Bylo léto, horké léto roku 1969, Husák už byl pár měsíců prvním tajemníkem, ale Marta Kubišová měla hipísácký hit Ring-o-ding o „lidech zvonkových“ a Jiří Šlitr píseň Jó, to jsem ještě žil, což za pár měsíců už platilo. Všeuměl, pozdější exulant a vydavatel časopisu Pater noster Zbyněk Benýšek, kterému tehdy bylo dvacet let, se na prázdniny stáhl z Prahy domů, do Prostějova. V Praze hrával spolu s jinými muzikanty, Hutkou a Třešnákem, na schodech u Muzea, ale přece jenom se blížilo první výročí srpnové okupace a fízlů a kontrol občanek a drobných buzerací přibývalo. Prahu bylo lepší vyklidit. Odjel na rodnou Moravu, a když to jen trochu šlo, trávil každý večer s partou na plumlovské přehradě, která je pár kilometrů od Prostějova.

Byl tam i ten večer v neděli 20. července. Seděli v hospodě kempinku Žralok a pili jedno pivo z voskového kelímku za druhým. Bylo sice ještě pár dní do úplňku, ale měsíční svit se rozléval po inkoustovém nebi a jeho odlesk stříbřil hladinu přehrady (poznámka autora: té mé milované vody, u které jsem od narození do konce školy prožil každé léto, obklopen hanáckými příbuznými; jenže mně bylo v roce 1969 tři a půl roku…). Hele, říkal mi po mnoha a mnoha letech Zbyněk Benýšek: My tam seděli a chlastali pivo a pak jsme se zvedli a čuměli na ten Měsíc, na kterým Američani právě přistávali, a protože to dávali i komunisti v televizi, tak to utajit nemohli. A my jsme sice hovno věděli, jak se jim to mohlo podařit a jak se dá asi na takovým Měsíci přistát, ale měli jsme pocit, že tam jsou Amíci i za nás, že se za nás pomstili Rusům, že nad nima vyhráli ve válce. A tak jsme šli pomalu do tý temný vody a stáli jsme v ní po pás a dívali jsme se na Měsíc a připíjeli jsme těma kelímkama Američanům a gratulovali tomu Měsíci, že tam má právě je, a ne nějaký Rusy, který by ho okupovali jako loni nás. Druhej den jsme se probudili v kocovině a šli na Panel, což, jak víš, je hospoda hned u přehrady, a tam už to vypadalo jinak a bylo jasný, že jsme v Československu, komunisti už jsou zase na koni a všechno jde do prdele. Vylíčil jsem to v knížce Loutky boží, však si ji přečti.

Vesmír je naše moře

V tu neděli večer se ve 21.17 středoevropského času na měsíční povrch snesla čtyři chapadla měsíčného modulu Eagle, podivného, pavouku podobného vznášedla, ve kterém se choulili dva muži, Neil Armstrong a Edwin Aldrin. Ti měli za chvíli provést asi nejpodivnější kroky a nejzvláštnější pohyby, jaké lidstvo do té doby podniklo. Dívalo se na ně díky pětihodinovému televiznímu přenosu 600 milionů lidí po celém světě v nejrůznějších časových pásmech: u nás se to nejzajímavější odehrálo mezi druhou a třetí hodinou v noci. Nejdřív Armstrong pomalu otevírá poklop, pak se vysunuje, stoupá na žebřík a opatrně, jakoby váhavě, jako kdyby se mu nechtělo, ve skutečnosti je ale všechno přesně naplánováno, sestupuje po žebříku. Už se dotýká botou povrchu Měsíce.

Nikdo krátce předtím nevěděl, co se stane: neproboří se první šlápotou metry hluboko? Neprolomí se povrch Měsíce jako poleva? Nezačnou se kameny třeba hroutit jako divadelní kulisy? Dvě a půl hodiny předtím se ti muži ve stroji odpojili od lodi Apollo 11, která kroužila už dva pozemské dny na oběžné dráze Měsíce. Zůstal tam velitel Michael Collins, který si nemohl být jist, jestli se jeho přátelé zase vrátí. Všechno bylo poprvé. I ten malý krok pro člověka, na který se právě Armstrong chystal.

