném stavu, na kterém se podepsaly také agresivní minerálky. Dnes už ale kolonáda včetně haly září v přesně takové podobě, jak je architekt Poříska roku 1952 dokončil (s výstavbou se začalo až po konci druhé světové války). K rekonstrukci se přistoupilo s velkou péčí pod dohledem architektky Mirky Chmelařové, došlo třeba k nákladné výrobě přesné repliky mozaikové dlažby a vrátilo se i původní osvětlení. Výsledku hodně pomohlo také sjednocení vizuálního stylu obchodů na promenádě,
propojení se zadními atrii a celkové očištění od nakumulovaného balastu. Jde o vzorovou obnovu kulturní památky z poloviny minulého století. Přejme si, aby se s podobným citem zacházelo také s významnými stavbami jen o jednu až dvě dekády mladšími.