Ladovské Vánoce zná každý. S koledníky ve sněhu, rozsvícenými kostely, vánočními ozdobami ze slámy a všechno obklopené černými lesy. Nepřipomínají nic, s čím bychom se mohli v běžném životě potkat, mají však připomínat atmosféru, kterou snad měly Vánoce v časech Josefa Lady. Existují někde na zemi taková místa, kde se dá setkat s ladovskou atmosférou ještě dnes?

Musí jít o zaostalé kraje, kde ještě velkovýroba nestihla zničit tradiční zemědělství, kde ještě osvěta nevymýtila náboženské předsudky a kde přes veškerou zaostalost mají dost peněz, aby byli schopni financovat nákladnou údržbu starých kostelů a historických chalup. Není snadné je najít, protože tyto kraje, pokud vůbec existují, jsou mimo zájem investorů i cestovních kanceláří a leží mimo hlavní komunikace. Člověk se do nich dostane jen náhodou a proti své vůli, když třeba zabloudí a zároveň se mu rozbije auto, případně si splete poslední večerní autobus.

Není nejmenší důvod cestovat do rakouského města Zwettl (Světlá). Daleko jsou Alpy s dokonalými sjezdovkami a hotely, víno tu neteče proudem jako v krajích okolo Dunaje, velkoměstské radovánky Vídně jsou půldruhé hodiny po silnici. Na kraji kolem Zwettlu se podepsala nedávná historie. Do městského katastru zasahuje na severovýchodě vojenský prostor, který po vystěhování 50 vesnic založil Hitler. Až do roku 1955 ho využívala sovětská armáda a přes všechny námitky místních ho pak převzali rakouští vojáci. Sověti v těsném sousedství a třicet kilometrů vzdálená železná opona na hranicích s Československem byli dostatečným důvodem, proč se lidé odtud stěhovali. Z regionu ubyla od války čtvrtina obyvatel a podle prognóz se to ještě dvacet let nezlepší.

Strašné kouzlo svatého Kolomana

Okolní kraj se jmenuje Waldviertel a jeho básníkem je Robert Hamerling, který tu má řadu pamětních desek. Turističtí průvodci přesto raději připomínají, že pro současného čtenáře už jsou jeho veršované eposy příliš dlouhé a lyrika nesrozumitelná. „Utěšit bys mě chtěl, příteli? Potom mi nesmíš vzít bolest, právě ona je mou jedinou útěchou,“ zní jeden z jeho nejslavnějších veršů. Jako básník přírody však Hamerling funguje. Jako jeden z mála dokáže vynalézavě pochválit to, co jde chválit těžko, tedy přírodu Waldviertelu. Všichni vědí, že název „Waldviertel“ (Lesní čtvrť, též Polesí) není úplně přesný, protože spíše než neprostupný hvozd člení krajinu menší lesíky a hájky. To je ale právě výhoda, protože člověk může narazit každou chvíli na další a další les. A pokud se někomu stýská po zpěvu středomořských slavíků, ať se nechá uchvátit tmavomodrým, kovovým leskem křídel havranů, jejichž pronikavý křik připomíná věčnost. Hamerlingovskou vynalézavost osvědčili i meteorologové, kteří vypočetli, že v letních měsících je v okolí Zwettlu v dlouhodobém průměru nejvíc slunečných dnů. Tím lze přejít fakt, že v zimě tu člověk kvůli inverzím nevidí slunce celé týdny.

Pochmurnou náladu zachytily i pověsti z okolních vesnic. Jedna zvlášť drastická připomíná, jak zemí procházel svatý mnich Koloman a jednomu pohostinnému sedlákovi za odměnu poradil, co má dělat, až si pro něho přijde smrt. Stačí ji posadit na hrušku na zahradě a kouzelným slovem přikázat, ať nevstává. Sedlák opravdu na smrt vyzrál a na stromě ji nechal sedět, i když z hladu musela sníst své vlastní tělo. Od té doby chodí smrt po světě jako kostra.

Zwettl je jedním ze čtyř okresních měst Rakouska, přes které nevede žádná spolková silnice. Za dopravní nedostupnost města ostatně mohou také radní. V šedesátých letech devatenáctého století se stejně jako kolegové z jiných blízkých měst bránili tomu, aby kníže Johann Adolf Schwarzenberg vedl přes jejich katastr „Dráhu Franze Josefa“ z Českých Budějovic do Vídně. Nová železnice by konkurovala místním povozníkům a otevřela by bez kontroly brány města různým podnikavcům a vůbec cizincům. O třicet let později si radní uvědomili chybu a vybudovali trať Zwettl–Schwarzenau, která se napojila na Schwarzenbergovu železnici. I ve Zwettlu se tak zpřítomnil zvláštní svět rakouské státní železnice, součástí místních atrakcí se stal mohutný viadukt, na dosah ruky byl slavný zájezdní hotel ve Schwarzenau i vyhlášená nádražní hospoda v Sigmundsherbergu. Jenže Dráha Franze Josefa ztratila na významu. Do devadesátých let minulého století po ní jezdil rychlík Vindobona z Prahy do Vídně, pak se ale spojení přesunulo na delší trať přes Českou Třebovou. Provoz lokálky z Zwettlu do Schwarzenau byl zrušen před sedmi lety a pouze místní spolek pořádá projížďky s parními lokomotivami. Stejně to dopadlo se zdejším průmyslem. Nejsložitější technologie se využívají při výrobě pelet na topení. Proč investovat ve Zwettlu, když o třicet kilometrů dál je laciné Česko?

