S Polskem se v západní veřejné diskusi často zachází nefér. A zdaleka zde nejde jen o obraz současné vlády. Tím prvním, kdo vám to připomene, budou ovšem samotní Poláci, a to často ublíženeckým způsobem, který je kontraproduktivní a moc přátel mu nezískává. Jeho reakce občas připomínají toho nesnesitelného žáka, který si stěžuje učiteli: A jak to, že jiným tohle prochází, a mně ne?

Polsko pro to má důvody, z nichž historie druhé světové války je jen jedním z mnoha. Je vůči Polsku nespravedlivá. Počínaje třeba tím, že z Norimberského procesu se stal globálně přijímaný model spravedlnosti nad válečnými zločiny, a málokomu vadila důležitá skvrna na kráse – že součástí norimberského kánonu je i sovětská lež o katyňském masakru. Západ vidí Polsko jako zemi neochotnou konfrontovat se se svými antisemitskými tendencemi. Polsku se může zdát, že v očích Západu je historie druhé světové války redukována na holokaust, zatímco osud Poláků se z ní vytrácí. A přitom chování Němců v okupovaném Polsku i bez holokaustu musí platit za jedno z nejhorších zvěrstev v evropských dějinách. Jenže když se to řekne takhle, je zřejmé, že z té debaty nikdy porozumění vzejít nemůže.

Polsku je přitom v jeho netýkavosti často třeba dát za pravdu. Polská diplomacie je třeba notoricky alergická na formulaci „polské koncentrační tábory“. Když ji někdo vlivný použije, dává protestní nóty a píše dopisy do novin. Gramatické pedantství, řekli byste si. Vždyť přece každý ví, že koncentrační tábory zřídili a provozovali Němci – a to „polské“ je jen zeměpisné určení. A pak si přečtete, že známý britský herec řekne v televizi, že pravicový polský katolicismus je znepokojivý „pro ty z nás, kteří vědí něco o historii a pamatují si, na jaké straně hranic byla Osvětim“. A s překvapením zjistíte, že to tedy asi každý neví.

Nový film Václava Marhoula Nabarvené ptáče na premiéře v Benátkách vzbudil na české poměry nebývalý ohlas a první recenze jsou pozitivní. A zdá se, že zavdal taky podnět k další ukázce nešťastné polské ublíženosti.

Web Thefirstnews.com je na první pohled anglický propagační web o Polsku. Zaplňují ho články o pozitivním vývoji v Polsku, v ekonomice, vědě a kultuře, a o polských úspěších ve světě. Polští vědci zhotovili protézu pro zraněného pštrosa, Netflix bude točit nový seriál podle předlohy polského autora, McKinsey říká, že Polsko má potenciál zařadit se mezi globální lídry – tenhle typ článků. Stranické politice či mezinárodněpolitickým sporům se vyhýbá. Na webu samotném se nedočteme, kdo ho vydává. Ale je to polská státní tisková agentura PAP. V červnu na něm vyšel článek Joanny Jasinské „Od Nabarveného ptáčete k ošklivému ptáčeti: Jaká ja pravda za Kosińského oceňovanou autobiografií?“ Kdosi ho teď na sociálních sítích pilně spamuje pod zmínky o Marhoulově filmu.

Jerzy Kosiński je autor románové předlohy Marhoulova filmu. A článek vcelku věrně rekapituluje jednak hlavní body očerňující kampaně, kterou proti Kosińskému od 60. let vedl polský komunistický režim, jednak útok, který na Kosińského podnikl americký levicový časopis The Village Voice.

První propagandistické překroucení pravdy se opakuje hned v titulku. Kosiński nikdy netvrdil, že Nabarvené ptáče je jeho autobiografií. To tvrdili od počátku kritici. Všechna obvinění vůči Nabarvenému ptáčeti se v podstatě objevila už v textu, který vydal v roce 1965 polský emigrantský časopis Amerika-Echo, ovšem vzápětí ho stáhl s tím, že zjistil, že autor román vůbec nečetl. Tyto motivy však v následujících letech rozvíjel hlavně nestor boje proti Kosińskému, zpravodaj polské oficiální tiskové agentury při OSN a pozdější propagandista Jaruzelského vlády stanného práva Wiesław Górnicki.

V Nabarveném ptáčeti se nikde nemluví o tom, v jaké zemi se děj odehrává. Slovo „Polák“ v ní padne jen jednou, uprostřed výčtu jiných národností. „Vesnice, v nichž měl prožít příští čtyři roky, se etnicky lišily od oblasti jeho narození,“ dočteme se jen v úvodu románu. Venkované měli „světlou pleť, blond vlasy a modré nebo šedé oči. Chlapec měl olivovou pleť, tmavé vlasy a černé oči. Mluvil jazykem vzdělané třídy, kterému sedláci na východě skoro nerozuměli. Považovali ho za cikánského nebo židovského ztracence.“ To – a že kraj okupovali Němci – je vše, co se o lokalitě a identitě chlapce dozvíme. Není to ani dokumentace holokaustu, ani obžaloba polského národa. Je to vypravování psané optikou dítěte. Přesněji řečeno dospělého, který rekonstruuje pohled dítěte.