Bylo to sice poprvé, ale bylo to nesmírně dobře připravené, vymyšlené, propočítané. Říká se, že nikdy nikdo v historii nepodnikal jednorázově nic tak složitého a komplikovaného. Collins, stejně jako ti dva od něho odloučení kolegové, mohl proto věřit a důvěřovat, že všechno klapne. Byli perfektně vycvičení a přesně věděli, co mají dělat. Byli součástí dokonale seřízeného stroje, na kterém pracovaly tisíce motivovaných, invenčních a také dobře zaplacených profesionálů už několik let, zcela jistě od dubna roku 1961, kdy prezident Kennedy poprvé ohlásil, že do konce desetiletí uskuteční Američané cestu na Měsíc: Uděláme to ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné. A pak v dubnu 1962 v Houstonu, při otevírání řídicího letového centra, to zopakoval: „We choose to go to Moon.“ Vesmír je naše moře, tehdy řekl v narážce na Kolumbovu plavbu mladý a ctižádostivý prezident, který měl rád metafory o moři a posunování hranic.

Šlo zřejmě o největší a nejsložitější myšlenkový výkon soustředěný na jednu akci v moderních dějinách lidstva. Srovnat by ho bylo možné snad jen s válečným „Projektem Manhattan“, kdy Američané usilovali o výrobu atomové bomby. Na rozdíl od něj však tady nešlo primárně o vojenskou věc: samotnou cestu na Měsíc nešlo nijak přímo vojensky využít, účelem nebylo vyzkoušet bojovou raketu, zavěsit někde špionážní družice nebo ohrozit jinak nepřítele. Smyslem skutečně bylo dopravit lidi na Měsíc, sestoupit na něj, projít se po něm, sebrat několik beden kamení, provést nějaké pokusy, zapíchnout vlajku a zase se vrátit zpět. Celý smysl té věci osciloval mezi největším technickým a intelektuálním výkonem lidstva a ryzím šílenstvím a marnotratným nesmyslem za 40 miliard dolarů. Nic nebylo nikdy dražší: i ta výroba atomovky přišla „jen“ na dvě miliardy dolarů.

Samozřejmě že za tím byla soutěž s Rusy, náhrada za válečný konflikt, jehož byl „výzkum vesmíru“ do určité míry přípravou, pro Rusy, kteří vyvíjeli rakety právě proto, aby jimi dostřelili do USA, určitě. A zase: byla to asi nejvýstřednější a nejnákladnější soutěž v dějinách lidstva. Sovětský svaz byla válkou vyčerpaná, zdecimovaná a v nejrůznějších ohledech zaostalá země. Ale byla to země ve své světodějné ideologické posedlosti nesmírně ambiciózní a sebevědomá. Stalin vyhrál válku a měl představu, že expanze bude pokračovat dál. Byl pro to ochoten obětovat cokoli a ze země vycedit poslední lidské a materiální zdroje: a měl také v Americe své špiony (Julius Rosenberg a další) a na rakety německé válečné zajatce: ale Američané měli největší eso z nich – Wernhera von Brauna, strůjce V2. Mnohé naznačovalo, že se to Rusům s jejich plány Ameriku dohnat a předehnat aspoň v tomhle podaří. Nejprve mnohem dřív, než to Američané předpokládali, byli schopni úspěšně vyzkoušet atomovou a pak i vodíkovou bombu. A pak přišly dvě studené sprchy za sebou. V říjnu 1957 vypustili Rusové sputnik a v dubnu 1961 prvního člověka do vesmíru, Jurije Gagarina. To se zachvěla jistota, že Američané jsou přece ve všem lepší, i u mnohých, kteří jinak nechovali o Rusech žádné iluze a rádi je vůbec neměli. A Američané byli zaskočeni. Jenže pak skeptického Dwighta Eisenhowera, který nebyl velkým zastáncem vesmírných plánů a na prestižní podniky nedal, vystřídal 30. ledna 1961 čtyřiačtyřicetiletý J. F. Kennedy a priority se změnily. Navíc dva měsíce po nástupu zažil nový prezident fiasko s vyloděním kubánských contras v zátoce Sviní, takže když se v půlce dubna sešel v Bílém domě s experty na kosmický výzkum, doslova žádal, ať mu přivedou kohokoli, kdo bude schopen něco vymyslet, třeba i údržbáře z Bílého domu. Nepřivedli údržbáře, ale dali postupně dohromady tisíce nejtalentovanějších lidí dvou generací, aby začali pracovat na něčem, co mělo být nejen výzvou 20. století, ale co lidstvu mělo otevřít dveře dál, do vesmíru. Neboť málokdo pochyboval, že Měsícem to neskončí, že se bude pokračovat, že po našem milém satelitu, kam cesta trvala tři dny a kde již dlouho budou existovat základny, nepřijde cesta na Mars. Tam to ovšem bude trvat osm měsíců, bude to mnohem, mnohem náročnější, ale to lidstvo nepochybně do padesáti let vyřeší. A pak přijde cesta na Venuši; a na Měsíc už budou létat pravidelné spoje, které bude řídit nějaká sjednocená rada lidstva. Čeká nás vesmírná budoucnost. To v tom roce 1969 bylo jasné.

