Na okraj 100. výročí vzniku Československé republiky

Galerie nářků nad českou státností

Na okraj 100. výročí vzniku Československé republiky
Galerie nářků nad českou státností

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Sousloví „galerie nářků“ jsem si vypůjčil z názvu první kapitoly knihy Češi o Češích od historičky Evy Hahnové. Útlá kniha vyšla letos v Academii, na obálce je fotografie Edvarda Beneše po návratu z londýnského exilu, podtitulek zní Dnešní spory o dějiny. Na první pohled tedy kniha nijak nesouvisí se stými narozeninami Československa, které nás čekají za dva  týdny. Ale jen na první pohled – tématem knihy je česká móda hanlivých stereotypů o vlastním národě, móda, která se časově zhruba kryje s nabytím svobody po roce 1989 a která v sobě implicitně obsahuje odmítavý nebo aspoň odtažitý vztah k říjnu 1918. 

Hahnová napsala diagnózu historického nebo spíš ahistorického revizionismu (viz interview s profesorem Robertem Kvačkem na str. 18), s nímž jsme tu poslední čtvrtstoletí žili. Stěžejními body této módy jsou: kritika jazykového nacionalismu Josefa Jungmanna, který prý nás dovedl k fatálnímu střetu národů v českých zemích; rozpaky nad vznikem Československa, jímž prý byla smetena možnost reformy Rakousko-Uherska; neschopnost českých politiků získat pro republiku sudetské Němce, která prý skončila Mnichovem; konečně odsun německého obyvatelstva, který nás prý připoutal ke Stalinovi.

Kdo tento alternativní výklad českých dějin poctivě domýšlí do konce, musí dojít k pochybnostem o tom, jestli česká státnost pro nás a pro střední Evropu byla (a je?) přínosná. První republika znamenala otevřený konflikt s německou menšinou, který spěl k radikálnímu řešení, a o tom, že tím řešením byl odsun Němců na západ, a ne Čechů na východ, rozhodl výsledek války.

Jeden prominentní pochybovač o smyslu  moderního českého státu stanul na počátku 90. let v jeho čele. Roku 1991 vyšla kniha Češi v dějinách nové doby. Pod autorským pseudonymem Podiven se spojili tři autoři – historik Milan Otáhal, český premiér Petr Pithart a jeho poradce Petr Příhoda. 

Kdo tento alternativní výklad českých dějin poctivě domýšlí do konce, musí dojít k pochybnostem o tom, jestli česká státnost pro nás a pro střední Evropu byla (a je?) přínosná. - Foto: Profimedia.cz

O zahraniční akci Masaryka, Štefánika a Beneše, která vyústila ve vznik ČSR v říjnu 1918, Podiven píše: „Bylo to velmi dovedné, diplomatické, lze říci i chytrácké. Zkušenost s pracným nabýváním státní suverenity však zůstala národu upřena. Samostatnost mu spadla do klína. (…) Mělo to pak své důsledky.“ Masaryka sice v roce 1914 vedla srozumitelná obava, že po vítězství vilémovského Německa a Rakousko-Uherska ve válce by se podmínky pro český živel v Rakousku ztížily, nicméně: „Potud měl Masaryk pravdu, ale toliko dílčí.“ Zakládal totiž stát „s nestátním národem“, takže musel hledat oporu zvenku a vymyslel si nerealistickou vizi nové Evropy. 

Takže se „nám, poučeným tím, co následovalo, neodbytně klade otázka, zda vůbec bylo prospěšné rozbíjet rakousko-uherské soustátí“. Češi se pak ve vlastním státě chovali nacionalisticky vůči Němcům, Polákům, vlastně každému, kdo byl na ráně. Leitmotivem knihy je přesvědčení, že Češi si svou kulturní a pak politickou emancipací naložili úkol, který byl nad jejich síly.

