Uprostřed pandemie čínského koronaviru si připomínáme 75. výročí konce největšího konfliktu v celých dějinách lidstva. S pandemií souvisí také turbulentní dění na trzích s ropou, která stále zůstává jednou z klíčových surovin globální ekonomiky, ovšem stojí za zmínku, že také druhá světová válka těsně souvisela s ložisky „černého zlata“. A aby toho nebylo málo, lze najít i úzký vztah mezi ropou a propuknutím první světové války.

Obrovský význam ropy představuje v lidské historii relativní novinku, neboť se datuje až od přelomu 19. a 20. století. Ekonomika spoléhala především na parní stroje, v nichž se spalovalo uhlí, kterého měla Evropa zásoby více než dostatečné. Platilo to také pro vojenství, jelikož generálové si oblíbili vlaky, zatímco oceánům kralovaly velké válečné lodě. Kotle těch i oněch také polykaly tuny uhlí, jež tak bylo spolu s železem a dřevem považováno za jednu z nejvýznamnějších strategických surovin.

Objevovala se sice i první auta a letadla s motory s vnitřním spalováním, jenže vojáci se na ně dívali většinou s malým zájmem, leckdy přímo odmítavě. Některé armády sice projevily větší prozíravost, ale i tak automobily a letouny zůstávaly spíš okrajovými záležitostmi. Rozhodně nešlo o techniku se strategickým významem, jež by změnila pohled na prioritu surovin, ovšem tato změna pak přece jen dorazila, a to vlastně z moře.

V roce 1906 byla spuštěna na vodu revoluční britská bitevní loď HMS Dreadnought, jež vedle deseti těžkých děl v otáčivých věžích a výborného pancíře překvapila tím, že místo klasických parních strojů užívala daleko účinnější parní turbíny. Jejich kotle sice spalovaly uhlí, ale měly též přídavné vytápění, ve kterém hořel těžký olej čili mazut, a kotle pozdějších tříd plavidel už potřebovaly pouze mazut. A ten se vyráběl z ropy.

Britská výhoda

Brzy se rozběhly závody v námořním zbrojení, do nichž se s největší urputností pustili Němci. Obě mocnosti se v dalších letech snažily stavět větší, rychlejší, lépe vyzbrojené a pancéřované bitevní lodě a křižníky, avšak Britové se od počátku těšili výhodě díky tomu, že měli přístup i k ložiskům ropy. Zahájili těžbu v Persii (dnešním Íránu) a potom na území dnešního Iráku, jež tehdy formálně patřilo osmanské říši. O vliv v arabském regionu ovšem kromě Britů usilovali také Francouzi a mimořádnou snahu vyvíjeli i Němci.

Důležitou úlohu v záměrech generálů císaře Viléma II. sehrávala železnice Berlín-Bagdád, jež měla obě impéria efektivně propojit. Londýn ale toto úsilí sledoval s rostoucím znepokojením, protože dobře chápal, že tento krok by vážně ohrožoval britskou těžbu na Středním východě a poskytl by Němcům snadný přístup k ropě coby zdroji paliva pro bitevní lodě. A také proto se uprostřed zájmu takřka všech mocností ocitl neklidný Balkánský poloostrov, neboť právě přes něj měla ona zamýšlená velkolepá železnice vést.

Členové Dohody (Velká Británie, Francie a Rusko) prostě nemohli dopustit, aby německý blok získal na Balkáně a v osmanské říši tak silný vliv. Jinými slovy, arabská ropa se nesměla dostat do německých rukou, protože by výrazně usnadňovala expanzi císařského námořnictva, respektive provoz nových turbínových válečných lodí. Velká Británie trvala na tom, že nikdo nesmí mít loďstvo, které by ohrožovalo její mocenskou pozici.

Zbraně a pancíře německých válečných plavidel se vyrovnaly těm britským, někdy je dokonce předčily, zatímco pohonná soustava představovala částečný handicap, neboť některé německé bitevníky musely stále používat zastaralé parní stroje. Britové však nechtěli ztratit svůj náskok a pokračovali ve stavbě obřích obrněnců, které měly udržovat převahu nad císařskou flotilou a chránit námořní obchod. Větší lodě však potřebovaly víc mazutu, což znamenalo větší dovoz ropy, pro jehož ochranu bylo zas potřeba víc lodí.

Obrovské válečné flotily se tudíž začaly podobat mytickému hadovi, který požírá vlastní ocas, zatímco celá Velká válka se změnila v krutý vyčerpávající boj, v němž vlastně ani moc nešlo o počet vojáků, nýbrž spíš o objem zásob. Centrální mocnosti tady však od začátku tahaly za kratší konec provazu, jelikož jejich možnost získávat suroviny byla daleko horší než v případě Britů a Francouzů, kterým navíc asistovala Amerika.

