Mám rád historku, která se prý odehrála během maďarské protikomunistické revoluce v říjnu 1956. V Budapešti byli na zájezdu čeští sportovci, snad házenkáři nebo nějaký takový kolektivní sport, a než stačili odjet, vypuklo povstání. Tehdy byly všechny československé autobusy, stejně jako třeba lokomotivy, opatřeny červenou plechovou hvězdou na čumáku, sám si na to pamatuju. Tuhle nevinnou ozdobu (komunismus všude rozséval hvězdy) zahlédl dav maďarských revolucionářů, kteří se vrhali na jakýkoli symbol nenáviděného komunismu. Autobus s našimi sportovci se už chystal ze vzbouřeného města odjet, když byl obklopen houfem Maďarů, kteří začali rudou hvězdou na kapotě cloumat.

Naši borci vyběhli ven a začali onen plechový symbol bránit. Možná i pěstmi. Lze předpokládat, že ne každý český sportovec byl komunista a miloval rudé hvězdy, ale že by mu Maďaři začali šahat na autobus, to si dovolili moc. Češi (mohli to ale být i Slováci) se tak pro ty vzbouřené Maďary možná stali beznadějně zabedněnými obránci komunismu. Za dvanáct let nám to vrátili.

Myslel jsem na obě strany, když jsem se v Budapešti blížil po Andrássyho třídě k Domu teroru – Terror háza. To je dům napěchovaný strašnou historií a nejrůznějšími předměty s tou historií spojenými. Největším exponátem je ruský tank T-34, usazený ve vnitřku domu, takže ho tam museli dávat jeřábem. Tank je symbolem sovětského imperialismu, ale také podzimu 1956, kdy sovětské tanky po dvou týdnech jakéhosi váhání rozdrtily maďarskou iluzi o samostatnosti. Ale několik tanků i s posádkami také přešlo na stranu povstalců, z velitele jednoho z nich, dvoumetrového Pála Malétera, se stal na dva týdny ministr obrany: za rok ho čekala šibenice.

Byly různé pokusy zbavit se komunismu, ale Maďaři šli ve své revoltě nejdál: opravdu bojovali, bojovali s Rusy i mezi sebou, mrtví šli do tisíců, oběťmi byli ve většině civilisté, ale někteří se zmocnili lehkých zbraní a dobývali sídla moci a pak se bránili, avšak ruské převaze vzdorovat nemohli. Zabití však, a to často krutým způsobem, byli i komunisti a především estébáci, které dav zlynčoval. Slyšel jsem, že estébáci byli rozpoznatelní podle nových polobotek, které tehdy fasovali. Ne vždy je ale měl na nohou ten pravý. Fotografie ohořelých těl agentů tajné policie nebyly fingované, a když je pak u nás využila propaganda, není vlastně divu, že bojující Maďaři moc sympatií nezískali. Češi a Slováci byli zděšeni, interpretace, že se v Maďarsku drala k moci fašistická lůza, se chytla a s Maďary se nesolidarizovali, ti se pak nesolidarizovali s námi v roce 1968 a něco z té nedůvěry zůstalo dodnes: sklon pohlížet na Maďary jako na národ náchylný k radikalismu a s předurčeností k jakési protofašistické mentalitě není mezi částí české inteligence ojedinělý.

Terror háza je rohový dům, který je pod střechou opatřen železnými římsami, které prý mají připomínat břity nože, nebo snad gilotinu, nebo něco takového nepříjemného. Neobarokní budova patřila před válkou bohaté židovské rodině, které ho zkonfiskovala antisemitská strana Šípových křížů, jež si tady, když převzala na konci války moc v zemi, udělala hlavní sídlo – a dole ve sklepích zřídila mučírny a vězení.

