Koncem července se tři hlavní britské židovské noviny odhodlaly k bezprecedentnímu kroku. Za normálních okolností tvrdě konkurenční listy, Jewish Chronicle, Jewish News a Jewish Telegraph, publikovaly na přední stránce totožný úvodník, který varoval před narůstající nenávistí vůči Židům v Británii. „Existuje jasné a bezprostřední nebezpečí, že muž, který je slepý k obavám židovské komunity a který nedokáže rozeznat problém, že nenávistná rétorika vůči Izraeli se může lehce přehoupnout do antisemitismu, se může stát naším příštím premiérem,“ upozorňoval editorial. Varování nebylo namířeno proti žádnému představiteli krajní pravice, ale proti lídrovi hlavní levicové partaje Jeremymu Corbynovi. Jeho Labouristická strana si pod jeho vedením právem vysloužila cejch hlavní antisemitské síly v zemi.

Společné titulní strany židovských listů byly kulminačním bodem skandálu, který se táhne v podstatě od doby, co Corbyn v roce 2015 nastoupil do čela Labouristické strany. Takzvaná „kauza antisemitismu v Labouristické straně“ se chová jako podzemní řeka. Tiše bublá pod povrchem britské politiky, aby jednou za čas vytryskla plnou silou. Transformace pověsti Labour Party je o to víc zarážející, že donedávna měla pověst „přirozeného domova židovské komunity“, jak stojí ve společném úvodníku, v šedesátých a sedmdesátých letech byla silně proizraelská a Corbynův předchůdce v čele strany, Ed Milliband, byl židovského původu.

Poprvé skandál vytryskl na povrch v dubnu 2016 poté, co vyšlo najevo, že labouristická poslankyně Naz Shahová sdílela na Facebooku status, který vyzýval k přesunu celé židovské populace Izraele do USA. Příspěvek sugeroval, že Spojené státy mají dostatek půdy, aby mohly pojmout Izrael jako 51. stát, a že „Palestinci díky tomu dostanou zpět svoji zemi a život“. V dalším postu přirovnávala politiku Izraele k nacistickému Německu. Strana promptně Shahové pozastavila členství a ona sama byla donucena se omluvit. Vypadalo to, že krize je zažehnána, dokud se do celé věci nevložil „Rudý“ Ken Livingstone, někdejší starosta Londýna, jedna z klíčových postav na levici Labouristické strany a blízký Corbynův spojenec, a nepřilil oleje do ohně. Ten se vypravil do rádia BBC bránit Shahovou a přitom vypustil z úst tento neuvěřitelný výrok: „Když Hitler v roce 1932 vyhrál volby, jeho politikou bylo přesunout Židy do Izraele. Předtím, než zešílel a zabil šest milionů Židů, Hitler podporoval sionismus.“ I když se Corbynovi nechtělo, nakonec byl svými poslanci dotlačen k tomu, že i Livingstonovo členství bylo pozastaveno a po roce byl ze strany vyhozen úplně. Aféra však odhalila, že problém antisemitismu je v Labour Party mnohem hlubší, britská média začala psát o systémovém problému. Zároveň se začali ozývat řadoví židovští členové Labour Party, kteří dosvědčovali, že antisemitismus není ve straně nic neobvyklého. Židovským novinářům začali chodit nenávistné zprávy od extrémních levičáků a fanoušků Jeremyho Corbyna.

První dějství skandálu mělo ještě tragikomickou dohru. Vedení strany v reakci na kritiku pověřilo známou právničku a bojovnici za lidská práva Shami Chakrabartiovou vyšetřením institucionálního antisemitismu v organizaci. Ve své závěrečné zprávě Chakrabatiová dospěla k výsledku, že institucionální antisemitismus v Labouristické straně neexistuje, ale občas se objeví „případy toxické atmosféry“. Krátce poté královna na návrh Corbyna povýšila Chakrabatiovou na baronku. Nařčení, že novopečená baronka očistila labouristy výměnou za šlechtický titul, na sebe dlouho nenechala čekat.

V průběhu roku skandál přiživovaly menší kauzy, které měly všechny takřka stejný průběh. Typicky nějaký středně významný člen strany řekl něco antisemitského, následovalo pohoršení a po notném otálení vyloučení. Tyto aférky ukazovaly, že problém antisemitismu v Labour Party neskočil s Livingstonem, a pomáhaly ho udržovat v podvědomí. To se odrazilo v názorech britských Židů. V srpnu 2017 organizace Kampaň proti antisemitismu vydala svoji výroční zprávu. V ní britští Židé uvedli, že podle nich je hlavním zdrojem antisemitismu islamismus, poté extrémní levice a teprve poté extrémní pravice. 82 procent uvedlo, že si myslí, že Labouristická strana příliš toleruje antisemity ve svých řadách, nejvíc ze všech hlavních stran. O vládní Konzervativní straně totéž prohlásilo 19 procent.

V březnu 2018 skandál vypukl plnou silou nanovo. Tentokrát se však dotýkal přímo šéfa strany Jeremyho Corbyna a znovu v tom hrál roli starý facebookový status. Umělec Kalen Ockerman si na sociální síti stěžoval, že se úřady chystají odstranit jeho antisemitské graffiti, zobrazující židovské bankéře, jak hrají monopoly na zádech dělnické třídy. „Jste v dobré společnosti. Rockefeller zničil graffiti Diega Viery (sic), neboť zobrazovalo Lenina,“ odkázal pod statusem Corbyn na spor mexického umělce Diega Rivery a amerického boháče z roku 1932. Po tomto izraelská Strana práce oficiálně přerušila kontakty se svou britskou sestrou.

