Prezident Donald Trump čelí všeobecnému výsměchu. Minulý týden publikoval svůj plán pro řešení izraelsko-palestinského konfliktu, který byl okamžitě odsouzen jako nereálný. Pobavení vyvolal fakt, že hlavním autorem plánu je Trumpův zeť Jared Kushner. Ten na otázku, proč je expert na řešení složitého blízkovýchodního konfliktu, odpověděl, že o tématu si přečetl 25 knih. Plán celkem nepokrytě straní Izraeli, dává mu právo na řadu území dnes přisuzovaných Palestincům. Výměnou by měli dostat prázdnou oblast v Negevské poušti. Palestinci plán okamžitě odmítli. Přesto Trump možná na něco kápl a odsuzovat plán předem k neúspěchu není moudré.

Řešení konfliktu mezi Izraelci a Palestinci je svatým grálem snad všech amerických prezidentů od doby, kdy židovský stát vznikl. Téměř každý přišel s vlastním plánem a téměř každý selhal. Občas se sice podařilo přijít s dílčím řešením, nikdy se ale nepodařilo spor zažehnat úplně.

Hlavním problémem jsou maximalistické požadavky Palestinců, které neochvějně vedou k tomu, že nakonec nedostanou nic. Když v roce 1948 OSN rozdělila bývalé britské mandátní území na židovský a arabský stát, byli to Arabové, kdo uspořádání odmítli. Výsledkem byla válka, kterou Izrael vyhrál –a zabral z bezpečnostních důvodů další území. To se opakovalo téměř po každém pokusu uzavřít na Blízkém východě mír. V roce 1967 Izrael varoval Jordánsko, aby se nepřidával k válce proti němu. Jordánsko bylo následně vytlačeno ze Západního břehu. V roce 2000 v americkém Camp Davidu Jásir Arafat odmítl nejlepší izraelskou nabídku od roku 1947, lepší Palestinci už nikdy nedostanou. Po odmítnutí následovala palestinská druhá intifáda čili zvýšené období teroru, které izraelskou společnost proti Palestincům jen více zatvrdilo. Od té doby je šance na jakékoliv usmíření minimální.

Jenže se za tu dobu změnily podmínky v širším Blízkém východě, takže řešení izraelsko-palestinského sporu není vnímáno jako největší problém v regionu. Přispěly k tomu dvě události. Zaprvé arabské jaro v roce 2011. To Izraelci, na rozdíl od Evropy a Ameriky, sledovali s velkým znepokojením. S pragmatickými autoritářskými vůdci se naučili jakžtakž vycházet a báli se islamistických hnutí, která se začala ve vlně revolucí drát na povrch. To nakonec zapůsobilo spíše ve prospěch Izraele, zvláště v Egyptě, kde armáda v puči svrhla režim muslimských bratří. Teroristické hnutí Hamás se považuje za palestinskou odnož Muslimského bratrstva. Podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel se bezpečnostní spolupráce mezi Izraelem a Egyptem ocitla na úrovni jako nikdy předtím. Za nepřátelské hnutí považují muslimské bratry i třeba Bahrajn nebo Saúdská Arábie.

Arabské jaro navíc destabilizovalo celý region a vyvolalo několik válek, které svou brutalitou a krvavostí daleko předčí nepokoje ve Svaté zemi. Odhaduje se, že mezi lety 1948 až 2009 zemřelo v izraelsko-palestinském konfliktu nějakých 14,5 tisíce lidí. Jen syrská občanská válka má na svědomí až přes půl milionu obětí. Izrael tak vypadá jako ostrůvek míru a stability v moři chaosu. Důkaz toho, že se mají Izraelci nesmírně dobře, je i to, že organizují již třetí volby během jednoho roku. Zemi opravdu žádné vážné nebezpečí nehrozí.

Druhou událostí, která napomohla Izraeli a poškodila neplánovaně Palestince, byla dohoda Baracka Obamy s Íránem ohledně jaderného programu. Proti té byl ostře nejen Izrael, ale i většina arabských států. Ti všichni se bojí íránské rozpínavosti, kterou podle nich dohoda umožňuje. Vztahy Izraele s arabskými státy se tak ocitly na nebývalé úrovni. V roce 2018 izraelský premiér Benjamin Netanjahu navštívil Omán, což některé popudilo. Ománský ministr zahraničí na nepřátelskou otázku v televizi al-Džazíra, proč byla návštěva připuštěna, odpověděl: „Proč ne? Je to snad zakázané? Izrael je národ mezi národy Středního východu. Měli bychom se vydat na novou cestu budoucnosti.“ Ve Spojených arabských emirátech otevřeli Abrahámský rodinný dům, který v jednom komplexu zahrnuje kostel, mešitu i synagogu. Bahrajnský král Hamad zase v roce 2016 slavil židovský svátek chanuka. I Saúdská Arábie naznačuje sbližování s Izraelem. Důvody jsou jednoduché, Izrael jako země s nejlepší armádou a tajnými službami v regionu představuje mocného spojence proti Íránu. Rozhodně lepší než nespokojení Palestinci.

V tomto ohledu nepřekvapí, že Bahrajn, Egypt, Maroko, Saúdská Arábie a Emiráty přivítaly Trumpův mírový plán jako dobrý počáteční krok a vyzvaly k jednání. V tom je naděje Trumpova plánu. Je nepochybné, že straní Izraeli a obsahuje spoustu pochybných částí. Například tunel spojující Západní břeh s Pásmem Gazy, ten by měřil 40 kilometrů, a byl by tak nejdelším silničním tunelem na světě. Existují však i vážnější pochybnosti ohledně plánu, například palestinský požadavek, aby hlavním městem budoucího palestinského státu byl Východní Jeruzalém. Trumpův plán přisuzuje v podstatě celý Jeruzalém Izraeli.

Jenže v tom je právě genialita Trumpova plánu. Čím dříve Palestinci pochopí, že prohráli, že se musí vzdát svých maximalistických plánů, tím dříve bude nějaký opravdový mírový plán podepsán. Palestince v iluzi, že mají na lepší smlouvu, udržovala podpora arabských zemí, vysoké počáteční nabídky při jednáních a propalestinský sentiment na Západě. Po Trumpově plánu zůstává již jen propalestinský sentiment. Trumpův pokus nejspíše selže, ale může to být první krok k vyrovnání ve Svaté zemi.