Galerie nářků nad českou státností
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Sousloví „galerie nářků“ jsem si vypůjčil z názvu první kapitoly knihy Češi o Češích od historičky Evy Hahnové. Útlá kniha vyšla letos v Academii, na obálce je fotografie Edvarda Beneše po návratu z londýnského exilu, podtitulek zní Dnešní spory o dějiny. Na první pohled tedy kniha nijak nesouvisí se stými narozeninami Československa, které nás čekají za dva týdny. Ale jen na první pohled – tématem knihy je česká móda hanlivých stereotypů o vlastním národě, móda, která se časově zhruba kryje s nabytím svobody po roce 1989 a která v sobě implicitně obsahuje odmítavý nebo aspoň odtažitý vztah k říjnu 1918.
Hahnová napsala diagnózu historického nebo spíš ahistorického revizionismu (viz interview s profesorem Robertem Kvačkem na str. 18), s nímž jsme tu poslední čtvrtstoletí žili. Stěžejními body této módy jsou: kritika jazykového nacionalismu Josefa Jungmanna, který prý nás dovedl k fatálnímu střetu národů v českých zemích; rozpaky nad vznikem Československa, jímž prý byla smetena možnost reformy Rakousko-Uherska; neschopnost českých politiků získat pro republiku sudetské Němce, která prý skončila Mnichovem; konečně odsun německého obyvatelstva, který nás prý připoutal ke Stalinovi.
Kdo tento alternativní výklad českých dějin poctivě domýšlí do konce, musí dojít k pochybnostem o tom, jestli česká státnost pro nás a pro střední Evropu byla (a je?) přínosná. První republika znamenala otevřený konflikt s německou menšinou, který spěl k radikálnímu řešení, a o tom, že tím řešením byl odsun Němců na západ, a ne Čechů na východ, rozhodl výsledek války.
Jeden prominentní pochybovač o smyslu moderního českého státu stanul na počátku 90. let v jeho čele. Roku 1991 vyšla kniha Češi v dějinách nové doby. Pod autorským pseudonymem Podiven se spojili tři autoři – historik Milan Otáhal, český premiér Petr Pithart a jeho poradce Petr Příhoda.
O zahraniční akci Masaryka, Štefánika a Beneše, která vyústila ve vznik ČSR v říjnu 1918, Podiven píše: „Bylo to velmi dovedné, diplomatické, lze říci i chytrácké. Zkušenost s pracným nabýváním státní suverenity však zůstala národu upřena. Samostatnost mu spadla do klína. (…) Mělo to pak své důsledky.“ Masaryka sice v roce 1914 vedla srozumitelná obava, že po vítězství vilémovského Německa a Rakousko-Uherska ve válce by se podmínky pro český živel v Rakousku ztížily, nicméně: „Potud měl Masaryk pravdu, ale toliko dílčí.“ Zakládal totiž stát „s nestátním národem“, takže musel hledat oporu zvenku a vymyslel si nerealistickou vizi nové Evropy.
Takže se „nám, poučeným tím, co následovalo, neodbytně klade otázka, zda vůbec bylo prospěšné rozbíjet rakousko-uherské soustátí“. Češi se pak ve vlastním státě chovali nacionalisticky vůči Němcům, Polákům, vlastně každému, kdo byl na ráně. Leitmotivem knihy je přesvědčení, že Češi si svou kulturní a pak politickou emancipací naložili úkol, který byl nad jejich síly.
Podiven se nestal bestsellerem, Petr Pithart do svého dva roky trvajícího vládnutí kromě prvotní vstřícnosti k slovenskému premiéru Mečiarovi vlastní intelektuální pochybnosti nepromítal. Politicky směrodatnější byl i tak Václav Havel. Ten sice některé jednotlivé kritické soudy k českým dějinám sdílel, nicméně o smyslu české státnosti ani Československa nepochyboval.
Přesto po 27 letech můžeme napsat, že u české inteligence Podiven zvítězil a výklad našich moderních dějin v jeho intencích dnes mezi tzv. vzdělanými lidmi, pokud se k moderním dějinám vyslovují, tvoří téměř dobovou konvenci.
Za vším hledej Patočku
V předmluvě k Podivenovi se píše, že text vznikal od konce 70. let a byl původně zamýšlen pro samizdat. Autoři prvopočátky svého díla kladou někam na konec roku 1976, kdy se svým nápadem přišli seznámit tehdy umlčeného filozofa Jana Patočku. Ten jejich nápad přivítal a nabídl se, že jim bude k službám coby patron a konzultant. Když Patočku několik měsíců nato po výslechu na StB postihl infarkt a za několik dní zemřel, stal se jakýmsi mučedníkem Charty 77 a pro část disentu kultovní postavou. Také Češi v dějinách nové doby jsou kvalitně napsaným rozpracováním Patočkových úvah o českých dějinách (především Co jsou Češi? Patočkovy dopisy německé přítelkyni z let 1972–73.)
V textech známého filozofa se už vyskytují teze, které budou povědomé i čtenáři Podivena: o českých dějinách, které autor dělí na velké (středověk) a malé (od národního obrození); o zanedbatelném přínosu českého národa Evropě: tento národ „mluví těžko naučitelnou západoslovanskou řečí a přejímá od ostatní Evropy duchovně mnoho, ale vrací již z těchto jazykových důvodů velmi málo“. Kdo za to může? Patrně „otec českého nacionalismu“ Josef Jungmann, proti němuž Patočka založil malý bolzanovský kult. Bernard Bolzano (1781–1848) byl pražský matematik, filozof a kněz, který ještě uprostřed biedermeiru vypracoval teorii o zemském národu s dvěma jazykovými větvemi. (Jenže osvícenci Bolzanovi unikala důležitost jazyka pro život národů).
Celkově hodnotí Patočka politické schopnosti Čechů v 19. i 20 století příkře. V roce 1918 stanuli na rozvalinách Rakouska jako „shora osvobození otroci“, nezasloužili si to osvobození předtím ani potom.
Eva Hahnová soudí, že u kolébky dnešní módy hanlivých stereotypů o Češích „stály obrazy českých dějin z pera Jana Patočky a shoda okolností po pádu komunistické diktatury. Propagovali je totiž někteří prominentní příslušníci nových politických a kulturních elit jako zjevení nové pravdy, nové doby a brzy je doprovázel i stereotyp o dichotomické rozpolcenosti národa“ – tedy na Čechy a Čecháčky. (Tady se znovu mihne Václav Havel, ten pro popularitu výrazu Čecháček udělal ze všech nejvíc).
Pozoruhodné na uplynulém čtvrtstoletí je, že „patočkovský“ výklad českých dějin dominoval mezi intelektuály a novináři, zatímco široké obyvatelstvo vůči němu bylo rezistentní. Ale asi to bylo jen fázové zpoždění. Agentura CVVM hlásí, že od roku 2002 trvale klesá podíl těch, kdo hájí odsun Němců. Letos v květnu pak CVVM oznámil, že obhájci odsunu mají ve společnosti už jen těsně nadpoloviční většinu. Pokud ale jde o rok 1918, čtvrtina respondentů považuje zánik Rakousko-Uherska za chybu, dvě třetiny si naopak myslí, že díky vzniku Československa mohli Češi přežít jako národ.