Jenže poslední let na Měsíc s lidskou posádkou (Apollo 17) se uskutečnil v prosinci 1972. Kosmonaut s česko-slovenskými předky Eugene Cernan se tak stal nejspíš na velmi dlouho posledním člověkem, jehož podrážka zůstala otisknuta do měsíčního prachu. Pak to skončilo.

Cílevědomé vosy

O té chvíli, kdy v červenci před padesáti lety těch 600 milionů lidí sledovalo Armstrongův sestup po žebříku, se někdy mluvilo a psalo jako o okamžiku mystického sjednocení lidstva. Musel to být závratný pocit, i když nedělejme si iluze, že šlo opravdu o lidstvo celé. Třeba v Číně v té době vrcholilo šílenství kulturní revoluce a v Sovětském svazu, kde sice nemohli úspěch Američanů úplně utajit, se pokoušeli význam činu co nejvíce tlumit: také se tam žádný televizní přenos nekonal, ostatně osobní vlastnictví televize tam bylo stále spíš vzácností: nutno dodat, že Rusové byli pár let nato schopni na Měsíc dopravit dva lunochody, což také nebyl slabý výkon. Třetí svět byl od Ameriky a její technické vyspělosti nekonečně daleko a vlastně se do „lidstva“ zahrnoval spíš ze zdvořilosti. Západem, tou bohatou a svobodnou částí světa, v té době navíc otřásalo protestní hnutí, studentské bouře a Amerika stále vedla nešťastnou válku ve Vietnamu, kterou nedokázala vysvětlit ani vlastnímu obyvatelstvu. Když se za pár týdnů v srpnu sešly ve Woodstocku desetitisíce mladých Američanů na hudebním festivalu, o nějakém Měsíci tam z pódia nepadla ani věta a lze předpokládat, že většině těch vlasatých mladých lidí mohl být nějaký Armstrong ukradený, možná ho přímo považovali za nepřítele, reprezentanta té druhé (první) Ameriky, se kterou oni nechtěli mít nic společného. Let na Měsíc, to byl přece úspěch Ameriky "vos", WASPů, bílých límečků a veskrze bílých tváří, těch cílevědomých, spořádaných a pracovitých mužů, kteří jako odhodlané včely pracují na velkém díle, krok za krokem, den za dnem a nic je nemůže zastavit. Jsou to přece páni světa, ty nejlepší mozky shromážděné v té nejlepší zemi, která o sobě nepochybuje. Ani to nebyla pravda. Pochybností měla ta země v sobě plno a ve skutečnosti si sebou jista přestávala být. Norman Mailer, který napsal o Apollu 11 úžasnou reportáž Oheň na Měsíci (v překladu Michaela Žantovského vyšla v roce 1981), zaznamenal při všem obdivu k nesmírnému výkonu, jehož američtí technici, vědci, konstruktéři, piloti etc. dosáhli, rozpolcenost tehdejší Ameriky, která se za padesát let jen prohlubovala. Mailer byl v podstatě součástí kontrakultury a jeho vztah k establishmentu byl salonně kritický. Ve scéně, jíž kniha vrcholí, však popsal bezvýchodnost a pokrytectví té své antiamerické Ameriky, která se na výkon Vos dívala s nechutí až pohrdáním. Svému bohémskému příteli říká: „Byl jsi celé léto ožralý a oni dobyli Měsíc! (...) Ti na druhé straně, ti hrdinové či stvůry Vosy, vložili svůj nihilismus do laseru a počítače, vydali se dobýt či spasit zbytek světa, a co když oni byli Bohem vyvoleni?“

Těžko říct. Vlastně možná ano. V každém případě je jasné, že úvahy mého přítele Zbyňka Benýška z té dávné letní noci tak daleko nešly. Pravděpodobně skončily u radosti, že se to na truc těm kurvám bolševickým Amíkům podařilo. A u toho by mohlo zůstat.