Český patriotismus, či dokonce nacionalismus se poslední roky pozvolna probouzí, ale mnoho lidí se za něj trochu stydí, protože jediná skupina, která se k němu veřejně hlásí, je údernější křídlo české pravice. Přesto téměř neviditelně, „zespodu“ se obnovují poutní tradice, jakou je například propojení Blaníku s Řípem. Pokud se na těchto místech roky stavujete, neunikne vám zástup tichých a nenápadných poutníků, často rodin s malými dětmi, kteří téměř v obrozenském duchu 19. století vyrážejí na svá malá setkání s přírodou, mýtem i národním duchem. Pochopitelně že tento niterný zájem se dá využít i politickým způsobem, ale je to vlastně v pořádku, protože něco podobného se dělo při táborech lidu už v 19. století.

Před lety jsem učil na DAMU obor nazývaný antropologie prostoru a spolupracoval s alternativními herci a loutkáři na projektech typu „site specific“. Jde o divadelní či performativní akce, které se týkají určitého místa a jsou jím ovlivněny či inspirovány. Abychom se vyhnuli anglickému označení, začali jsme hovořit o „umění místa“. Podobně se v 90. začal v severských státech prosazovat obor kulturní antropologie, kterému se dnes říká „place-lore“ podle vzoru folklore, kde slovo lore znamená podání či zvyklost. Folklor představuje soubor lidových zvyků, písní, ornamentů a předmětů. Základ slova „lore“ však ukazuje ještě hlubší kořeny, protože souvisí s „learn“, obsahuje tedy něco, co musí být naučeno. Folklorní zvyky jsou nejenom radost a zábava, ale také povinnost, které se musíme učit.

Place-lore je moderní slovo, které po letech tápání vzešlo z estonského výrazu „kohapärimus“ a zatím jej neumíme přeložit do češtiny. Můžeme jej popsat jako soubor starých tradic o jednotlivých místech, který vracíme do obecného povědomí. V Estonsku způsobil koncept place-lore nejenom záplavu publikací, ale i lidové oživení zájmu o mytické a posvátné lokality. Staré příběhy byly vyhledány v knihách a obvykle formou pověstí či pohádek „znovu nahrány“ do paměti obyvatel. Doslova se setkáváme s výrazy jako příběhový či mytický „reload“, což znamená, že podobně jako si do počítače stahujeme různé dokumenty, tak do současného povědomí jsou v novém formátu „nahrány“ dřívější děje a zvyklosti, které se však mísí se současnými historkami, informacemi a dezinformacemi sdílenými sociálními médii. Tímto způsobem, byť méně intenzivně, však folklor fungoval vždycky.

Vzniká tak nová environmentální mytologie, kterou původně definovali finští folkloristé slovem „ympäristömytologia“. Jejím základem je les, jezero, skála či prostředí, které má nějaké zvláštní přírodní charakteristiky, a proto se stává zdrojem příběhů. Mohou to být i místa bitev, důležitých setkání, rodiště významných osob, dějiště zázraků, národních tragédií či návratů. Toto spontánní hnutí přichází do České republiky. Projevuje se zaujetím pro krásu krajiny a oživením zdrojů imaginace. Tato místa nás však skrze kontakt s minulostí vedou ke skromnosti, střídmosti a šetrnému a vděčnému vztahu ke světu. Jde o vlastnosti, bez kterých by se nám v této době velkých změn nejspíš žilo hůř.

O pravdě oblaků a pravdivosti země

Jádro pověsti o Blaníku se dá shrnout několika větami: Hrdinové padlí v bitvách se uchýlili do hory jako spící vojsko a čekají, až přijde jejich čas. Občas vycházejí či vyjíždějí ven. Pokud se někdo, obvykle pasáček nebo kovář, v té době dostane do hory, jeho čas plyne pomaleji, a když vyjde ven, už si na něj nikdo nepamatuje. Folklorní studie posledních let však odkryly obrovské bohatství motivů, které se týkají posvátných hor. Společné jim je to, že posvátné hory jsou duté a uvnitř žijí mocné, blahodárné či naopak zlovolné bytosti. Ty je nutné si nějak naklonit či neutralizovat jejich škodlivý vliv. K tomu slouží návody a rituály, které stanovují, co se nesmí dělat a co naopak přináší požehnání, obvykle déšť, celému kraji. Kromě toho hory velmi často chrání osadu, nebo dokonce celou zemi. Většina funkcí posvátných hor je komunitní a týká se všech lidí pod horou. Kromě toho však v horách žijí anebo k nim putují poustevníci, mystici a básníci. Těm se zde dostává poznání, naplnění života nebo inspirace.

