Systém péče o ohrožené děti se v Česku nedaří ani téměř tři desetiletí po pádu komunistického režimu reformovat. Republika stále patří k zemím s nejvyšším počtem dětí v ústavech a pomoc rodinám v tísnivé situaci se nerozvíjí. Po skončení světového kongresu o ochraně dětí před týráním a zneužíváním (ISPCAN) v Praze to uvedl Radek Ptáček, který akci spolupředsedal. Kongres se v Česku konal poprvé. Zúčastnilo se ho přes 700 odborníků z osmi desítek států.

„Patříme mezi země zaseklé, jsme někde na půl cesty. Jsme zaseklí i jako společnost. Neudělali jsme ani ten krok, abychom si stanovili hodnoty – děti do institucí nepatří a děti se nebijí. Nemůžeme se posunout,“ uvedl Ptáček.

Mimo rodinu vyrůstají v Česku tisíce dětí. Podle Ptáčka zahraniční odborníci na kongresu Česko kritizovali za to, že do ústavní péče investuje. „Máme krásné domečky s krásnými pokojíčky. Ústavní péče je na vysoké úrovni. Její kvalita se ale nerovná kvalitě života dětí,“ zdůraznil psycholog.

Podle účastníků kongresu by se státy a úřady měly snažit, aby děti mohly vyrůstat v rodině v bezpečí v co nejlepších podmínkách. „Neděláme tím dětem laskavost, je to jejich právo,“ řekl prezident kongresu Rádžív Seth.

Za tím, že se v Česku nedaří reformu provést, vidí Ptáček tradici a zaběhlý postup i tlak pracovníků ústavů. „V případě, že máme podezření na problémy, odebrat dítě je to nejjednodušší řešení, i když umístění do instituce je pak řešení nejdražší. Stát tak ale vyřeší svou odpovědnost a dál se nemusí starat. První krok je podpořit rodinu. Ten se bohužel v ČR neudělá,“ uvedl Ptáček.

Podle Terezie Pemové z Národního institutu pro děti a rodinu sociální pracovníci sice domácnosti v potížích dlouhodobě sledují, řeší s nimi ale spíš drobnější záležitosti. Chybí standardy i definice pojmu zanedbávání. Když pak začne mít dítě v deseti či 12 letech problémové chování, končívá v ústavu. „Dáváme tam často děti, které systém nechal napospas. Jsou státy, které tyto děti neumí zachytit. My o nich víme, ale neumíme jim pomoci,“ uvedla Pemová.

Pochvalu naopak český systém podle expertů zaslouží za vysokou dostupnost škol a zdravotní péče. Země má také dostatek odborníků. Velmi hustá je například síť pedagogicko-psychologických poraden.

Řízení péče o ohrožené děti je v Česku roztříštěné. Rodiny, pěstouny, adopce a azylové domy má na starosti ministerstvo práce, dětské domovy ministerstvo školství a kojenecké ústavy ministerstvo zdravotnictví. O sjednocení systému a uzákonění zákazu posílat malé děti do ústavních zařízení usilovala v minulém volebním období tehdejší ministryně práce Michaela Marksová (ČSSD). Záměry neprosadila.

Podle návrhu se od roku 2022 neměly do dětských domovů posílat děti do jednoho roku, od roku 2023 děti do tří let a od roku 2025 děti do sedmi let. Pokud by nemohly zůstat ve vlastní rodině, měli se o ně postarat pěstouni či náhradní rodiče. Vzniknout měla skupina profesionálních pěstounů pro postižené, starší děti či víc sourozenců.

Se zákazem dávat malé děti do ústavů počítala už národní strategie, kterou v roce 2012 schválila tehdejší vláda. Pro děti do tří let měl zákaz původně platit už od roku 2014 a pro děti do sedmi let od roku 2016.