Již samo uspořádání komory je navržené tak, aby co nejvíce podporovalo debatu a nevraživost mezi poslanci. Sněmovna má obdélníkový půdorys. V čele, naproti vchodu, sedí předseda sněmovny, jeho zástupci a parlamentní úředníci. Po jeho pravici vždy sedí vláda, po levici opozice. Přední lavice jsou rezervované pro členy kabinetu a vedení největší opoziční strany. Proto se v řadovým poslancům říká backbenchers (volně přeloženo „ze zadních lavic“). Předsedu vlády a vůdce opozice od sebe dělí pouhých 13 stop (3,96 metru), podle legendy délka dvou mečů. Mezi nimi se nachází obří stůl s ceremoniálním žezlem, bez kterého sněmovna nesmí zasedat. Toho se ve vypjatých chvílích snaží poslanci využít. Naposledy se žezlo pokusil ze sněmovny odnést labouristický poslanec Lloyd Russell-Moyle na protest odložení hlasování o brexitové dohodě. Dostal se ke dveřím, kde ho zadržela ochranka. K nejslavnějšímu incidentu s žezlem však došlo v roce 1976, během projednávání návrhu zestátnění leteckého a lodního průmyslu. Již tak divokou debatu labouristé, tehdy ve vládě, vyhrotili, když začali zpívat stranickou hymnu. V reakci konzervativní poslanec a pozdější ministr ve vládě Margaret Thatcherové Michael Heseltine popadl žezlo, máchal s ním nad hlavou a vypadalo to, že na labouristy s ním zaútočí, dokud ho nezadržel jeho stranický kolega.  

Komora je úmyslně nepříjemným místem k jednání. Již samotná kapacita je problém. Místnost je navržená tak, aby v ní mohlo usednout 427 lidí. Momentální počet poslanců je 650. Během klíčových debat proto sedí všude možně, včetně schodů či postávají ve dveřích. Ti na lavicích jsou nahňácaní rameno na rameni, bez možnosti si odložit věci na stoleček, což je zvláště v době notebooků velký problém. Výhodou je, že to nutí poslance dávat pozor a účastnit se debaty. 

Sněmovna se v roce 1950 dočkala renovace, kdy byly přidány mikrofony s reproduktory, jinak se celé jednání odehrává bez moderních technologií. Neexistuje hlasovací zařízení či způsob, jak se hlásit do debaty. K řečnění musí poslanci „zachytit oko předsedy“ tím, že povstanou, a pokud si jich předsedající všimne, tak je vyvolá. Pokud ne, tak musí okamžitě usednout. Proto to občas vypadá, že půlka sněmovny dřepuje. Výjimku mají premiér a lídr opozice, kteří mají debatní přednostní právo. Mluví se z místa. Takže debata je dynamická s rychlými reakcemi, na rozdíl od české Poslanecké sněmovny, kde se smí řečnit pouze z pultíku. Při obíhání tak plynou desítky sekund a jednání ztrácí říz.  

Od poslanců se očekává, že budou své kolegy hlasitě podporovat a protivníky se naopak snažit ukřičet. Toto má však svá pevná pravidla. Je například zakázané tleskat. Nejčastějším vyjádřením souhlasu je proto volání „Slyšte, slyšte“ (Hear, hear). Bučet se také nesmí, nesouhlas se vyjadřuje výsměchem nebo voláním „Rezignuj“ (Resign). Řada slov je považovaná za neparlamentní, a nesmí tak zaznít. Příklady jsou opilec, parchant, zbabělec, lhář, krysa, idiot, pokrytec. Debatéři jsou proto nucení vymýšlet kreativní urážky, novotvary a narážky. Třeba Winston Churchill obešel zákaz obviňovat kolegy poslance ze lži prohlášením, že se jeho protivník dopustil „terminologické nepřesnosti“. Dobrý politik musí umět rychle reagovat, být vtipný a budit emoce. Schopnost skvěle řečnit zůstává v Británii jedním z předpokladů zářné politické kariéry. Ne nadarmo se Dolní sněmovně přezdívá „medvědí jáma“. Ti, kteří nedokážou překřičet protivníky a strhnout komoru na svou stranu, dlouho nevydrží.  

