Byly dva týdny před svatým Václavem a ve Staré Boleslavi slunce pálilo jako v červenci. Zlatá oválná pečeť na průčelí baziliky Nanebevzetí Panny Marie zářila jak rozpálený kov. Kostel byl zatarasený a dostat se nedalo ani ke vchodu. Kolem i uvnitř bylo lešení. Nezbylo než mžourat do výše na velkou kopii paladia země české, toho druhého kultu staroboleslavského. Je to už pár let, kdy jsem se tady dal do řeči s jednou jeptiškou a ptal se na paladium. Asi jsem v ní vzbudil důvěru nebo snad se mnou měla nějaký duchovní úmysl, tak mi řekla: „Chcete ho vidět?“ Nadšeně jsem přikývl, ona mě vzala kamsi za oltář a otevřela přede mnou skříňku s malým kovovým reliéfem. Vtom jako by mě chytla nějaká síla a zacloumala se mnou. Do očí se mi vedraly slzy a chvíli jsem se nemohl nadechnout.   

Teď jsem to vyprávěl staroboleslavskému proboštovi Liboru Bulínovi, kterému skončila v deset hodin mše ve Svatém Václavu, což je druhá bazilika v městečku, ta na místě smrti knížete českého. A on mi říkal: „To se nemůžete divit, vždyť to je pro katolíky nejposvátnější předmět v této zemi, celými generacemi promodlený, jinými zase nenáviděný. V tom samozřejmě musí být ukryta obrovská síla. A ani nemuselo být to pravé,“ dodal. – Chtěl jsem věřit tomu, že pravé bylo, ale netrval jsem na tom paličatě. Chvíli jsme se tedy bavili o paladiu, o tom reliéfu Panny Marie s Ježíškem, jehož původ je neznámý, ale snad, pan farář si to myslí, má být z tzv. korintské mědi, což je unikátní slitina vzniklá prý z vypáleného pohanského chrámu při dobytí města Římany. A tak se mohl, jistěže podle legend, dostat v nějaké podobě k Cyrilovi a Metodějovi, bratřím ze Soluně, kteří ho mohli předat při křtu kněžně Ludmile, která ho pak dala vnuku Václavovi, jenž ho před smrtí předal sluhovi Podivenovi, který ho zase, předtím, než ho Boleslavovi biřicové oběsili, schoval do křoví nebo snad zahrabal do země, kde ho po staletích našel nějaký sedláček. Na tom místě postavili jezuité začátkem 17. století majestátní kostel, vůbec první jezuitský kostel za Alpami. Kvůli němu jsem sem přijel, protože je dva roky zavřený a rekonstruuje se.

S kostely je to jako s jakýmkoli jiným barákem, buď se o to staráte průběžně, pak zas tolik nestojí, nebo se o to nestaráte, tak to buď spadne, nebo do toho musíte vrazit hromadu peněz. A ono se to tady sto let neopravovalo, tak se to musí udělat důkladně. – Říkal Libor Bulín, kterému každou chvíli začal zvonit mobil a já pak poslouchal, jak se kněz mění ve stavbyvedoucího. Přišel sem teprve před dvěma lety z Kolína, tedy také z Polabí, které, jak říká, zná dokonale. Sedláci tedy vždy radši na kostel peníze dali, než by do něj chodili, i když to už dneska taky neplatí. Ale kolem Kolína je hodně velkých kostelů přestavěných nebo nově postavených koncem 19. století, jenže už bez těch sedláků. Také Stará Boleslav je poněkud jiné místo, než když sem proudily statisíce poutníků, pro něž byly dva velké kostely málo. Nejvíc se sem samozřejmě chodilo za baroka, a to ze všech stran, i když nejslavnější byla Svatá cesta z Prahy, po níž bylo vystavěno 44 kapliček, vždy od sebe vzdálených 479 metrů, některé ještě stojí, i když jako zříceninky. Kdysi to musela být nádhera: kaple byly pestře vymalovány, obloženy květy, průvod se mezi nimi pohyboval, vždy když ke kapli došel, poklekl a zapěl, pak si rozbalili svačinu, lehli si do trávy, mnozí zdřímli, zdálo se jim něco eroticky zbožného, pak je zase pan farář zvonečkem probudil, oni se shromáždili pod korouhví a s nábožnou písní o svatém Václavovi se zase vydali na cestu, radostně vzdorujíce baroknímu temnu. 

Moderní věk, nacismus, komunismus a další pohromy zatřásly Svatým Václavem i Starou Boleslaví, kam sice poutníci chodili dál, ale jejich zraky hleděly na omšelé chrámy a jejich zpustlé okolí. Začátkem milénia byla za kardinála Vlka obnovena tradice národních poutí, při nichž prezidentská limuzína jako taxíkem přivážela ze Svatého Víta lebku Václavovu, která je předváděna shromážděným na Mariánském náměstí v Boleslavi. Vzpomínám si, jak při jedné debatě známý katolický nonkonformista proti tomu protestoval a říkal, že lebka by měla být nošena v igelitové tašce po squatech, když ho jeden filozof usadil, že svatý Václav nebyl revolucionář, ale české kníže…       