Aspoň stručný popis, co hory pro lidi znamenají, můžeme uvést myšlenkami anglického historika umění Johna Ruskina z knihy Moderní malíři (1873). Ruskin srovnává tělo člověka a tělo země. Hory jsou pro zemi tím, čím jsou svaly rýsující se na těle člověka. Jsou aktivní, plné energie, vášně a síly, ale okolní nížiny se podobají spícímu člověku. Hory činí a nížiny odpovídají. Jsou aktivní jinak než zvířata. Soptí, přitahují mraky a blesky. Nesou nebe. Podobají se ostrovům, na které útočí vlny světového oceánu. Půda pod horami živí lidi, je zklidněním větrů přenášejících částečky půdy i proudů valících se z výšin. Půda vyplňuje podhorské sníženiny, jako by ona sama byla původním jezerem.

Čarovné palouky

Staré evropské tradice se zachovaly jednak v lidových zvycích, jaké známe v poměrně ucelené formě například z Bretagne, anebo v severských ságách a zvycích. Křesťanství totiž přichází do některých částí Skandinávie a zejména na Island poměrně pozdě, až ve 12.–13. století, tedy v době, kdy díky klášterní kultuře už mnoho lidí umí číst psát a je si vědomo, že stará antická, patristická i domácí tradice má cenu. Na Islandu bylo křesťanství přijato dohodou a i v pozdějších dobách byly tolerovány pohanské obřady, pokud neprobíhaly veřejně. Platilo, že některá místa jsou místa, ale jiná jsou víc, protože obsahují mimořádná setkání, sny, vzpomínky. Místa mají vrstvy jako nějaké geologické objekty nebo mohou sbírat různé významy a růst jako strom. Místa, obvykle řeky a hory, drží pohromadě celé komunity, které se na ně odvolávají.

Pro evropský sever jsou klíčová ta místa, která bývají v islandské tradici nazývána álagablettir neboli čarovné palouky. Na drsném severu, kde život je plný nebezpečí, je lepší se těmto čarovným místům vyhnout, protože mohou být prokletá. Trollové volně vcházejí a vycházejí z kamenů, stráží si své teritorium a bývají škodolibí. Na středověkém Islandu příroda častěji stála proti člověku a bylo třeba s ní bojovat. Mnoho těchto míst se však projevuje jen několik dní či častěji nocí do roka během zvláštních svátků. Legendy o místech byly sebrány pozdě, protože bývají krátké a většinou obsahují jednoduché pokyny: Tam nechoď, nic odtamtud neber, hlavně nic nenič. Přesto podle nedávného průzkumu 55 % Islanďanů věří, že na čarovných místech by se jim něco špatného mohlo přihodit.

Složitější příběhy se vyprávějí nikoli o jednotlivých osobách a hrdinech, ale o vojscích a králích. Často se odehrávají na pomezí známých a neznámých krajů. V Asii bývají vázány na horské průsmyky, v Evropě na kamenná vrata a zemské brány, tedy na zúžená místa v údolích, zejména pokud jimi vedou staré cesty. Slovenská brána leží v Beňadiku pod Sitnem, Pražská brána mezi Závistí a Havlínem, Vídeňská brána u Klosterneuburgu, Porta bohemica pod Kalvárií u Žernosek, Porta hungarica u Carnunta naproti bratislavskému Děvínu a kromě toho známe mnoho menších kamenných vrat.

O množství posvátných míst si můžeme udělat představu ze starého Irska, kde se čarovné palouky, obvykle vymezené kamenným kruhem někdy až z let 500–700 před Kristem, podle inventarizace provedené v roce 1991 dochovaly na 30–40 tisících míst! Nazývají se obvykle vílí kruhy či vílí kopce – fairy forts či sidheán. Jsou to místa mnoha významů, ale nejčastěji tudy vystupují a zase se do země vracejí Aés Sídhe (ejs ší), mocnosti hor jako původní obyvatelé Irska. Někdy vstup do hory je označen divoce rostoucím hlohem, jehož větvičky se nesmějí trhat.

Kde přebývá ochranitelský duch českého národa?

Karel Hynek Mácha byl víc než básník. Máme pocit, že svou citlivostí vidí do budoucnosti téměř prorockým způsobem. Hrál jednu z rolí v inscenaci Klicperova Blaníku ve Stavovském divadle. Ve svém literárním zápisníku z let 1833–1835 napsal krátkou, ale výstižnou poznámku: „Na vrcholu Blaníka N. se modlí za Čechy, vášnivě, až posléze padne na tvář, reje rukama v zemi. – Nad ním vystoupí duch strážný národu českého, plný měsíc vychází za vrcholkem a prosvítá skrze postavu ducha; zdola píseň Svatý Václave.“ Odmysleme si dobový balast nezvladatelných citů a zbude nám Blaník jako místo, kde přebývá ochranitelský duch českého národa.