Nejlepším příkladem někoho, kdo uspěl díky svému řečnickému umu, je právě Churchill. Svými projevy dokázal strhnout pozornost celé sněmovny, a zajistil si tak pověst někoho, koho je lepší mít vládě, než aby ji tepal mimo ni, jak předváděl v době appeasementu. Díky této debatní škole dokázal za druhé světové války přednést jedny z nejlepších projevů dějin, které vyburcovaly Británii k odporu proti Hitlerovi.  

Týdenním vrcholem každého parlamentního jednání je souboj důvtipu, rétoriky a politického umu mezi premiérem a lídrem opozice, známý jako premiérské interpelace (Questions to the Prime Minister). Vznášet dotazy může kterýkoliv poslanec, ale stínový předseda vlády má přednostní právo na šest otázek. Jedná se o tradici celkem novodobou. Od nepaměti mohl být premiér grilován kdykoliv během jednání. V roce 1881 parlament souhlasil, že se otázky na premiéra přesunou do jednoho časově omezeného bloku na konci jednacího dne. Bylo to z ohledu na jednasedmdesátiletého premiéra Williama Gladstona, který tak mohl do sněmovny docházet později. V roce 1953 bylo rozhodnuto, že interpelace budou v úterý a čtvrtek, v roce 1956, že budou trvat 15 minut. Z počátku se jednalo o klidné události s uctivou atmosférou. Během éry Harolda Wilsona a Edwarda Heatha, kteří se v letech 1965–1975 střídali na pozicích premiéra a vůdce opozice a vzájemně se nesnášeli, interpelace nabraly dnešní podobu, kdy poslanecké lavice připomínají tribuny plné fotbalových ultras, a otázky na premiéra jsou považovány za jednu z nejlepších show v Londýně. Lístky na diváckou galerii bývají v době interpelací pravidelně vyprodané a čeká se na ně měsíce. K poslední změně došlo za Tonyho Blaira, který úterní a čtvrteční interpelace spojil do jedné  půlhodinové středeční.  

Hlavně silné hlasivky 

Chaos, kterým je jednání sněmovny, řídí předseda (Speaker of the House). Uřídit rozjívenou sněmovnu dokážou pouze silné osobnosti se všeobecným respektem. Nutnou výbavou jsou také dobré hlasivky, aby předseda dokázal překřičet hlučné poslance, což dobře dokazuje současný předseda sněmovny John Bercow, jehož výzvy ke klidu a schopnost ukočírovat několik stovek neurvalých politiků se staly hitem YouTube. Od předsedy se očekává naprostá nestrannost. Po zvolení speakerem poslanec zpřetrhá všechny vazby na svou starou stranu a vystoupí z ní. Nesmí hlasovat, výjimkou je sněmovní pat, v tom případě smí hodit rozhodující hlas. Teoreticky je zvolen předsedou jen do dalších voleb, tradičně ale stávající předseda kandiduje bez protikandidátů. Reálně tak slouží do své smrti, nebo rezignace. Je také jediným poslancem, který má své znovuzvolení vždy jisté. Podle zvyklosti velké strany nestaví v předsedově okrsku protikandidáty.  

Silný hlas potřebuje i během procesu hlasování, během staletí nastaveného tak, aby se možnost podvodu minimalizovala. Proces je to ale zdlouhavý a značně archaický. Příznačně pro britský parlament, hlasování probíhá křikem. Nejdříve ti, kdo jsou pro, hulákají „Ano“, poté protistrana „Ne“. Pokud předseda nemůže z křiku určit, kdo má větší podporu, nebo pokud kdokoliv jeho rozhodnutí napadne, ohlásí výkřikem „Nejednotnost, vykliďte sál“ (Division, clear the lobby) řádné hlasování. Poslanci poté musí projít jednou z chodeb, označenými jako „Ano“ a „Ne“. Na začátku chodby jejich přítomnost zaznamená parlamentní úředník, na konci nahlásí své jméno jednomu z kolegů, vybraných k tomu účelu. Ti, kteří se chtějí zdržet, zůstanou sedět v hlavní hale sněmovny. Po osmi minutách od začátku rozhodování jsou chodby z jedné strany uzavřeny, aby se zabránilo opakovanému hlasování. Poté co všichni poslanci projdou příslušným vestibulem, jsou jejich hlasy spočítány a předány předsedovi, který vyhlásí oficiální výsledek. Konec procesu vyhlašuje rozkazem „Odemknout“ (Unlock) hlasovací místnosti.  

