Když se v březnu pirátská poslankyně Olga Richterová u soudu rozbrečela, posunula nás tím mezi vyspělé země. Můžeme to prohlásit na základě studie dvou holandských a jednoho jihoafrického vědce, která vyšla v časopise Cross-Cultural Research. Jmenuje se Kultura a brečení: Výskyt a genderové rozdíly. Autoři porovnávali údaje (založené na samoreportování) z 37 zemí. Pokud byste vyšli z jednoduchého předpokladu, že k pláči mají víc příležitostí lidé v zemích, kde je život těžší, mýlili byste se. Evidentně hraje roli kulturní tradice té které země, ale v úhrnu autoři zjišťují, že „pláčové skóre zemí pozitivně koreluje se subjektivním pocitem pohody, extraverzí, bohatstvím, politickou svobodou a individualismem“. A podobně rostou genderové rozdíly – ženy brečí víc než muži „v zemích, které jsou bohatší, rovnostářštější, demokratičtější a individualističtější“.

Takže víc brečí, řečeno termínem Josepha Heinricha, WEIRD lidé (Western, Educated, Industrialized, Rich, and Democratic). A sledujeme-li veřejný život na Západě, brečí, nebo o tom aspoň mluví, čím dál víc. V kultuře, v níž stoupá status oběti, je pádným argumentem pro to, aby byl někdo vyhozen z práce nebo jeho kniha stažena z oběhu, že vás rozbrečel. Znamená to, že vaše trauma je autentické.

A nemělo by nás překvapit ani, že feminizace mužů se nekoná. Už dlouho je například známo, že největší genderové rozdíly v některých ostře sledovaných ukazatelích, jako je podíl žen v technických a přírodovědných oborech, jsou právě v zemích, kde se rovná práva žen a mužů prosadila nejvíc. Jako by tam, kde se dívkám otevřou nové možnosti, považovaly ty dívky za nutné je využít, co to jde. Ale tam, kde ty možnosti jsou dávno samozřejmostí, dívky nemají problém být samy sebou a nenutit se do oborů, jež je nelákají. Skoro jako by ty rozdíly v preferencích nebyly jen sociální konstrukt patriarchátu, ale měly nějaký hlubší základ. A Olze Richterové v každém případě patří budoucnost.

Americký akademik Shadi Hamid patří k těm osobnostem, které kritizují současnou „woke“ kulturu, ale i určitou podobu liberalismu, a to, zjednodušeně řečeno, z levicových pozic. Loni v září prostořece konstatoval, že mu to zatím prochází jen díky jeho původu a že je zvědavý, jak dlouho jeho „arabsko-muslimský ochranný štít“ vydrží fungovat.

Minulý týden další „barevný“ Američan s neortodoxními názory, v Bangladéši narozený genetik Razib Khan, napsal něco, co by mohlo naznačovat odpověď. „Bavil jsem se se svým hispánským přítelem o tom, jak se nám v posledních měsících stává, že naši bílí přátelé nám začali říkat, že pokud se naše názory na rasismus odchylují od jejich ortodoxie, tak nemají váhu. Ve srovnání s většinou bílých liberálů byly vždycky mé názory na rasismus ‚heterodoxní‘. Ale skutečnost, že mám doslova hnědou kůži a zažil jsem kvůli tomu fyzické útoky, je nutila ke zdrženlivosti. Teď už ne.“ A pokračuje, že on si zase taktně odpouštěl poukazovat na jejich pokrytectví zjevné v tom, v jakých čtvrtích bydlí a do jakých škol posílají své děti. Ale že „jestli to takhle půjde dál, to příměří skončí. A s ním i některá přátelství“.

V lidové moudrosti se traduje, že myslíme hlavou. Když chcete někomu naznačit, že udělal hloupost, zeptáte se ho rétoricky, zda nemyslí něčím jiným. Teď se ale zdá se prosazuje nový imperativ: myšlení se řídí kůží.

Vláda schválila zákaz plastových brček a příborů. Vznikl jako snaha omezit znečišťování oceánů. Pokud vás zajímá, jaký podíl plastového odpadu v oceánech tvoří brčka, tak je to 0,3 procenta (nevím, nakolik tu cifru zvednou tyčky k nafukovacím balonkům a další předměty zahrnuté v návrhu). Šéfka americké neziskovky, která kampaň proti brčkům vymyslela, v jednom rozhovoru v podstatě přiznala, že jde o signalizování ctnosti – brčka se používají na veřejnosti, takže svou oběť přinášíte před svědky. Ale to jen tak pro informaci. Přemýšlet nad tím nemá smysl, protože jde o transpozici evropské směrnice z roku 2019. Sněmovně nezbývá než návrh odmávat. Rozprava o vyslovení nedůvěry vládě bude proti tomu vysoce smysluplnou diskusí.