Já bych vlastně měl předstírat, že Stará Boleslav neexistuje, řekl pan probošt Bulín. Zavřená je Panna Maria a teď ještě zavřu Svatého Václava. Takže dva hlavní kostely budou v Boleslavi zavřené, a to může někoho třeba i naštvat. Jenomže ono je to buď, nebo nikdy. Podařilo se mi vyškrundat iropový grant (IROP je Integrovaný regionální operační program v gesci ministerstva pro místní rozvoj – pozn. aut.), nějakých 117 milionů, pak to půjde na opravu Svatého Václava. Když to necháme teď být, bude to stát za pár let mnohem víc.“ „A kde se budou konat liturgie?“ zeptal jsem se poněkud farizejsky v obavě o duchovní správu zbylých farníků. – „No, kde asi? Ve Svatém Klimentovi, tam se vejdou. A třeba by stačila i kaple blahoslaveného Podivena u autobusového nádraží, hlavně když přijde aspoň někdo.“ 

Tento Podiven je moje oblíbená postava, a nejen jistě moje: pod pseudonymem Podiven se v době disentu spojili Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal k napsání knihy Češi v dějinách nové doby, což je poněkud opomíjená práce vhodná k úvahám, proč se Češi tak snadno ztrácejí v dějinách a sami v sobě. Každý národ potřebuje nějakou duchovní kotvu, něco, co ho přece drží ve zmatcích, co ho nějak vede po stopách, ve kterých šli už ti před ním. Jako ten Podiven v legendě, která já známější v Anglii, kde se o ní zpívá ve slavné koledě Good King Wenceslas (pochází z poloviny 19. století), víc než u nás. Zpívá se v ní o tom, že na svatého Štěpána se Václav vydal ještě za tmy na mši. Provázel jej věrný Podiven. Když šli mrazivým zasněženým ránem, stěžoval si Podiven, že je zima a že ho zebou nohy. Václav jej vyzval, ať tedy jde v jeho stopách. Podiven se podíval na nohy svého pána a viděl, že kníže jde bos. Když vstoupil do Václavových šlépějí (byly, jak jinak, trochu zkrvavené), ucítil, že z nich vychází teplo, jako by byly vyhřívané. S údivem zíral Podiven. Scénu s jistým naivismem vymaloval v polovině 18. století malíř Jan Václav Spitzer, obraz ještě s dvěma dalšími visel v Podivenově kapli, postavené roku 1738 na místě, kde měl Podiven zemřít: podle legendy poté, co se vrátil do Staré Boleslavi a sám zavraždil jednoho z Václavových vrahů, načež byl dostižen a oběšen. Hned za kaplí je autobusové nádraží, dá-li se to tak říci. Spitzerův obraz je vystaven na blízkém zámku v Brandýse, hned tedy za Labem. 

Panna Maria, to je tedy ten větší kostel s paladiem na štítě, se má podle pana probošta otevřít 1. ledna 2020. Když to půjde dobře. Kostel svatého Václava, to je ten postavený na základě staršího kostela svatých Kosmy a Damiána, tedy na místě Václavovy smrti, o dva roky později, tedy 2022. Když to půjde dobře, zopakoval pan probošt, který je jediným v Boleslavi dlícím údem slavné kolegiátní kapituly, toho sboru kanovníků, který má dbát o lesk bohoslužeb: celkem jích má být šestnáct, v současnosti se jich schází šest. Je to po pražské nejstarší kapitula v českých zemích, založil ji roku 1039 Břetislav I., když se vrátil z tažení v Polsku, kde ve Hnězdně, nelze to říct jinak, odcizil ostatky svatého Vojtěcha, takže měl špatné svědomí. Od té doby ten úřad či ta instituce existuje, i když byla nejednou rozehnána, od husitů i pak zase od Švédů vypálena, za Josefa II. zmenšena, za komunistů okradena a tak dále. Ale tak to v této zemi chodilo, to není výjimka.

Pak jsem pana probošta požádal, jestli bychom se mohli jít podívat do kostelů: v Panně Marii bychom nic neviděli, tam je jenom lešení, ve Svatém Václavu zatím není, ale brzy bude. Vešli jsme do něj, kolem portálu, z něhož prý Karel IV. seškrabával pro svou sbírku ostatků krev svatého Václava, která tam těch čtyři sta let vydržela. Tomu jsme se trochu pousmáli, ale nevyloučili, že to třeba krev být mohla. V kostele byla školní výprava, kterou se paní průvodkyně snažila zaujmout, v čemž jsem ji litoval. Obešli jsme vyvýšené kněžiště s kryptou a tombou a došli k mučedništi (hezké slovo), tedy k místu, kde věrolomný bratr Boleslav přepadl a ranou mečem zabil zbožného bratra Václava, čímž založil český stát, jehož věčným panovníkem je Václav: toť dialektika. Barokně je tu výjev zpodobněn sochami Matyáše Bernarda Brauna, který již knížecí čapku dal na hlavu Boleslavovi. Pan probošt ještě řekl, že pokud by to mělo být historicky správně, muselo by to být orientováno opačně, protože vchod do kostelíka Kosmy a Damiána byl z druhé strany. Ale to je jedno. Pak panu proboštovi zase zazvonil telefon a on začal vyřizovat nějaké bankovní účty a čísla grantu. 

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/