Jiří Suchý, život s klasikem
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Snad ještě není tak pozdě, když s třídenním zpožděním, zato v neděli si to tady autor přihasí s pozdravem k narozeninám Jiřímu Suchému. Jde o to, že když se klasik dožije devadesátky, je to ku prospěchu jeho i celku, neboť ten celek, tedy my, máme to štěstí, že již delší dobu s klasikem žijeme. A Jiří Suchý je klasik tak od svých třiceti let, takže vlastně je to šedesát let s klasikem, takže je nemálo těch, kteří ho jinak než jako klasika nezažili, a to jsou sami už dost staří, třeba ten autor.
Pro něj život se Suchým začal někdy v polovině sedmdesátých let, kdy si každý týden aspoň jednou přehrál na gramofonu trojelpíčko Kytice, která vyšla na deskách v roce 1974, až se ji naučil nazpaměť. Ještě teď nějaké kusy umí. Až po letech mu došlo, jaká to byla geniální finta s tím Erbenem. Suchý byl v těch letech zasažen jistou režimní nemilostí, nesměl do televize a příliš se o něm nepsalo, divadlo mu však nezakázali. A Erbena zakázat rovněž nemohli. Suchému se „trikem“ s Kyticí podařilo, bohužel už bez Jiřího Šlitra, zato s Ferdinandem Havlíkem, možná menším hitmakerem, ale ne horším skladatelem, prodloužit hluboko do let normalizačních alespoň v jevištní podobě ducha šedesátých let. Vtiskl do osnovy známé látky jejich rozpustilost, hravost, inteligenci, muzikálnost. Důležité je, že tehdy Erbenovu Kytici, zvláště nejnapínavější kusy, Polednici, Vodníka, Svatební košile, skutečně ještě znali skoro všichni, a to víceméně dobrovolně, neboť kniha byla, spolu s Babičkou, nezbytnou částí domácích knihoven, takže publikum chápalo „intertextové“ narážky snadno a hbitě. Bylo by zajímavé, zda by podobné literátské představení obstálo mezi dnešními muzikály, u nichž se žádná speciální vědomost nevyžaduje.
V nedávném filmu Olgy Sommerové o Suchém byla zajímavá pasáž o jeho vztahu k Jiřímu Šlitrovi, kde do historicky posvěcené harmonie přece jen pronikly rušivé tóny, jež lze snad považovat za náznak rivality. Šlitr byl pro Suchého nepochybně darem shůry, ale přece jen konkurentem, kterému „to šlo“ ještě lépe. U Šlitra by se dalo mluvit o doteku geniality, Suchý byl „jen“ ohromně talentovaný, přirovnat by se to možná dalo ke vztahu Lennon (Šlitr) a McCartney (Suchý). Zajímavá je Suchého zmínka o tom, že pro Šlitra bylo charakteristické slovo „ctižádostivost“ a že snil o úspěchu na Broadwayi – Dobře placenou procházku si nechal přeložit do angličtiny. Suchý takovou ambici neměl: však také Suchý nebyl primárně muzikant, byl to básník, jeho nástrojem byla čeština, proto také pro něj byla těžko představitelná emigrace. Šlitr by možná v ní skončil, kdoví.
V každém případě je Jiří Suchý vzácným příkladem člověka obdarovaného schopností u lidí okamžitě vzbudit sympatie, aniž by se jim jakkoli vnucoval či podbízel. Se svou nezaměnitelnou dikcí vždy decentně vtipný, vstřícný, nevtíravý. Je to šťastný případ lyrika, kterému rozumí každý (pokud to není úplný hňup), a přitom ho tato sdělnost a lehkost nikdy neotravuje. Miloš Forman řekl, že Jiří Suchý je bezpochyby největší žijící český básník, s čímž by možná v Ústavu pro českou literaturu nesouhlasili, ale vyvracet to by bylo těžké a nemá to ani smysl. Tak je to.