Corbynovi se dlouhou dobu dařilo vyhýbat podezření z antisemitismu, přestože je všeobecně známo, že se stýkal se skupinami otevřeně antisemitskými, například s představiteli teroristických hnutí Hamás a Hizballáh, které nazval „přáteli“. Standardní výmluva na kritiku byla, že Corbyn je „mužem míru“ a že se pouze snaží jednat se všemi stranami. Do jisté míry tyto výmluvy spolkli i jeho kritici. Corbyn se svou politikou a vizáží pohublého Santy Clause nepůsobil jako běsnící antisemita. Oponenti ho tak častěji označovali za hloupého naivku než za rasistu. Poslední, a zatím stále trvající, dějství skandálu toto změnilo.

Labouristická strana plánovala využít klid parlamentních prázdnin a okurkovou sezonu k představení svého programu. Rozhodla se také vypořádat nařčeními z nenávisti vůči Židům tím, že přijme mezinárodně uznávanou definici antisemitismu, jak ji sestavila Mezinárodní aliance na upomínku holocaustu. Z definice však vyškrtla čtyři příklady antisemitského chování. Podle labouristické definice tak není antisemitské tvrdit, že samotná existence Státu Izrael je rasistická, připodobňovat politiku Izraele k nacismu, zpochybňovat loajalitu Židů k rodné zemi a očekávat od Izraele vyšší standardy než od ostatních zemí. Začalo být jasné, že vedení Labour Party považuje samotnou existenci židovského státu za problém. Židovské organizace začaly okamžitě Corbyna kritizovat, jeho strana se však rozhodla skandál vyčekat. Výsledkem bylo, že se protáhl na celé léto a dosud neskončil. Zároveň se začaly objevovat další informace o Corbynově pochybném chování.

Ukázalo se, že roku 2014 v Tunisku během pietní akce za teroristy, kteří spáchali masakr židovských atletů na olympijských hrách v Mnichově, položil k jejich pomníku věnec. Corbynova bizarní výmluva zněla, že byl přítomen, ale neúčastnil se. V témže roce se setkal s popíračem holocaustu Paulem Eisenem. Do roku 2015 byl součástí antisemitské facebookové skupiny Palestine Live. Vyplavalo video z roku 2013, na kterém Corbyn tvrdí, že „sionisté nemají smysl pro humor, přestože zde žijí celý svůj život“. Čím dál víc lidí začalo poukazovat na to, že Corbynovy mírové cesty jsou dost podivné, neboť se nikdy nesetkal s představiteli Izraele. Také se Corbynovi dostalo pochybné cti, když ho veřejně podpořili dva velekněží světového rasismu, bývalý velký kouzelník Ku-klux-klanu David Duke a exlídr fašistické Britské národní strany Nick Griffin. Nakonec labouristická poslankyně židovského původu Margaret Hodgeová pronesla to, co si již myslela velká část Británie. Svého lídra označila za „antisemitu a rasistu“. Strana s ní zahájila disciplinární řízení.

Největší tragédií je, že velká většina poslanců a členů Labouristické strany k antisemitům rozhodně nepatří. Podle průzkumu organizace YouGov pouze 32 % členů strany zastává alespoň jeden protižidovský názor (u konzervativců je to 40 %). Problém je, že vzestup Corbyna v sobě spojil tři odrůdy moderního antisemitismu, které se následně dostaly do vedení strany. První z nich je antisemitismus stalinský, který v Židech vidí agenty velkokapitálu. Druhou je antisemitismus mladých progresivních levičáků. Ti vyznávají teorii intersekcionality. Podle té jsou všelijaké formy útlaku ve světě propojeny a utlačovaní se musí spojit a navzájem podporovat. Intersekcionalita taktéž zavádí žebříček utlačovaných, a čím výše se na něm člověk nachází a patří do více utlačovaných skupin, tím je pro progresivity nedotknutelnější. Na pomyslném vrcholu tak jsou transgenderové lesbické černošky, na dně bílí heterosexuální muži. Palestinci se nalézají poblíž vrcholu, zatímco Židé jsou jen pár příček nad dnem. Jakákoli kritika Židovstva je tak z pohledu progresivistů oprávněná. Poslední odrůdou je muslimský antisemitismus. Tony Blair naprosto plánovitě zaměřil politiku na imigranty a slavil s tím velký úspěch. Labouristé tak získali velký voličský blok muslimů. Ve volbách v roce 2017 volilo 85 % muslimů levici. Naopak 63 % Židů volilo konzervativce. Je smutná pravda, že mezi muslimy je otevřený antisemitismus celkem běžný. Všechny tyto tři skupiny patří mezi největší fanoušky Jeremyho Corbyna.

Antisemitismus může nakonec Labouristickou stranu zničit. V kuloárech se šušká, že značná část poslanců se chystá ze strany vystoupit a založit novou. Protižidovské dění ve straně není jediným důvodem, ale pomyslnou poslední kapkou. Se svou rebelií prý čekají do března 2019, kdy proběhne oficiálně brexit. Do té doby nechtějí štěpit jednotu strany, aby ho mohli ovlivnit. První vlaštovka vzpoury se však již objevila. Minulý týden vystoupil z labouristického parlamentního klubu Frank Field, uznávaný doyen strany, poslanec od roku 1979 a ministr v Blairově vládě. Důvod odchodu? Antisemitismus v Labouristické straně.