Válka proto skončila kapitulací hladovějícího a vyčerpaného Německa a podobný osud čekal i Rakousko-Uhersko, které se rozpadlo na nástupnické země. Stejný úděl potkal též osmanskou říši, jejíž arabskou část si rozdělili Britové a Francouzi. Samozřejmě si takto pojistili dodávky ropy pro své ozbrojené síly, jelikož Velká válka přinesla i gigantický rozmach mechanizace vojenství. Na auta, tanky a letouny se již nehledělo jako na nějaké výstřední „hračky“ a mnozí vizionáři v nich viděli přímo budoucnost válčení.

Nemálo takových vizionářů bylo právě v Německu, kde se již dlouho před příchodem nacistů k moci rodila nová koncepce vedení války. Potom se stala známou jako „Blitzkrieg“ a sázela na rychlou ofenzivu obrněných a mechanizovaných útvarů s leteckou podporou. Velice podobný koncept „hloubkové operace“ vznikl i v Sovětském svazu, jenž ostatně s Německem úzce spolupracoval. Zásadní rozdíl byl ovšem v tom, že kavkazská ropná ložiska poskytovala Rudé armádě bohaté a spolehlivé dodávky „černé krve“.

Němci sice vytvořili inovativní koncept „bleskové války“ a po nástupu Hitlera k moci zahájili otevřené zbrojení (jež do té doby probíhalo skrytě), avšak stále postrádali zdroje ropy, bez níž tanky či letouny neměly mnoho smyslu. Prakticky všechnu ropu tudíž museli dovážet a pouze malou část spotřeby pokryla syntetická výroba paliv a maziv z uhlí. Ta se sice stupňovala, ale z hlediska objemu ani kvality nikdy nepostačovala.

Za zmínku stojí katastrofální situace zásob paliv a maziv v Německu na podzim 1938. Zásoby benzinu odpovídaly tabulkám pouze z 50 % a rezervy olejů uvádějí různé zdroje jako směšných 5 až 15 %. Pokud by tehdy vypukla válka s ČSR, měly německé pozemní a letecké síly zdroje nejvýš na dva až čtyři týdny akcí. Poté by zřejmě nastal stav, kdy by Hitlerovy tanky neměly na co jezdit a letadla luftwaffe by neměla na co létat. Pro srovnání, Československo se mohlo v téže době chlubit zásobami na dva až tři měsíce.

Sovětská ropa pro Hitlera

Hitler byl možná šílenec, ale určitě nebyl idiot, a ačkoli zůstával v oblasti ekonomiky pouhým diletantem, surovinovou situaci Německa si zajisté dobře uvědomoval. Šlo tedy patrně o jeden z velmi důležitých důvodů pro podpis paktu Molotov-Ribbentrop, jelikož ten zajistil Hitlerově říši obrovské a spolehlivě uskutečňované dodávky ropy z SSSR, bez kterých by byl následný „Blitzkrieg“ proti západní Evropě naprosto vyloučený.

Dodnes se vedou diskuse, proč vlastně Stalin takto zásoboval Německo. Podle některých chtěl Hitlera „uchlácholit“, získat čas na přezbrojení a oddálit (patrně nevyhnutelnou) válku, kdežto podle jiných cynicky využíval Hitlera jako „ledoborec“ k oslabení západní Evropy, aby se pak mohla Rudá armáda vydat na velký „osvoboditelský pochod“. Každopádně je ale nesporné, že proudy cisternových vagonů, jež dnem a nocí přijížděly z SSSR, dovážely zhruba tři čtvrtiny paliv a maziv pro německou válečnou mašinerii.

Spojenci to samozřejmě velice dobře věděli, a proto také Britové v roce 1940 zvažovali nálety na kavkazská ropná pole. Diktátoři v Berlíně a Moskvě však stejně dobře věděli, že toto jejich spojenectví je pouze dočasné. Hitler tedy potřeboval získat pro Německo jiné zdroje ropy, což vedlo ke spojenectví s Rumunskem, ani tato ložiska však nemohla německým nárokům stačit. Říše proto znovu upřela pozornost na arabský region, což se odrazilo mj. v úzkých kontaktech zpravodajských služeb s tamními nacionalisty a islamisty.

