Z listopadu 1989 zůstaly desítky obrazů zachycených fotografiemi nebo filmem. Jsou na nich často docela veselé výjevy lidí, kteří někam hledí, někoho poslouchají, něco volají. Tváří se většinou nadějně, někdy až dychtivě, jsou, dalo by se říct, v očekávání, že věci se dějí správně a jdou tak, jak jít mají. V Praze a velkých městech revoluce, budeme-li jí tak říkat, opravdu proběhla rychle a bez větších dramat, aspoň těch viditelných. Až na ten úvodní násilný akord na Národní se to celé podobalo spíš karnevalu nebo lidové veselici, i když samozřejmě i to bylo možné prožívat vypjatě, až lehce hystericky, dle chuti a povahy. Když to řekneme zjednodušeně, tak po pár dnech bylo jasné, že se nikomu nic nestane, že režim se bránit nebude, že to skončí happy endem. Co bude potom, je už jiná věc, ale kdo to zažil, ví, jaké to byly kouzelné týdny, zvláště v Praze, možná v Brně. Tak si je my, v Praze a možná v Brně, také připomínáme.

A pak jsou tu obrazy trochu jiné, třeba fotografie Jindřicha Štreita, který nejel v listopadu 1989 fotografovat do Prahy nebo aspoň do Olomouce, ale zůstal mezi svými, v drsném koutě severní Moravy, na úpatí Nízkého Jeseníku, kde mezi obcí Rýžovištěm a Břidličnou leží ves Vajglov. Tam Štreit fotografoval generální stávku 27. listopadu 1989. To jsou výjevy dost odlišné od těch pražských: hlouček lidí v zimních bundách, montérkách, prostovlasí a někdo v čepicích, jaké se tehdy nosily, většinou muži, protože někdo asi musel zůstat u krav nebo navařit oběd, stojí na sněhem zapadané vsi. Pak se formují v řídký průvod, určí si vlajkonoše a s tou vlajkou se vydávají přes kopec směrem na Břidličnou. Je zima, nasněženo, fučí studený vítr a oni jdou tím opuštěným drsným krajem, kde zůstane žít jen ten, kdo odtud nemá příležitost utéct, i když příroda je tam krásná.

Jdou kamsi za horizont, dojdou do Břidličné, dříve se to jmenovalo Frýdlant nad Moravicí a žili tam samí Němci, tam se postaví na prostranství, kde k nim kdosi promluví. Od Jindřicha Štreita vím, že to byl ředitel státního statku, který se k tomu jediný měl a který prý mluvil asi o tom, že se musí lépe hospodařit, lidé, kteří ztratili důvěru, musí odejít a ten, kdo bude chtít pracovat, se neztratí za jakéhokoli režimu. Co měl taky ten člověk asi říkat? A co by asi ti lidé, kteří tam stáli, a všichni se mezi sebou znali, mohli slyšet? Asi tam postáli, odsouhlasili požadavky Občanského fóra, pak zazpívali hymnu. Nejspíš se pak šli ohřát do hospody, poslouchali televizi nebo rádio se zprávami z Prahy a mysleli na to, co jim to všechno přinese.

Neznám ty konkrétní lidi z Jeseníků, ale znal jsem a snad dosud znám jim trochu podobné z podobně odlehlého konce republiky. Taky je to v kopcích, fučí tam, byla tam jedna nebo dvě fabriky, do kterých ti lidé chodili a které většinou dnes neexistují, nebo jen v nějaké zmenšené podobě, zaměstnávají tak desetinu lidí. Většina se nějak chytila jinde, někteří mladší jezdí pracovat do Německa. Platy jsou pod průměrem, ale nedá se říct, že by ti lidé byli chudí: mají baráky, i když často ve špatném stavu, auto je nutností, na dovolenou moc nejezdí, nakupují levné věci. Že by jejich obce právě vzkvétaly, se nedá říct, hodně lidí také odešlo, ve městečku, o kterém mluvím, se postupně zavřela nemocnice, střední škola, koupaliště, kino, není tam knihkupectví, zato tři hypermarkety, které zničily skoro všechny obchody ve městě, náměstí je pusté a polovina domů prázdných. Takových míst, obcí, vesnic a malých městeček jsou stovky, skomírajících vesnic i tisíce, a z jejich obyvatel se skládá tak třetina společnosti.

