Na začátku Kunderova románu Nevědění je otázka Francouzky Sylvie, kterou položí své přítelkyni, české emigrantce Ireně. Zní: „Co tady ještě děláš?“ Irena odpoví otázkou: „A kde bych měla být?“ a Sylvie: „Doma!“ Irena: „Chceš říct, že tady už nejsem doma?“ Žije přece už dlouho ve Francii, stejně jako autor tohoto dialogu. Co po ní ta Sylvie chce? Má se vrátit tam, kde se mezitím toho tolik změnilo?

Ve francouzštině, ve které byl román napsán, to „doma“ ovšem zní „chez moi“, tedy „u sebe“, neboť francouzština nemá adekvátní výraz pro slovo „doma“: což je v češtině zase něco dost jiného než pouhé „u sebe“. Je to však taková nedostatečnost? Kdoví? „U sebe“ může znamenat také „vevnitř“, ve své duši a ve svém (vnitřním) já, ve svém „pokoji“, tedy u sebe samého. A to nemusí být to samé co domov, tedy obyčejně místo, kde člověk vyrostl, zapustil kořeny a kam takzvaně patří. Člověk může být „u sebe“, a přitom nebýt „doma“. A to nejen teritoriálně.

A to jsme teprve úplně na začátku toho krátkého románu, který, jak píše v doslovu Sylvie Richterová, Kunderova vykladačka (hrozné slovo), je jeho román „nejjednodušší a také nejneuchopitelnější“.

Nejjednodušší je napsat, což se často dělo a děje, že to je román, kde se Kundera „vypořádává“ s emigrací a kde vysvětluje, proč se po roce 1989 nevrátil… domů. Nebo do vlasti? Samozřejmě že Kundera nic nevysvětluje ani se s ničím nevypořádává, nicméně těžko přehlédnout, že nějakým způsobem opravdu na dobu reaguje a že ona otázka udivené Francouzky (Kunderovy Francouzky nerozumějí Kunderovým Češkám) se mohla týkat i jeho a vlastně musela padnout. Konkrétně na začátku 90. let, kdy přece bylo žádoucí, aby emigranti ukončili „velké prázdniny“ a vrátili se do vlasti (domů? k sobě?).

Jenže Irena se do toho nehrne. A jak známo, už vůbec se do toho nehrnul Milan Kundera, který v roce 2000, když už uplynulo dost času, aby se věci ustálily, vydává třetí (po Pomalosti a Identitě) francouzskou prózu, L’ignorance, která je z těch francouzsky napsaných útlých románů tematicky knížkou nejvíc „českou“. Postavy, až na výjimky, jsou Češky a Češi, místem děje je malé české město a Praha, historickým rámcem jsou české země ve dvacátém století. Trvalo však dalších dvacet let, než román v češtině vyšel: v překladu Anny Kareninové a s její důkladnou poznámkou, která je zároveň čímsi jako vyznáním.

Zdálo by se tedy, že je to kniha o návratu, respektive o nemožnosti návratu. Několikrát se v románu vrací motiv Odyssea, jehož návrat k věrné manželce Penelopě byl, jak Kundera naznačuje, vlastně „nelogický“, vždyť u krásné nymfy Kalypso (slibovala mu, když s ní zůstane, dokonce nesmrtelnost – zvláštní, že to Kundera nezmíní), kde žil v rozkoších deset let, mu nic nechybělo. Přesto touží vrátit se na rodnou Ithaku, kde strávil jen malou část dospělého věku. Kundera se Odysseovi nediví, ví, že z hlediska homérovského „žánru“ se vrátit musel. Ale ta otázka tady je. Ale u Kundery samozřejmě není nikdy možné jednoduše říct, „o čem to je“, neboť se okamžitě vše rozbíhá do různých směrů a k různým motivům, kterým se říká existenciální, a dochází se k nim exemplárním způsobem, vyprávěním příběhů, po nichž následuje autorův výklad. Ten má podobu soustavy vybroušených sentencí psychologického charakteru anebo formálně vytříbených esejů z kulturních dějin. Tak hned v druhé kapitole nastupuje autor s přednáškou o výkladu slova nostalgie v různých evropských jazycích: nostos je řecky návrat a algos utrpení, takže nemůže být návratu bez bolesti, což je pak v románu předvedeno a pointováno s pověstnou Kunderovou virtuozitou, i když možná ne tak grandiózní jako v těch velkých románech: nejbližší Nevědění je asi Kniha smíchu a zapomnění, zvlášť kapitoly s Taminou, asi s nejsmutnější kunderovskou postavou, ale kunderolog najde analogie a spoje na mnoha místech, možná i tam, kde by se tomu autor divil.

