Tím, co rozkládá západní společnost navzdory silné ekonomické prosperitě (v Česku to teď platí obzvlášť), je nedůvěra. Ke všem a ke všemu. Představa, že nikdo neochrání moje práva. Že systém je proti mně. Že se v něm nedočkám spravedlnosti a neobhájím svoje legitimní zájmy. To je hlavním palivem všech těch zvrácených antiestablishmentových hnutí a populistů.

Tam, kde je důvěra a lidé mají pocit, že systém a instituce jsou na jejich straně, dočkají se spravedlnosti a dokážou obhájit svá práva, nezbývá pro antidestruktivní formace prostor. Po jejich nabídce není poptávka.

Proto je potřeba kromě zdravého kritického skepticismu vypichovat i pozitivní příklady, jak jsou speciálně silové složky jako policie schopny chránit bezpečí, o jehož ztrátu se nyní lidé v řadě západních zemí včetně Česka, které stále patří naštěstí k vůbec nejbezpečnějším zemím Evropy, obávají.

Policie teď ve dvou – díky sociálním sítím a webům – ostře sledovaných příkladech předvedla, jak rychle umí zasáhnout. A vůbec si nebere servítky, přestože jde o cizince neevropského vzezření, k nimž v řadě zemí západní Evropy policisté přistupují velmi obezřetně v obavách, aby nebyli pokrokovými společenskými proudy obviněni z rasismu. Začátkem dubna policisté zatkli, obvinili a soud poslal následně do vazby šestici mužů původem z Alžírska za znásilnění irské turistky. K tomu mělo dojít v noci na pondělí. V úterý už policie podezřelé zatýkala.

Tento víkend sedmičlenná skupinka cizinců (podle policie s nizozemskými pasy) brutálně napadla a zmlátila číšníka v restauraci v centru Prahy poté, co jim slušně řekl, že tam nemůžou pít alkohol, který si sami přinesli. Už v pondělí večer byli všichni zadrženi při odletu z pražského letiště. A dost se divili. V médiích se objevily spekulace, jestli byla policie dost rychlá, když jednala až na upozornění paní, která si jich všimla na letišti. To upozornění přišlo poté, co policisté zveřejnili videa z napadení. Dá se jistě vést hnidopišská debata, proč je v centru Prahy plném kamer nesebrali hned. Ale to je věčná debata o poloprázdné nebo zpola plné sklenici. To, že v milionové metropoli stačí na zadržení agresivních cizinců dva dny, je dobrá zpráva, jak jsou lidé schopní spolupracovat s policií. A jak rychle na jejich tip policisté jednají.

Nedělejme si iluzi, že se taková zpráva rozletí po Evropě. Nicméně pár hodin visela jako hlavní článek na většině čtených českých webů. Takže svým způsobem přispěje k obrazu Česka jako země, kde se podobné chování netoleruje. Partičky agresivních cestovatelů si mezi sebou řeknou, že Praha není oáza levného alkoholu a beztrestné agrese. Ale zemí, kde se za tu agresi tvrdě trestá.

V lidech to vyvolá dojem, že policie chrání jejich bezpečí proti agresorům. Každá taková zpráva snižuje počet paranoiků s chutí volit antiestablishmentové strany Andreje Babiše nebo Tomia Okamury s jejich levnými recepty, jak tady udělají pořádek.

O práci policie se za značného přispění Andreje Babiše a jeho médií svádí ve veřejném prostoru tvrdý souboj. Zatím se ale ukazuje, že to neoslabuje důvěru lidí v policii jako instituci. Právě naopak. Důvěra v policii je podle průzkumů důvěry v různé instituce Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd i podle agentury STEM nejvyšší po roce 1989. A policie se stala jednou z vůbec nejdůvěryhodnějších institucí. „Zdá se, že část veřejnosti pozitivně oceňuje současný stav české policie, absenci výraznějších afér, a možná se zde odráží i potřeba posílení pravomocí bezpečnostních služeb v souvislosti s diskusí o řešení uprchlické krize,“ komentoval výsledky průzkumů STEM. Důvěryhodnost policie v poslední době výrazně posílila hlavně u lidí z generace nad šedesát let a lidí s nižším vzděláním. To jsou mimochodem ti, z nichž se především rekrutují voliči Babiše a Okamury. Policii věřilo 65 procent lidí. Téměř po celou dobu od roku 1989, s jediným krátkým vzestupem v roce 2005, se důvěra držela pod padesáti procenty. Zajímavé je, že výrazně vzrostla po kontroverzní reorganizaci v roce 2016, kdy teatrálně opouštěl za Babišovy silné podpory svůj post šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta. Tehdy věřilo policistům 57 procent lidí. Zvyšující se důvěryhodnost může mít ale skutečně spíše než s mocenskými spory souvislost s tím, že v dobách terorismu a migrační krize přikládají lidé bezpečí větší význam než v klidnějších časech.

P. S. Přidám k tomu osobní zážitek, který výrazně zvýšil moji vlastní důvěru. Loni v září nám vykradli byt ve velmi bezpečné rezidenční části Prahy 6. Vloupání vypadalo podezřele. Kromě šperků a elektroniky se ztratil počítat a kufr se všemi osobními dokumenty. Nejen mě, ale i řadu lidí v mém okolí okamžitě napadla varianta, jestli to nesouvisí s mojí prací. Jako první jsem otevřela příběh o podezření z podvodu s korunovými dluhopisy a těžko prokazatelnými legálními příjmy tehdejšího ministra financí Andreje Babiše. Ten příběh byl spouštěčem jeho vyhazovu z vlády Bohuslava Sobotky. V mém případě pražská kriminálka, která případ vyšetřovala, zafungovala výborně. Už třetí den mi na základě výsledků z kamer řekli, kdo nás vykradl. Šlo o v jednom případě jedenáctkrát a ve druhém dokonce dvaadvacetkrát trestané recidivisty. Nenapravitelné zloděje závislé na drogách. Vydělávající si na ty drogy a život vůbec bytovými krádežemi jako profesí. Ta rychlost, se kterou byly zhlédnuty hodiny záznamů z kamer v několika pražských čtvrtích i metru, mi dala jistotu, že jsme se stali obětí „klasické“ krádeže bytových recidivistů. Nikoliv čehokoliv souvisejícího s mojí prací. Policisté dokázali jednoho z recidivistů zatknout během necelých tří týdnů. Přiznal se a případ už po podání obžaloby míří příští měsíc k soudu. Druhý recidivista byl zadržen před měsícem, když se nedaleko od nás pokoušel vykrást další byt. Za něco málo přes půl roku je případ u soudu.