Jsou to právě ti lidé, kteří ve značné míře nyní „špatně“ odpovídají na různé sociologické průzkumy. Zatrhují tam odpovědi, že se jim ve starém režimu žilo lépe a že vývoj po roce 1989 nesplnil jejich očekávání. K současnému systému nemají příliš důvěru, i když paradoxně jsou u moci lidé, které si právě tito lidé zvolili: v oné Břidličné volilo před dvěma lety Miloše Zemana ve druhém kole 75 procent a Babišovo ANO dostalo při posledních parlamentních volbách 32 procent, na druhém místě byli komunisté. Podobná čísla jsou z místa, které důvěrně znám já, vlastně v celých Sudetech, ale nejen tam, je to stejné. Jsou to tedy ti lidé, kteří dnes představují pro tu část společnosti, která se považuje za liberální, prozápadní, demokratickou do morku kostí, cosi jako vnitřního nepřítele, i když s tak příkrým slovem by nesouhlasili, snad bychom mohli říct vlastního cizince. Jak řekl před časem profesor Tomáš Halík, jsou to ti, kteří si dostatečně neváží svobody, protože ji dostali příliš snadno, a jak nedávno napsal politolog Jiří Pehe, jsou to ti, kterým v listopadu 1989 nešlo o demokracii, ale o to, aby se měli lépe. Odmítají otevřenou společnost, bojí se globalizace, chtějí se uzavřít v překonaných strukturách národního státu, nejsou připraveni na výzvy 21. století, řekl by profesor Jiří Přibáň. Naslouchají demagogům, kteří vystihnou jejich myšlenky, které ani zatím oni sami nemají, tak je opět vystihl Tomáš Halík. Jsou xenofobní, protože si myslí, že žijí v zemi, na kterou mají právo oni, že je to tedy „jejich země“, jak je ubezpečil před pár lety Miloš Zeman, za což ho ta progresivnější část společnosti odsoudila.

A tak založili OF

Odhaduju, že naprostá většina těch, kteří se dali koncem listopadu 1989 ve Vajglově a jinde na pochod, byla upřímně ráda, že starý režim končí a že komunisté jdou, jak se tehdy říkalo, od válu. Oni by možná řekli, že jdou do prdele, a právem. Aspoň si to tak asi představovali, že opravdu půjdou, že jejich poručníkování skončí. Ti lidé nebyli sice žádní rebelové, natož disidenti, ale přece jen cítili dobře, že ten stát není spravedlivý, i když o sobě tvrdí, že je, že je dokonce vrcholem spravedlnosti. Věděli, že jedni, tedy komunisté, jsou privilegovanější než druzí, že třeba od jisté úrovně nemůže na nějakou funkci myslet nestraník. Kariéristy oni pohrdali a funkcionáři pro ně byli symbolem zbytečnosti a korytářství, slovo papaláš patřilo k velmi frekventovaným nadávkám. A papaláši byli ti nahoře skoro všichni. Ne že by měli formulované nějaké teoretické důvody, ale cítili dobře, že systém je založen na lži, přetvářce, korupci a předstírání. A strašně jim vadily ty hrozné kecy, ta promořenost všeho ideologií, které samozřejmě už nikdo nevěřil, ale rituálně se udržovala dál. Ne že by to poslouchali, ale občas se tomu nešlo vyhnout: bylo to v televizi, v rozhlase, občas jim na něco padlo oko v novinách. Obyčejný člověk většinou pozná, když se žvaní naplano a když se předstírá něco, v co ani on sám nevěří, nebo pokud tomu věří, tak jen díky vlastní blbosti. Rusové pro ně byli okupanti, i když s nimi někteří šmelili a kupovali od nich naftu, ale viděli také, že to jsou ještě větší chudáci než oni, takže nenávist k nim cítit úplně nemohli. Komunismus a možná už i ten socialismus pro ně už byl dávno takovým prázdným slovem, kterým je jen ti nahoře otravovali, když je chtěl někdo začít vychovávat. Ale fakt je, že už se o to pomalu ani nikdo nesnažil, jen to zůstávalo zapáchat ve vzduchu a na zpuchřelých transparentech, které vytáhli vždy na Prvního máje, aby byl pokoj. Ano, ti lidé docela stáli o to, aby měli pokoj, na čemž ten režim dlouho stavěl. Trochu ritu však udržovat musel, bez toho by se úplně sesypal. Těch nahoře si už dávno vůbec nevážili, ještě snad Husáka, toho mohli nějak brát, byl to prezident, tomu se nějaká úcta má zachovat vždycky, ale ten šašek Jakeš nebo ten skřet Biľak, ti byli všeobecně neoblíbení. Adamec se jim docela líbil svou lidovostí, taková skoro poctivá tvář, ale jak tam mohl vydržet tak dlouho, to bylo také podezřelé. Že se znovu vynořil Dubček, se jim líbilo, ale moc se jim nezdál, mluvil nesrozumitelně a koženě. Havla předtím spíš neznali, cosi jim na něm bylo sympatického, měl takovou jiskru, respektovali, že se nechal zavřít, ale nebyl to přece jenom jejich člověk. Moc se jim líbil Valtr Komárek, ten by to tady mohl dát do pořádku, a někdo už si všiml toho inženýra Zemana, zdálo se jim, že mluví vtipně a odvážně.