V blanické pověsti můžeme rozeznat několik významových vrstev. Na samém počátku pravděpodobně stojí úcta k hoře a jejím skalám, jakou máme doloženou z evropských předkřesťanských kultů. Obvykle se projevuje pocitem, že místo je posvátné, že v něm něco přebývá. Často se hovoří o boží přítomnosti, která je pociťována, ale na vlastní hoře se nedá spatřit, a tak se její sídlo umísťuje do podzemí. S tím se někdy mísí kult významných předků, v tomto případě bojovníků. Teprve křesťanství umísťuje zemřelé na nebesa, ale prakticky všechny pravěké kultury do podsvětí. V hoře tak může přebývat jak nějaké božstvo, tak i héroové, básníci a obecně předci nadaní nějakou neobvyklou schopností.

Tuto úctu k hoře, která je uvnitř oživená, považujeme za vlastního „hybatele“ dalších, postupně se kumulujících a přetvářených pověstí. Pokud byl kult kamenů a skal živý ještě po roce 1100, tak založení románského louňovického kláštera s kostelem zasvěceným sv. Václavovi po polovině 12. století a zahrnutí Blaníku do klášterních majetků mohlo mít i význam kultivace zdejšího duchovního prostředí, poznamenaného dřívější archaickou tradicí.

První psané záznamy blanické pověsti o rytířích v hoře a poslední bitvě se objevují v kázáních Mikuláše Vlásenického z konce 15. století a zjevně navazují na husitskou představu, že lidé pozdního středověku žijí na konci jedné určité epochy. Prakticky každý z husitských teologů se nějak vyjadřoval ke Zjevení sv. Jana. V našem současném pojetí apokalypsa představuje kolaps civilizace, ale ve výkladech například Mikuláše z Pelhřimova má význam přípravy na příchod nového, spravedlivějšího světa. Obsahuje v sobě i duchovní a sociální – „světelnou“ – regeneraci světa, která poprvé na celém tehdejším světě může začít právě v Čechách a na Hradišti Hory Tábor. Samotné město Tábor bylo původně sídlem, které se váže k hoře proměnění a poslední bitvy, jímž je v biblickém pojetí oblast mezi horou Megiddo nazývanou Armageddon a horou Tábor nad Nazaretem.

Následuje však další proměna kultu. V letech zhruba vymezených staletím 1640–1740 pozorujeme stavbu kostelů a kaplí na vrcholcích hor a nápadných kopců. Týká se to kaple na Malém Blaníku, miličínské Kalvárie, ale také Sněžky a vysokých alpských hor. Kult hor dál pokračuje, ale pozornost se upnula na světce, kterému je kaple zasvěcena. Třicetiletá válka a další četné válečné konflikty a morové rány barokní doby však nadále udržují apokalyptickou tradici, ze které se však pod tíhou opakovaných ran bez konce vytrácí motiv obnovy společnosti a přetavuje se do přípravy na dobrou smrt a spásu. Dobré bude až na nebesích, ne v tomto životě. Nejstarší blanická vrstva se zabývá místem, ale mladší vrstvy situací.

Během dalšího století pozorujeme, jak se motivu Blaníku zmocňuje převážně německá dobrodružná a romantizující literatura, která si svým obdobím sběru pověstí, pohádek a písní prošla už kolem roku 1800. Z velkých českých spisovatelů na Blaník celkem logicky reaguje Karel Hynek Mácha a plejáda menších autorů. Blaník se hlavně v druhé polovině 19. století stává jedním z míst, kde krystalizuje český národní život. Je odtud odvezen základní kámen pro Národního divadlo a organizují se zde národní poutě. Jejich častým motivem je hrdost nad českou minulostí a „blanický“ odpor vůči cizákům, za které je možné aspoň v některých aspektech považovat i habsburskou Vídeň. Poměrně pozdě, ale definitivně je do čela blanického vojska postaven sv. Václav.

Po druhé světové válce se spíš setkáváme s organizovanou turistikou a připomínkou starých pověstí v pojetí Aloise Jiráska. Jednu z pozdních pověstí zaznamenává Jaromír Jech, který hned po válce sbíral vzpomínky odsunutých obyvatel z německého výcvikového prostoru na Neveklovsku. Podle lidového podání mělo v roce 1945 mezi oběma Blaníky dojít k velké bitvě s ustupujícím německým vojskem, která měla začít zjevením vousatého kněze. Horu víceméně minulo nedávné novodruidské hnutí a „new age“ spiritualita. Postupně a spíš individuálně se obnovuje úcta k hoře. Už v dřívějších stoletích pozorujeme desetiletí zájmu o Blaník a pak vcelku lhostejné roky. Je proto pravděpodobné, že Blaník se do českého národního života opět vrátí, a to způsobem, jaký dnes neumíme odhadnout.