Na začátku Nevědění se tedy Irena vydává na cestu: Kunderovy romány často začínají tím, že se někdo vydává na cestu a kamsi se vrací, viz Žert. I Irena se vrací do Čech, kde zjistí, že tam nepatří: přestala své zemi rozumět, oni zase přestali rozumět jí. Země se změnila, ale změnila se i ona, zapomněla, jaké jsou zvyky, že například její přítelkyně víc než drahé víno ocení pivo; diví se, že je moc nezajímá, co prožila v době, kdy byla pryč, zato jí každá překotně vypráví o sobě, což zas nezajímá ji. Je to návrat s přemáháním, bez přesvědčení a radosti. Se skepsí sleduje svého druha, Švéda Gustafa, se kterým po smrti českého manžela žila ve Francii a který už několik let před listopadem 1989 „objevil“ Prahu. Objevil ji jako šťastný ignorant, který v ní našel bizarní město na Východě, město Franze Kafky a Rudolfových alchymistů, město pro turisty a zápaďáky, kteří si tam budou blaženě užívat své nevědomosti. Je z té vyvolené časti světa, kterou v době, kdy Irena utíkala ze země, dějiny minuly a poskytly jí šanci nic nevědět a ze všeho se radovat. Ona ho následuje, protože je mu vděčná, cit a vášeň už ale okoraly, ale je s ním spojena pouty pohodlnosti a zvyku. Návrat „domů“ však v ní vyvolá potřebu vzbouřit se té danosti, něco se svým životem udělat. V románech, nejen Kunderových, to znamená najít si milence: „cítí, jak tělem stoupá touha, nezkrotitelná touha mít milence“.

Tím se má stát Josef. Též posrpnový exulant. Postava, která je další z variací kunderovských mužů „na cestách“, trochu člověk bez osudu a mimo dějiny, se kterými odmítl hrát partii a kterým se přiměřeně bouřil, v jeho případě, že se stal nikoli lékařem, jak se v rodině očekávalo, ale veterinářem, tedy uhnul od lidí k zvířatům, jež jsou v Kunderově světě vždy něčím tajemným a významným: vzpomeňme na Tamininy pštrosy v Knize smíchu a zapomnění. To mu umožnilo stát i mimo politiku, která v komunistickém Československu nutně likvidovala charakter. Jeho bratr, aby byl přijat na vysokou školu, do komunistické strany vstoupil, ale tím víc ji nenáviděl a tím větším byl antikomunistou. Když po srpnu 1968 Josef viděl, že jeho (anti)komunistický bratr vyvěšuje oportunisticky rudé prapory, rozhodne se pro emigraci. Nemá jiný důvod než nechutenství: nechce se mu v takové zemi žít. Odchází do (šťastného) Dánska, tedy daleko od dějin, tam se ožení a ovdoví. Pak přece jen musí do vlasti, vlastně nemá jiný důvod, než že se to má. Na letišti se setká s Irenou, která v něm okamžitě pozná svou nedokonanou lásku z mládí. To má být ten milenec, s nímž oslaví návrat „domů“ a co dá snad jejímu již pokročilému životu novou energii. Josef jako kunderovská postava se této možnosti chopí, ovšem se zcela jinou motivací než ona. Prostě neodmítne ženu, která o něj stojí. Ani jeden z nich neví o důvodech toho druhého, nevidí mu do hlavy a neví, co ten druhý ví – nebo neví. Setkávají se v hotelovém pokoji a jediné, co je spojuje s vlastí, jsou obscénní slova, která už dávno nepoužívají a na která si při pohlavním styku vzpomínají. Tato slova jsou lanem, které je spojuje s dávno opuštěnou pevninou. Jinak o sobě nevědí vůbec nic, jsou si cizinci, jež drží vlákno sprostých slov sladké mateřštiny, kterou docení v okamžiku, kdy jsou nejvíc mimo rozum: tedy při sexu.

Nevědění není próza odlišná od těch, do nichž proniká autorova důmyslnost a jeho nadhled a ironie. Taky by se dalo říct, že je to kniha o rozumové nedostatečnosti napsaná racionalistou, jehož knihy jsou prodchnuty pesimistickým názorem na možnosti rozumu s výjimkou toho jediného, tedy spisovatelova. Člověk toho moc neví a to, co ví, ví špatně. Kundera ví skoro všechno, ale tím hlubší je jeho skepse v možnost něco poznat. Nevíme, co nás čeká, nevíme, kam jdeme, nevíme, co si nese náš nejbližší člověk s sebou v hlavě, a přitom jsme jeden na druhého odkázáni. A nejvíc člověk neví to, co ani neví, že neví. Přitom jeho postavy nejsou žádní hlupáci nebo emociální uzliny, jejich motivace jsou racionální a přirozené, chovají se tak, jak se lidé chovají, a přesto se ocitají v temnotě, v níž se orientují jako slepci. Kunderův svět je temný, ale není přitom chladný a vlastně ani beznadějný, jen se o naději už vlastně nemluví a nikdo s ní nepočítá. Není to ponurý lágr, kde se lidí mučí a zabíjejí, naopak v něm vládne chladná zdvořilost a uctivá ignorance. Pro ty, kdo se rádi utěšují představami a iluzemi, je v něm zhasnuto. Jen občas do něj svítí reflektory, které ozařují ostrým svitem zajatce své pošetilosti. V tom světle je hodně soucitu a ještě víc ironie. Ta kombinace není každému příjemná. Ale vezme-li vážně Kunderovu ambici, že mu v románech šlo o zobrazení rysů lidské existence, pak ten světlomet držel pevně a uměl s ním jako v literatuře málokdo.

Milan Kundera: Nevědění. Z francouzského originálu přeložila Anna Kareninová. Doslov Sylvie Richterová. Atlantis, Brno 2021, 152 str.