Londýnská City dlouhodobě vede žebříčky nejatraktivnějších finančních center světa. Když Britové rozhodli o brexitu, v prvních dnech se rozjela panika a silné výroky, kolik bank opustí Londýn po odchodu z Evropské unie. Jednání o nových podmínkách, jak budou vztahy mezi Evropou a Británií v budoucnu vypadat, se nevyvíjí moc optimisticky. I proto, že britská premiérka Theresa Mayová není schopná jasně formulovat, jak přesně by si Londýn ty nové poměry představoval. V její Bílé knize ze Chequers prosazuje setrvání na jednotném trhu pro zboží, ale už ne pro služby. Tedy ani pro finanční. Je to docela překvapivá volba priorit, když na jedné straně mají všechny země Evropské unie s výjimkou Irska v obchodě se zbožím s Británií obrovské přebytky. Potřebují ji víc než ona je. Na druhé straně jsou služby základem bohaté ostrovní ekonomiky. Navzdory ne příliš příznivým vyhlídkám se ale žádné velké stěhování ze City do Frankfurtu nebo Paříže nekoná. Členství v EU je totiž pro investory na žebříčku atraktivity Londýna až desátou nejdůležitější věcí. Daleko před ním je angličtina a hlavně velmi snadná vymahatelnost práva. Rychlé a předvídatelné rozhodování soudů. To je pro byznys, jako jsou finance, které stojí na transakcích a spoustách smluv, zásadní. A Londýnu se v tom v Evropě těžko někdo může rovnat.

Když se dnes u nás vedou úvahy, jak pozvednout českou ekonomiku na vyšší, sofistikovanější úroveň s vyšší přidanou hodnotou a s vyššími platy a stát se obchodním a finančním centrem střední Evropy, jako jedna z hlavních překážek se ukazuje právě pomalé a těžko vymahatelné právo. V příběhu zkrachovalého H-Systemu, kde lidé žijí v nejistotě a soudní spory se táhnou přes dvacet let, se ta slabina ukazuje naplno.

Česká justice přitom proti té v jiných evropských zemích není podvyživená ani v lidech, ani v penězích, ani v nových technologiích. Její hlavní slabinou, která rozhodování zdržuje, jsou zastaralá a komplikovaná pravidla, podle nichž se rozhoduje. Pochází ze socialistických poměrů šedesátých let. Byla mnohokrát upravována novelami, základy a hlavně celý smysl, na němž civilní i trestní procesy fungují, jsou ale z komunistických časů. Občanský soudní řád, podle nějž se vedou civilní spory, pochází z roku 1963. Trestní řád, podle nějž se vede trestní řízení, je z roku 1961. Proto tady máme tolik veřejně známých případů, které se k pravomocným rozsudkům táhnou roky. Proces s Davidem Rathem nekončí ani po sedmi letech. Případ Jany Nečasové se táhne už pět let.

V české justici se plýtvá penězi i lidskou energií. Evropská unie každoročně srovnává, jak výkonná je soudní moc v jednotlivých zemích v analýze European Justice Scoreboard. Podle té poslední dáváme na fungování justice částku na úrovni 0,31 procenta HDP. V přepočtu na výkon ekonomiky je to víc než v Rakousku, Francii, Belgii, Finsku, Irsku, Dánsku nebo Švédsku. Němci i Britové ale investují ještě víc. Jsme zároveň zemí s šestým nejvyšším počtem soudců na obyvatele. Na tisíc občanů jich tady připadá osmadvacet. Před námi jsou jen Chorvaté, Lucemburčané, Slovinci, Bulhaři a Maďaři. Vůbec nejméně soudců je v Británii. Šest na tisíc obyvatel. Němci, Francouzi, Poláci nebo Rakušané jsou zhruba na evropském průměru.

U justice to nemůžeme svádět ani na přehnané papírování. V žebříčku elektronizace soudů, kde se odráží, co všechno se mezi soudcem, advokátem a klienty může odehrávat přes elektronickou komunikaci, jsme na evropské špičce.

Nejsme ani zemí, kde by lidé měli nějakou nadstandardní chuť se soudit. Pokud jde o různé občasné, administrativní, obchodní žaloby, připadá jich ročně deset na sto obyvatel. To je srovnatelné s většinou bohatších evropských zemí včetně Británie. Z žebříčku výrazně vybočují jen Dánové a Rakušané, kde připadá na sto lidí 39, respektive 37 soudních sporů.

V justici máme relativně dost peněz, hodně lidí, dobré technologie, a přitom se tady soudní spory táhnou déle než jinde v Evropě. To ukazuje, že se moc soudit neumíme. Že to lidem zbytečně bere nervy, jistotu, čas a peníze. Na rozdíl od Polska nebo Slovenska jim to zatím naštěstí nevzdalo víru v justici samu. I to se bohužel může rychle změnit.