A možná že byli docela rádi, že to padá, i ti, kteří v té straně byli, protože ti dole z té legitimace toho zas tak moc neměli a už jim bylo trapné poslouchat ty narážky i urážky v hospodě od chlapů. I ten ředitel, který samozřejmě ve straně byl, nakonec mluvil rozumně, a když se to tak vezme, tak byl asi jediný, kdo by něco takového jako ten statek, kde byli všichni zaměstnaní, mohl vést dál. Něco se koneckonců udělalo: postavily se bytovky, zavedl se plyn, zbouraly se ty staré baráky po Němcích, omítla se škola, chlapi mají novou hospodu, ženské kulturní středisko. Ale už pár let, tak od začátku 80. let, to šlo nějak z kopce, ba sralo se to evidentně, to viděl každý. Kravíny chátraly, silnice samá díra, nová hala se nedostavěla, prémie už nebyly několik let, být v ROH ani nemělo cenu, zkrátka to šlo všechno nějak hůř, do ztracena, bez perspektiv, že se to někam pohne. Byl klid, to každý uznával, ale zároveň až příliš, až jaksi mrtvolno, že i ta práce přestávala mít smysl, vlastně všechno trochu přestávalo mít smysl. Pár lidí, co měli příbuzné na Západě, tam mohlo poprvé vyjet a to, o čem mluvili, když se vrátili, bylo na přes držku a nejhorší bylo, že to byla asi pravda. Přivezli katalogy Neckermannu a Quelle a říkali, že to se dá opravdu bez problému koupit. Občas se v obci objevilo auto s německou značkou, prý to byli rodáci odtud, obhlíželi ty naše barabizny z nablýskaných mercedesů a audin, vypadali jako z jiného světa, upravení a vystrojení, ze světa, který pro nás neexistoval. Bylo to ponižující, ale co měl člověk dělat? Nic jiného člověk neznal a představu, jak by to jinak být mohlo, asi také ne. Ale když se to v Praze pohnulo a doneslo se to i sem k nim, byli většinou rádi a přidali se. Měli toho už také dost a věděli, že se něco změnit musí.

Tak se sešli, založili jako všude jinde Občanské fórum, sehnali někde trikolory, ženské jim je nastříhaly a přišpendlily na vaťáky. Sehnali z hasičárny vlajku a 27. listopadu se připojili ke generální stávce. Seřadili se do dvojstupu a v čele s tím vlajkonošem vyrazili z Vajglova. O třicet let později na to hleděli různě, ale tehdy, tehdy je nemohl nikdo zastavit. Věděli, proč to dělají. Oni většinou vždycky vědí, proč co dělají.