Po válce sídlil tady v domě na Andrássyho třídě č. 60 pověstný ÁHV, Úřad pro ochranu státu, ve skutečnosti úřad pro mučení Maďarů, tedy tajná policie, maďarská StB. Ve všech sovětských satelitech se rozjely po uchvácení komunisty moci represe, ale v Maďarsku nejspíš dostoupily vrcholu, tam měl útlak podobu doslova státního teroru a krvavého účtování jedné části společnosti s druhou, nad čímž ovšem bděli Rusové, tedy Sověti, kteří na Maďarsko pohlíželi jako na svou kořist a dobyté území – podobně na tom bylo Polsko. Stalin už v roce 1943 prohlásil, že Maďarsko bude muset být po válce příkladně potrestáno. A tak se stalo. Spolu s osvobozením na jaře 1945 začaly deportace, které postihly šest set tisíc Maďarů, z nichž dvě stě tisíc se už nevrátilo. To byly ztráty srovnatelné s těmi za „regulérní války“, které se Maďarsko účastnilo na straně Německa, protože si od toho slibovalo nápravu za ponížení jménem Trianon. Byla to osudově špatná volba. Tragédie pak pokračovala. Už od roku 1945, tedy s předstihem před námi, vedla komunistická strana teror na různých frontách. Proti skutečným i domnělým politickým protivníkům, proti církvím, proti sedlákům, proti živnostníkům, proti buržoazním elementům i proti vlastním, tedy komunistům, s čímž se de facto v Maďarsku (samozřejmě mimo SSSR) začalo, takže první velké vraždění mezi svými se rozjelo odhalením „imperialistického a titovského agenta“ Lászlóa Rajka v září 1949 a jeho popravou v říjnu téhož roku. Komunistických funkcionářů bylo v Maďarsku popraveno kolem osmdesáti, což je rovněž evropský rekord, opět samozřejmě mimo Sovětský svaz. Když už je komunista rozjetý, bere to hlava nehlava. Zvláštním maďarským rysem byl antisemitský charakter čistek, jimž ovšem předcházela skutečnost, že velká část komunistických funkcionářů byla židovského původu, včetně Mátyáse Rákosiho, „nejlepšího Stalinova žáka“, jehož velká plešatá hlava provází návštěvníka Domu teroru po značnou část expozice.

Znak fašistických nyilašovců tedy šípovců, takový ten kříž se špičatými bodci, takže trochu připomíná svastiku, je vyražen do římsy vedle pěticípé hvězdy. Už při otevření to sklidilo nějakou kritiku, neboť to prý nejde srovnávat a tak dále, ale normální člověk chápe, že tak to má být. Jsou to prostě trny, na které byl napichován člověk. Pěticípá hvězda tehdy, nejen pro Maďary, byla především symbolem ruské nadvlády a sovětského panství, kterého se chtěli v tom roce 1956 zbavit. Odchod Rusů byl první požadavek tzv. jedenáctibodového programu studentů, kteří s ním přišli 23. října před budovu rozhlasu, což se proměnilo v první mohutnou demonstraci. Padly tam první výstřely a povstání vypuklo. Znovu ten požadavek (Ruzskik haza! – Rusové domů!) veřejně zopakoval v červnu 1989 tady nedaleko, na náměstí Hrdinů (Hősök tere), kam Andrássyho třída vede, mladý Viktor Orbán, když se zde symbolicky pohřbívaly ostatky Imreho Nagye, popraveného předsedy vlády těch povstaleckých dní. To byla tak grandiózní manifestace, že bylo jasné, že komunismus v Maďarsku končí. Měsíc nato umřel János Kádár, ten, který sám zkusil vězení, ale pak se k moci dostal na sovětském tanku. Komunisti se de facto sami vzdali moci, už bez boje a v klidu. V únoru 2002 pak tentýž Orbán, to už byl premiérem (první Orbánova vláda 1998–2002), Dům teroru otvíral. Dva měsíce poté prohrál volby, takže to mohlo vypadat, že tohle bude jeho pomník: do čela vlády se pak vrátil, jak známo, až v roce 2010 – a pořád tam je, pořád ho ještě Maďaři nevyhnali… Někdo říká, že se mezitím z Orbána demokrata a liberála stal autoritář a konzervativec, ale zásluhu na existenci Domu teroru mu těžko upřít. V tom, co byl komunismus, měl Orbán jasno a v tom, jaká byla jeho role v životě Maďarů, také: strašná.

A Dům teroru je strašné muzeum. Tedy strašné, ale měl by ho člověk vidět, projít si těmi čtyřmi podlažími a hledět na věci a předměty povědomé, neboť náš komunismus měl podobné rysy, i když přece jen se v něčem lišil. Byl to víc komunismus, který jsme si na sebe sami přivolali, což jeho vražednost nerelativizuje. U nás se popravovala žena, Milada Horáková, u nich třeba Péter Mansfeld, kterému bylo v roce 1956 šestnáct, a když byl v roce 1958 odsouzen k smrti, musel rok a půl počkat, až bude plnoletý. Pověsili ho pár dní po osmnáctých narozeninách. Účastnil se povstání a po jeho porážce se pak snažil připravovat na další. Jeho tvář hledí z fotografie popravených dole v kobkách Domu teroru. Sestupuje se do nich výtahem, který tam jede asi tři minuty. Nejdřív myslíte, že je to porucha. Pak čekáte, když už to skončí. Možná metafora těch, kteří se nedočkali.

fotoblog (jiripenas.cz)