Tabák a černá tyč

Britský parlament nejsou jen debaty, proslovy, projevy, výkřiky a neartikulované zvuky. Je to i přehršel dalších zvyklostí a tradic, které vytvářejí prostor jako žádný jiný. Z pohledu nepsané ústavy má absolutní svrchovanost a nikdo a nic nestojí nad ním. To se odráží hlavně v pravidlu, že monarcha nesmí do sněmovny vkročit. Tradice má kořeny v polovině sedmnáctého století, kdy král Karel I. násilím rozpustil odbojný parlament, což byl jeden ze spouštěčů anglické občanské války. Stejné kořeny má spektákl okolo královniny řeči, což je ekvivalent předložení českého programu vlády. Královna z trůnu ve Sněmovně lordů každoročně čte projev napsaný vládnoucí stranou, který představuje plán kabinetu na rok dopředu. Před projevem nejdříve musí královna formálně požádat poslance, aby se k ní přidali v horní komoře. To je úkolem úředníka, jehož celý titul je gentleman ceremoniář černé tyče, většinou známý pouze jako černá tyč. Ten musí přejít celý Westminsterský palác a formálně požádat členy dolní komory, aby se připojili ke královně. Než tak učiní, jsou dveře sněmovny prásknutím zabouchnuty těsně před jeho tváří, což má symbolizovat nezávislost Dolní sněmovny. Černá tyč musí třikrát zaklepat na dveře komory a až poté je vpuštěn dovnitř. Mezi novodobější tradice patří zvolání labouristického doyena Dennise Skinnera, který vždy přivítá černou tyč nějakým vtípkem.  

Další podivnou tradicí je způsob rezignace na místo poslance. Teoreticky poslanec nesmí rezignovat na svou pozici. Funkce poslance je však neslučitelná s výkonem „korunního placeného úřadu“. Takovéto úřady v moderní době existují již pouze dva, jsou placené jen nominálně a jsou zachovávány jen proto, aby poslanci mohli jejich přijetím ukončit svou funkci.  

Nicméně i tak některé tradice odumírají. Například pravidlo, že poslanec, který chce vznést procedurální námitku během hlasování, tak může učinit, pouze pokud má na sobě cylindr. Za tímto účelem bylo ve sněmovně přechováváno několik erárních klobouků. Bohužel modernizační výbor v roce 1998 usoudil, že „tato praxe téměř jistě přinesla sněmovně větší výsměch než jakákoli jiná“, a doporučil ji zrušit. Naopak pravidlo, že u dveří komory je volně dostupný šňupací tabák pro poslance a úředníky, zůstalo zachováno. Šňupání je jedinou přípustnou formou konzumace tabáku v parlamentu. Kouření je zakázáno již od roku 1693. Další zrušenou tradicí je, že po zvolání jakéhokoli poslance „Vidím cizince“ (I spy strangers) musela sněmovna hlasovat o tom, zda bude jednat s vyloučením veřejnosti. Od roku 1950 k tomu došlo pouze dvakrát. Zvolání si však členové parlamentu oblíbili jako obstrukční taktiku, a tak bylo pravidlo na návrh modernizační komise zrušeno.  

Existují parlamenty s větším světovým dosahem (americký Kongres), s více sídly (europarlament), s bizarnějším chováním poslanců (ruská duma), ale britskému parlamentu – co se zábavnosti a úrovně politické kultury týče – se žádný nevyrovná.