Důvěra spotřebitelů v českou ekonomiku prudce klesá, podle čerstvého hlášení statistického úřadu se dostala na nízké hodnoty z roku 2012. Máme ze střední Evropy nejdražší energie a nejvyšší inflaci.

Vlády v několika sousedních zemích – Německu, Maďarsku, Rakousku – čelí zas jinému problému. Evropa je kritizuje za polovičatost při sankcích proti Rusku. Někdy se na vysvětlenou hledají ideologické důvody: že Viktoru Orbánovi imponuje ruské autoritářství, někdy historické: tradice Ostpolitik v Německu a neutrality v Rakousku. Ale stěžejní rozdíl oproti nám a Polákům spočívá v tom, že každá z těch tří zemí má dlouhodobý kontrakt s ruským Gazpromem – Němci do roku 2028, Maďaři až do roku 2036 (ale na rozdíl od nás nejsou na ruském plynu závislí stoprocentně, diverzifikovali). Všechny tři země kupují dnes plyn mnohem levněji než my.

Do loňska aspoň z krátkodobého hlediska dávalo smysl doporučení Evropské komise, když členským státům radila, ať místo dlouhodobých kontraktů nakupují suroviny na okamžitém, tzv. spotovém trhu. Z pohledu českého zákazníka jsou dnes výsledky této politiky čistá absurdita. Plyn kupujeme ruský, od Němců, kteří ho přivezli v rámci dlouhodobého kontraktu. Oni nakoupili tisíc kubíků plynu za cenu mezi 250 a 270 dolary, nám těch tisíc kubíků poslední týdny spotově přeprodávají za 1100 dolarů. Představme si, že by takto rozdané karty zůstaly celý rok, což je při současném vývoji docela dobře možné. V takovém případě odteče do Německa jenom na rozdílu mezi jejich dlouhodobou a naší spotovou cenou i při konzervativním počítání hodně přes sto miliard korun. A plyn je jen jedna, byť důležitá položka, podobně neudržitelný se zdá přeprodej levné elektřiny z ČR do ČR přes unijní burzu v Lipsku. Hojnost levné energie byla napříč dějinami základem civilizačního vzestupu. Co asi pro Českou republiku znamená, že má dražší energie než její okolí, i to bezprostřední? Hrozbu systémové konkurenční nevýhody.

Co si o tom myslí naše vláda, těžko říct. Ministr financí a místopředseda ODS Zbyněk Stanjura při svém posledním vystoupení v ČT působil dojmem, že vinu za zeď, proti níž česká ekonomika jede, by chtěl celou naložit Vladimiru Putinovi a bájné dezinformační scéně. Co naše vláda dělat může? Má to nesmírně těžké, ta předchozí Babišova energeticky zameškala, co se dalo. Spotřeba plynu roste v České republice třetí rok po sobě. S ohledem na zavírání uhelných a jaderných elektráren v Německu a jinde (uhelných časem i u nás), s ohledem na takové vymoženosti jako kotlíkové dotace (= vyšší spotřeba plynu) mělo být našim činitelům jasné, že cena plynu poroste, i kdyby se z Putina stal mílius.

Dlouhodobý kontrakt s Gazpromem je po 24. únoru samozřejmě nemyslitelný. S Ruskem naše vláda neudržuje kontakty. Ale může se bavit se svými kolegyněmi v nadnárodních organizacích, jejichž jsme členem, na prvním místě s Německem. Proč si ofenzivně neříci o podíl na jejich dodávkách plynu z Ruska ještě za ruskou, tedy nízkou cenu? Nějaké páky by Praha jistě našla, kdyby měla odvahu je nasadit. Když budeme chtít, můžeme odstavit průtoky „zeleného“ proudu ze severu na jih Německa přes české území. Ty průtoky při silném větru v Severním moři dokážou zatížit sítě tak, že Němcům v tu chvíli hrozí kolaps. A pokud se vláda bojí sáhnout na ČEZ a výdělky jeho akcionářů na lipské burze, proč tuto z pohledu české ekonomiky nesmyslnou přítomnost našich výrobců v Lipsku politicky tvrdě nezobchodovat? Tu přítomnost zase Německo potřebuje, když se počasí přechýlí do druhého extrému.

Anebo se dá pořád opakovat, že jsme ve válce, ačkoli v ní fakticky, právně ani vojensky, nejsme, nic nedělat a svou akceschopnost demonstrovat zavíráním okrajových webů, případně naháněním „keťasů“ z benzinek. V této poloze premiér se svým kabinetem ztuhl, aspoň zatím.

Nízká důvěra spotřebitelů v ekonomiku před deseti lety se už následujícího roku přetavila v nečekaný úspěch Andreje Babiše a ve vládu levice. Dnes je do sněmovních voleb mnohem dál. Ale představy Zbyňka Stanjury z loňského podzimu, že vítězná pětikoalice bude projekt na osm let, vypadají najednou strašně zastarale.