Návrh Václava Klause mladšího, aby si poslanci a senátoři v druhém pololetí odpustili mzdu, byl široce odmítnut jako populismus. Možná po právu. Na druhou stranu platí, že jsou to poslanci, kdo rozhoduje o prodloužení nouzového stavu a bez jejichž přinejmenším tiché tolerance by vláda už svou středověkou karanténu musela zrušit před několika týdny (navíc to slovo; původně byli v karanténě drženi nemocní, nikoli tak jako dnes deset milionů zdravých).

A neuškodilo by jim být ve větším styku s voliči. Řadě jejich spoluobčanů následkem této karantény citelně poklesnou příjmy, někteří už přišli o práci.

Druhá výhoda přijetí Klausova populistického návrhu by byla v tom, že by se pak politikům lépe odmítaly nároky některých zvlášť povedených zájmových skupin.

Státnímu rozpočtu, který se podle odhadu ministerstva financí letos propadne do ztráty 300 miliard korun, to uleví jen málo. Nicméně stačí obrátit tok argumentu – proč by vůbec v časech počínající hluboké recese měla plynout jakákoliv podpora zlatokopům? – a lobby slunce se rázem ocitá v neobhajitelné pozici.

Přesto projevili nedostatek citu pro situaci, neschopnost poznat, že by teď ve vlastním zájmu bylo lépe na sebe neupozorňovat. „Jedná se o politickou objednávku, kterou chce vláda zničit tisíce podnikatelů a domácností a která ohrozí bankovní sektor“ (protože solárníci mají od bank napůjčované úvěry), tvrdí předseda představenstva Solární asociace Jan Krčmář. V médiích léta všudypřítomný Martin Sedlák – kdysi Hnutí DUHA, dnes programový ředitel Svazu moderní energetiky – nechápe, proč teď vláda nechce podporovat „solární panely“, když je to přece „nejlevnější typ obnovitelného zdroje“.

Tentýž Martin Sedlák si před deseti lety byl jist tím, že solární panely jsou hudba budoucnosti, v roce 2010 si veřejně pochvaloval, jak fotovoltaické elektrárny „fenomenálně zlevňují“ (ale neříkal to jako argument, že by se mělo přestat s vysokými výkupními cenami). Když začínal náš solární boom, v letech 2007–2008, udávala fotovoltaická lobby, a novináři to po ní opakovali, že návratnost jedné fotovoltaické elektrárny bude činit sedm let. Pokud je po deseti a více letech masivní podpory i nejlevnější druh obnovitelných zdrojů pořád odkázaný na státní pomoc, asi by bylo lepší celou koncepci obnovitelných zdrojů zrušit.

„Soláry“ jsou samozřejmě jen pars pro toto. V časech, kdy se po nás všech žádá srozumění, že zadlužíme budoucí generace, a ochota přijmout pokles své životní úrovně, se klade otázka, proč se nepřikročilo k plošnému rušení dotací. Velkým soukromým firmám český stát ročně vyplácí cca 50 miliard korun. Otázka se vnucuje, ale celkem nikdo se jí neujal. Na zemi leží návrh, že by Agrofert mohl jít v těchto těžkých časech příkladem („Jsme v tom společně jako“) a vzdát se všech nenárokových dotací. Kdy tu jednoduchou myšlenku některý poslanec zvedne a položí premiérovi při interpelacích?