Podiven se nestal bestsellerem, Petr Pithart do svého dva roky trvajícího vládnutí kromě prvotní vstřícnosti k slovenskému premiéru Mečiarovi vlastní intelektuální pochybnosti nepromítal. Politicky směrodatnější byl i tak Václav Havel. Ten sice některé jednotlivé kritické soudy k českým dějinám sdílel, nicméně o smyslu české státnosti ani Československa nepochyboval.

Přesto po 27 letech můžeme napsat, že u české inteligence Podiven zvítězil a výklad našich moderních dějin v jeho intencích dnes mezi tzv. vzdělanými lidmi, pokud se k moderním dějinám vyslovují, tvoří téměř dobovou konvenci.

Za vším hledej Patočku

V předmluvě k Podivenovi se píše, že text vznikal od konce 70. let a byl původně zamýšlen pro samizdat. Autoři prvopočátky svého díla kladou někam na konec roku 1976, kdy se svým nápadem přišli seznámit tehdy umlčeného filozofa Jana Patočku. Ten jejich nápad přivítal a nabídl se, že jim bude k službám coby patron a konzultant. Když Patočku několik měsíců nato po výslechu na StB postihl infarkt a za několik dní zemřel, stal se jakýmsi mučedníkem Charty 77 a pro část disentu kultovní postavou. Také Češi v dějinách nové doby jsou kvalitně napsaným rozpracováním Patočkových úvah o českých dějinách (především Co jsou Češi? Patočkovy dopisy německé přítelkyni z let 1972–73.)

V textech známého filozofa se už vyskytují teze, které budou povědomé i čtenáři Podivena: o českých dějinách, které autor dělí na velké (středověk) a malé (od národního obrození); o zanedbatelném přínosu českého národa Evropě: tento národ „mluví těžko naučitelnou západoslovanskou řečí a přejímá od ostatní Evropy duchovně mnoho, ale vrací již z těchto jazykových důvodů velmi málo“. Kdo za to může? Patrně „otec českého nacionalismu“ Josef Jungmann, proti němuž Patočka založil malý bolzanovský kult. Bernard Bolzano (1781–1848) byl pražský matematik, filozof a kněz, který ještě uprostřed biedermeiru vypracoval teorii o zemském národu s dvěma jazykovými větvemi. (Jenže osvícenci Bolzanovi unikala důležitost jazyka pro život národů).

Celkově hodnotí Patočka politické schopnosti Čechů v 19. i 20 století příkře. V roce 1918 stanuli na rozvalinách Rakouska jako „shora osvobození otroci“, nezasloužili si to osvobození předtím ani potom.

Eva Hahnová soudí, že u kolébky dnešní módy hanlivých stereotypů o Češích „stály obrazy českých dějin z pera Jana Patočky a shoda okolností po pádu komunistické diktatury. Propagovali je totiž někteří prominentní příslušníci nových politických a kulturních elit jako zjevení nové pravdy, nové doby a brzy je doprovázel i stereotyp o dichotomické rozpolcenosti národa“ – tedy na Čechy a Čecháčky. (Tady se znovu mihne Václav Havel, ten pro popularitu výrazu Čecháček udělal ze všech nejvíc).

Pozoruhodné na uplynulém čtvrtstoletí je, že „patočkovský“ výklad českých dějin dominoval mezi intelektuály a novináři, zatímco široké obyvatelstvo vůči němu bylo rezistentní. Ale asi to bylo jen fázové zpoždění. Agentura CVVM hlásí, že od roku 2002 trvale klesá podíl těch, kdo hájí odsun Němců. Letos v květnu pak CVVM oznámil, že obhájci odsunu mají ve společnosti už jen těsně nadpoloviční většinu. Pokud ale jde o rok 1918, čtvrtina respondentů považuje zánik Rakousko-Uherska za chybu, dvě třetiny si naopak myslí, že díky vzniku Československa mohli Češi přežít jako národ.

12. října 2018