Zatímco počet pacientů s covidem v českých nemocnicích utěšeně klesá, bohužel se téměř nemění počty lidí na covidových jednotkách intenzivní péče. Je jich kolem tisíce, a pokud několik posledních týdnů umíralo zhruba sto pacientů denně, musíme předpokládat, že na jipkách se pacienti s covidem rychle obměňují a podstatná část se z nich nevrátí.

Asi dvě třetiny z osazenstva jsou lidé neočkovaní. A jsou prý nejen hloupí vůči sobě, ale i bezohlední ke zdravotníkům, dokonce agresivní. Veřejnoprávní stanice, Seznam.cz a většina médií teď prosazují narativ o zdravotnících vyčerpaných bojem s pandemií a ještě napadaných agresivními antivaxery. U vzniku narativu stojí dva odpudivé incidenty z konce listopadu: v Benešově personál nemocnice ohrožoval ozbrojený muž po převozu sanitkou, v areálu kladenské nemocnice zase kdosi poškodil několik aut. Aby divák zbytečně netápal, dopolstrovává se tato „vlna“ zmínkami o nenávisti vůči zdravotníkům na sociálních sítích, jíž se dopouštějí odpůrci očkování (sice nikoli očkování jako takového, ale plošného; ovšem kdo má čas takto rozlišovat), tedy titíž, kdo potom plní jipky.

A nevešel by se vedle narativu o pandemii neočkovaných ještě narativ o zanedbání včasné léčby? Je stejně pravdivý. S tím, jak je tato podzimní vlna nejmohutnější, bude jistě případy chybějící kontroly a léčby znát velká část čtenářů. Tady je jeden z blízkého okolí autora, SMS je týden stará: „Volala jsem včera na pohotovost, jestli mě může někdo poslechnout a udělat rentgen, protože se bojím zápalu plic. Tak prý nemůže. Volala jsem na covid oddělení do nemocnice, ten samý dotaz – mám si říct praktikovi, ten je povinen mě prohlédnout. Volala jsem tedy dneska doktorce – neprohlídne mě, jsem pozitivní. Domluvila mi termín na rentgen plic – za dva dny!!! Do té doby se asi mám modlit, nebo já už nevím.“ To bylo napsáno týden po pozitivním testu, po čtyřech dnech horeček, dva dny poté, co lékař ženu telefonicky uklidnil, že průběh covidu má normální, a den před odjezdem sanitkou do jedné okresní nemocnice. Vzápětí mluvil autor komentáře s přítelem, který před měsícem skončil v krajské nemocnici na kyslíku – jeho příběh s dovoláváním se kontroly je v podstatě stejný. Takových případů se každou chvíli po republice odehrávají odhadem desítky.

Už před rokem o selhávání části praktických lékařů, kteří se osobně bojí prohlédnout pozitivního pacienta (přičemž už tak tři čtvrtě roku je naprostá většina očkovaná), mluvil enfant terrible naší lékařské obce Lukáš Pollert. Když jsem v říjnu pořizoval rozhovor s Vlastimilem Válkem (viz Týdeník Echo č. 44/2021 – pozn. red.), designovaný ministr zdravotnictví živě souhlasil s hypotézou, že včasná léčba covidu se u nás zanedbává. A dodal: „Když člověku, který má covid, nasadím regeneron nebo nějaký protokol léčby, zabráním tomu, že bude hospitalizován, snížím riziko pobytu na jipce, snížím zatížení systému – ale neuteču před tím, že nakonec stejně potřebuji ty lidi naočkovat.“

Jak je možné, že po všech těch v pandemii utopených desítkách miliard korun nezorganizovalo ministerstvo zdravotnictví už dávno výjezdové jednotky zdravotníků v „atombordelech“, v nichž se stejně musejí trápit v nemocničních covidáriích, zdravotníků, kteří si u pacienta doma poslechnou plíce, odeberou mu krev, udělají vyšetření, na jehož základě pak i ten obezřetný praktik vydá doporučení a předepíše léky? Jak je po tolika měsících možné, že se pozitivním lidem doporučuje aspirin a čekat, jestli se náhodou nepromarodí do stavu, v němž jsou zralí na sanitku?

Protože přece léčba není cíl, cíl je „ty lidi naočkovat“, protože přece kdyby vakcína fungovala a kdyby se jí nechali naočkovat všichni a kdyby pak byli svolní se co pár měsíců přeočkovávat, bude to pro naše zdravotnictví tak nějak jednodušší. V reálném životě to tak bohužel nemohlo dopadnout.

Zdravotnictví je tu pro pacienty, ne naopak, lidé se nerodí proto, aby své životy prožili tak, že u toho nebudou zdravotníky obtěžovat. To je psáno s dokonalou úctou k práci, kterou tisíce obětavých lékařů a lékařek, zdravotních bratrů a sestřiček odvádějí.