Je známým povzdechem, že pomineme-li sféru počítačů a internetu, technologický rozvoj se v posledních desetiletích zpomalil. K tomuto názoru upoutali pozornost lidé jako investor Peter Thiel nebo ekonom Tyler Cowen ve své knížce Velká stagnace. Ve většině sektorů se vývoj odehrává nanejvýš drobnými změnami, které nemění podstatu věci. Dopravní letadla létají stejně rychle jako v 60. letech, v kuchyních od myčky nádobí a mikrovlnky už dlouho nic nezměnilo způsob práce. Namátkou. A pokud se v některých oblastech odehrává úctyhodný pokrok, jako třeba ve výrobě elektrických aut, jsou to inovace defenzivní – umožňují nám ve změněných podmínkách, zde konkrétně nutnosti odejít od fosilních paliv, dělat to, co dřív.

Kdo by chtěl Thielovi a Cowenovi odporovat, nemá po ruce lepší příklad než Iron Dome.

Tento izraelský systém obrany před raketami krátkého doletu je skutečný, pardon za cizí slovo, game-changer. Chrání Izrael před hlavním nebezpečím zejména z Pásma Gazy, kde je produkce jednoduchých, neřízených raket hlavním tamním průmyslem. Předtím byly ty rakety klasickým příkladem úspěšné asymetrické války. Nepřesné rakety s doletem pár desítek kilometrů stačily na to, aby v části Izraele učinily normální život nebezpečným. Izraelská prevence či odveta byly problematické – rakety bylo možné vytáhnout z úkrytu a odpálit velmi rychle a odvetná opatření s sebou nesla riziko velkých vedlejších škod a obětí.

Teď, od roku 2011, má Izrael proti tomu účinnou, a přitom zcela defenzivní zbraň. Situace na bojišti se zcela změnila.

Nic tak nepřipomíná scény z japonských sci-fi anime jako záběry Iron Dome v akci: kvílení sirén, rakety pomalu malující nepravidelné obrazce na obloze, občasné výbuchy jak rachejtle ohňostroje. Taktická situace zároveň evokuje i postapokalyptické filmy jako sérii Mad Max: vyspělá technologie chrání město na neklidné hranici proti zbraním primitivních nájezdníků.

A jako pro anime stvořený je i příběh Iron Dome. Projekt je dítětem generála Daniela Golda. Když byl v roce 2004 jmenován šéfem výzkumného odboru izraelského ministerstva obrany, od počátku čelil nedůvěře izraelského i amerického vojenského establishmentu. Nevěřili, že systém může fungovat nebo že může být efektivnější než jiné metody. Gold proto musel sahat k neortodoxním krokům a ukázalo se, že generál, který měl i doktorát z matematiky, dokázal své taktické dovednosti přenést i na byrokratické bojiště.

V součinnosti se šéfem zbrojovky Rafael obešli spoustu předpisů a čarovali s rozpočtovými kapitolami. Po válce v Libanonu v roce 2006 sice zájem o protiraketovou obranu stoupl a Goldův projekt si získal podporu ministra obrany, nikoli ovšem celé vlády. Pozdější zpráva izraelské obdoby našeho NKÚ konstatovala, že Gold, zbrojovka i ministr obrany porušili řadu předpisů.

Jenže to už byl Iron Dome úspěšný. Systém vyvinutý v malé zemi a takříkajíc proti všem triumfoval. Zatímco dřív Pentagon projektu nedůvěřoval, teď to byly americké zbrojovky jako Raytheon, které namísto aby Izraelcům dodávaly vlastní systémy, usilovaly o možnost spolupráce na sytému izraelském. Američané v posledních letech na Iron Dome přispěli – byla to součást politiky Baracka Obamy na posílení izraelské obranyschopnosti, aby měl tak krytá záda při sledování své politiky sblížení s Íránem. Ale byl to příspěvek na provoz a vylepšování. Jádro té technologie bylo izraelské.

Tato Obamova politika měla velkou podporu u obou stran v Kongresu. Ovšem měla a má své nepřátele. A je to často bizarní pohled. Ti lidé to často zaobalí do celkové kritiky izraelské politiky, což je jejich plné právo. Ale zas a znovu z toho vyčuhuje prostý pocit naštvání: vždyť to není fér, že Palestinci po Izraelcích už nemůžou střílet.

Třeba americký aktivista a komentátor CNN Marc Lamont Hill si v roce 2014 v televizní diskusi stěžoval, že Iron Dome „zbavuje Hamás vojenské páky“ proti Izraeli a tím se vlastně z obranné zbraně stává útočnou.

Teď se znovu dostávají ke slovu. Jihoafrický komik Trevor Noah, jenž se od roku 20015 při moderování pořadu The Daily Show marně snaží vyrovnat svému předchůdci Jonu Stewartovi, včera v zahraničněpolitickém segmentu položil otázku: „Když se perete s někým, kdo vás nemůže porazit, na jak velkou odvetu máte právo, když vám nemůžou ublížit?“ S příchodem socialistické frakce do Kongresu teď tento názor zaznívá i tam. Kongresmanka Ilhan Omarová si na Twitteru postěžovala: „Na rozdíl od Izraele neexistují protiraketové programy na ochranu palestinského obyvatelstva.“ Ano, a jak se stalo, že Izraelci pocítili potřebu takový systém vyvinout?

A přitom by jako socialistka mohla ocenit, že je to nejen mírová zbraň, ale navíc vyráběná státními zbrojovkami.