Román v Polsku za komunismu nikdy nevyšel, což umožnilo Górnickému a dalším prezentovat ho jako urážku polského národa a Kosińského jako podezřelou postavu, prospěcháře a kariéristu, zřejmě nějak ve službách amerického establishmentu či CIA. Také obvinění, že román Kosiński nenapsal sám, se poprvé objevilo v Polsku.

Kosiński zaměstnával redaktory, ale nikdo z těch, kteří byli ochotni mluvit s novináři, nepotvrdil, že by psal Nabarvené ptáče za něj. Svědčí proti tomu i jazykový styl jeho následujících knih, který se od Ptáčete nijak dramaticky neodchyluje. Byl by tedy div, kdyby se ani po desítce dalších Kosińského knih nevynořily přesvědčivá svědectví, že je píše někdo jiný.

Taky „obvinění“, že Kosińského rodina ve skutečnosti přežila válku pod ochranou Poláků, pochází z komunistických zdrojů. Z článku se dozvídáme, že v Polsku vydala autorka Joanna Sedlická knihu, v níž tyto lidi vyzpovídala. Ale opět – Kosiński nikdy netvrdil, že válku nepřežil v Polsku. Stran zmínek o svém skutečném životě byl zdrženlivý a o tom, co v jeho románech je autobiografické, taky. Jakákoli pomluva polského národa je v očích autorů. Lze taky odpovědět protiotázkou: Pokud se třeba někteří lidé za války ke Kosińského rodině chovali krutě, chlubili by se tím dnes ochotně novinářům?

Kosiński se sice za komunismu do Polska nepodíval, ale to neznamená, že by na Poláky zanevřel. Měl řadu polských přátel, notoricky známé je, že jen náhodou nedorazil na večírek v hollywoodském domě Romana Polanského, kde Manson Family zavraždila Sharon Tateovou. V sedmdesátých letech byl prezidentem amerického PEN klubu, který se zastával perzekvovaných spisovatelů ve východní Evropě. Zároveň byl politicky napravo od amerického spisovatelského mainstreamu, což zřejmě zavdalo příčinu pro článek v The Village Voice v roce 1982. V něm redaktoři kromě starých obvinění vytáhli i nové – že jeho první dvě knihy, o sociální psychologii komunismu vydané pod jménem Joseph Nowak, podporovala CIA. To bylo v amerických kulturních kruzích prokazatelně obvinění smrtící. Vynikající britský liberální časopis Encounter se nikdy nevzpamatoval z odhalení v roce 1966, že ho financovala CIA. Kosińského spojení s CIA autoři nijak nedokázali. Ale i kdyby – co by na tom vlastně bylo, zejména z hlediska současného demokratického Polska?

Nový článek staví na staré propagandě tak, jak to propaganda dělá – napíše, že Kosińského autorství už dávno „bylo zpochybněno“ a podobně. A navazuje na ni i stylisticky. Zatímco Górnicki používal pro Kosińského obraty jako „typický emigrantský gigolo“, v článku na polském státním webu můžeme číst věty jako: „Byl to krutý člověk, kariérista. Zlatá žíla ho vyzvedla nahoru a pak ho zničila. Americe trvalo dlouho, než objevila jeho lži, ale nakonec je někteří lidé uviděli. Propagovaly ho židovské kruhy a Kosiński je a jejich vliv potřeboval. Stal se z něj manekýn přežití holokaustu a vyznamenávaný autor, dvakrát byl prezidentem amerického PEN klubu, a dokonce v roce 1982 předával Oscary za scénáře.“ Zmínky o Kosińského úspěších působí stejně žárlivě jako výčet amerických hvězd participujících na Marhoulově filmu – mají čtenáři dokumentovat, jak globální establishment naletěl antipolskému podvodníkovi.

Górnicki by mohl být spokojen.

Kosiński byl nepochybně komplikovaná, vyšinutá osobnost, člověk, který rád provokoval a zahrával si s osudem. Kroky, jeho další a literárně možná ještě lepší kniha nemá s Polskem a holokaustem nic společného, stejně jako úspěšně zfilmované Byl jsem při tom. Z následujících knih ještě Kokpit obsahuje silné scény, ale pak se Kosińského tvůrčí síla evidentně začala vyčerpávat. Svůj život se rozhodl dobrovolně ukončit. Ale do jednoduché morality o člověku, který se provinil na národu a byl za to potrestán, se jeho příběh nevejde.

Autorka pak píše, že Marhoulův film „jistě znovu rozbouří diskusi o Kosińského životě“. Doufejme, že ne. Recenzent časopisu CineVue napsal: „Kamera Vladimíra Smutného hledí s nevzrušenou lhostejností – a právě to je možná tím nejvíc znepokojivým aspektem filmu. Empatii si musíme dodat sami; hrůzu si musíme dodat sami. Nedává se nám nic.“ Pokud film vystihl přesně, je to filmový jazyk pro Kosińského román velmi adekvátní. Článek na webu The First News je naproti tomu adekvátní pro propagandu nesebevědomého státu. Kde se ta zamindrákovanost v Polácích pořád bere?

Další články autora Martina Weisse najdete zde