Hitlerova snaha ovládnout Balkán měla v podstatě tentýž cíl jako za první světové války, tedy vytvořit „cestu“ k ropným polím v Iráku. Německá diplomacie vyvinula značné a dosud málo známé úsilí, aby vtáhla Turecko do války na straně Osy. „Ropný“ motiv stál také za vysláním expedičních sil do severní Afriky. Proslulý Erwin Rommel měl pomoci Italům porazit Brity a pokračovat dál do Egypta k Suezskému průplavu. Jeho ztráta by byla pro Británii nepochybnou katastrofou a k ropným polím v Iráku by posléze zbýval jednotkám Osy jen krátký skok, při němž by jim určitě vydatně a ochotně pomáhali též mnozí protibritsky smýšlející Arabové. Obrovským paradoxem této kampaně ale zůstává fakt, že ony neúprosné bitvy na území dnešní Libye se odehrávaly doslova nad obrovskými ložisky ropy, o nichž tehdy vědělo jen několik italských geologů.

Hitler ale zřejmě zaváhal a vyslal německé jednotky do Afriky příliš pozdě, až počátkem roku 1941, zatímco ideální příležitost pro takový útok existovala v létě 1940. Africké bojiště mohlo mít rozhodující význam, od začátku roku 1941 však stále větší díl Hitlerova zájmu poutal plán útoku na SSSR. Německo bylo stále závislé na sovětské ropě, a tak by Stalin ani nepotřeboval provést nějakou vojenskou akci. Stačilo by jen zastavit ony cisternové vlaky, bez kterých německá armáda zkrátka nedokázala vést válku.

Rozhodnutí napadnout Sovětský svaz určitě nelze zužovat pouze na „ropnou dimenzi“, jelikož velkou roli nepochybně sehrála i Hitlerova snaha dobýt „životní prostor“ a rasově motivovaná nenávist. Význam ropy by se ale neměl ani podceňovat, protože „černé zlato“ pak ovlivňovalo i další průběh války. Platilo to koneckonců i pro Japonsko, jehož expanzi motivovala zejména snaha dobýt zdroje nerostných surovin včetně ropy.

Do seznamu neuskutečněných plánů druhé světové války náležela i tzv. operace Orient, jak se nazývala užší strategická spolupráce Německa a Japonska proti britskému impériu. Podle jeho propozic měli Japonci soustředit více úsilí do oblasti Indického oceánu, takže případný úspěch Němců v Africe a na Středním východě by umožnil, aby se jednotky obou států setkaly někde v dnešním Íránu, Pákistánu či Indii. To by navíc eventuálně otevřelo i variantu útoku na SSSR z jihu, což by okamžitě ohrožovalo kavkazská naftová pole.

Přes Stalingrad k ropným vrtům

Na onu strategickou koordinaci však nikdy nedošlo, jelikož mezi Berlínem a Tokiem se nikdy nevytvořilo nic jako skutečná spojenecká důvěra. Německý postup na Stalingrad potom nebyl ničím jiným než posledním pokusem o rozhodující úder, který by Stalinově válečné mašinerii zlomil vaz. Skutečným cílem totiž tehdy byly ropné vrty u Majkopu, Grozného a Baku. Jejich obsazení by strategickou situaci najednou totálně zvrátilo, jelikož Německo by získalo bohatá ložiska, kdežto Stalin by se ocitl téměř „na suchu“.

Německá armáda však neuspěla. Obsadila sice několik vrtů u Majkopu, avšak Sověti je stačili zalít betonem a další vývoj u Stalingradu znemožnil Němcům jakékoli využití ložisek, protože ropu stejně nebylo možné dopravit pryč. V téže době utrpěli Němci porážku i v severní Africe a postup do Iráku zůstal nesplněným snem. Další průběh bojů pak byl poznamenán tím, jak se Němci zoufale snažili ušetřit každou kapku benzinu.

Ostatně též poslední pokus o útok na západní frontě, tzv. bitva v Ardenách v zimě 1944–1945, byl plánován s ohledem na ukořistění spojeneckých zásob paliva. Dosud oblíbené spekulace o nadzvukových stíhačkách, raketách, ponorkách a dalších „zázračných“ zbraních, jež prý měly zachránit Německo, zjevně opomíjejí fakt, že Hitlerova říše již pro takové vynálezy neměla žádné pohonné hmoty. Jako „zázračná“ se tak vlastně jeví spíš skutečnost, že Němci vydrželi bojovat tak dlouho i s tak omezenými zásobami ropy.

Říká se, že amatéři studují taktiku, kdežto profesionálové logistiku. Význam zásobování se dá jen těžko docenit, což ostatně potvrzuje i aktuální krize. Ačkoli se dnes největší díl pozornosti zaměřuje právě na pandemii, neměl by vzniknout dojem, že ostatní hrozby zmizely. Soupeření mocností pokračuje a ropa v něm nadále hraje velkou roli, jelikož zejména mnohé kroky Číny zjevně motivuje právě snaha zajistit si její dodávky. Nelze tedy vůbec vyloučit, že také nějaká další válka propukne kvůli ložiskům „černé krve“.