Oživlý středověk

Waldviertel se stal typickým krajem, kde nic není a nic se nedá dělat. Zvláštní situace však umožňuje zvláštní druh rozvoje. Zůstalo tu samotné město Zwettl zhruba ve stejné podobě, v jaké vzniklo po roce 1200 a existovalo až do roku 1850. Zachoval se půdorys, dva kostely, středověké hradby s šesti branami. Tak dokonale zachovaná města se najdou málokde a také mají mimořádně konzervativní populaci. Stejně starobylé jsou Dürrnstein a Spitz v dunajském údolí Wachau, vedle Zwettlu jediná města, kde při poslední volbách dostali konzervativní lidovci (FPÖ) přes 50 procent hlasů. Proto mohou nejlépe sloužit za názornou pomůcku k demonstraci zapomenuté skutečnosti, že Evropa vznikla právě v takových městech. Před sedmdesáti lety místní autor Otto Brunner připomínal, že současnou civilizaci založila v dobách Karla Velikého dobrodružná vrstva obchodníků. Nebáli se opustit zavedené pořádky, cestovali do neznámých krajin, které kolonizovali. Nejdříve zakládali malé stanice o pár desítkách domů podél obchodní cesty. S pomocí šlechty tyto obchodní stanice obehnali hradbami, ze zvyklostí dodržovaných při dálkovém obchodu vytvořili městské právo, měli vlastní brannou moc a vynutili si samosprávu. Zwettl tak fungoval až do roku 1850 – a leccos zůstalo stejné dodnes.

Zwettl patří k městům s největším podílem římských katolíků. Kdo si chce užít Vánoce jako oslavu Božího narození, pak ve střední Evropě najde jen málo vhodných lokalit, jako je pozdně gotický městský kostel ve Zwettlu. Vánoce jsou dosud náboženskou událostí sdílenou s ostatními věřícími, nejde jen o povrchní společenskou událost. Je to podobné jako ve středověku, kdy bylo společné náboženství pro obyvatele měst něco jako krevní pouto.

Stále funguje pivovar ze sedmnáctého století. Vaří jedno z nejlepších piv Rakouska, což z pohledu českých pivařů znamená, že jde o jedno z pár rakouských piv, které se ještě dají pít. Někdy se mu daří experimenty s výrobou speciálů. Spíše než o různých typech piv „pro mladé“ s ovocnými šťávami a kořením jde o černý porter z dubového sudu.

Zbyl ještě klášter dva kilometry za městem. Dodnes zde žijí cisterciáčtí mniši a dělají to, co vždycky: kromě náboženských povinností provozují zemědělství. Místní si cení, že do města vozí víno ze svého zámku Göbelsburg u Dunaje, větším vzorem se však stala skromná bylinkářská zahrada. Sedlák Johannes Gutmann z nedaleké vesnice Sprögnitz před třiceti lety nevěděl, jak zachránit rodný statek, a povšiml si, že cenné byliny nerostou jen v klášterní zahradě, ale že přímo zaplavily neudržované polnosti. Pochopitelně v biokvalitě. Pod mystickou značkou Sonnentor (Brána slunce) rozjel největší byznys s bylinami a kořením v celém Rakousku, expandoval do Bavorska a stal se už také příjemcem českých zemědělských dotací. První obchod měl naproti kostelu ve Zwettlu. Prodávat zemědělskou produkci za „krásné“ ceny se samozřejmě naučili i další.

Husitský kříž

Využije se i to, že mniši udržují duchovní tradici. Když v nějakém regionu nic není, může prodávat atmosféru. Duchovní dějiny Zwettlu začaly přesně na silvestra roku 1138. Zdejší vládce Hadmar z Kuenringu usnul ze samých starostí, kde má postavit nový klášter. Ve snu se mu zjevila Panna Maria a doporučila, ať se vydá hned druhý údolím řeky Kamp, až narazí na strom, který se bude i v zimě zelenat. Hadmar neváhal a se spřátelenými mnichy se vydal na cestu. Záhy dorazil na mýtinu, kde stál uprostřed dub s krásným zeleným listím, který měl navíc korunu ve tvaru kříže. O místě kláštera bylo rozhodnuto.

Kraj proto objevili také moderní hledači zázraků. Například zjistili, že básník Hamerling byl blízkým přítelem zakladatele antropozofického hnutí Rudolfa Steinera. Movití antropozofové najednou mají důvod jezdit do Zwettlu, kde se po básníkovi jmenuje největší hotel. Tím mystické souvislosti nekončí. Pár kilometrů daleko je zednářský zámek Rosenau, v Groß Gerungsu je „Kraft Arena“, kde energetické linie oprostí od stresu a elektrosmogu. Mlýn v údolí Kampu opravil guru nejen rakouských architektů Friedensreich Hundertwasser, který navíc postavil v Zwettlu na náměstí kašnu. O Vánocích by mělo být samozřejmostí najít atmosféru Josefa Lady.

Přesto nelze návštěvu Zwettlu úplně doporučit Čechům. Nemají tu nejlepší pověst. Zwettl byl v roce 1426 třikrát obležen husity a úspěšnou obranu dodnes připomíná Husitský kříž pod vrchem Weinberg. O necelá dvě století byl vyrabován vojsky českých stavů pod vedením hraběte Jindřicha Thurna. Aby toho nebylo málo, letos o druhé adventní neděli kdosi ukradl z městského muzea přilbu právě z dob třicetileté války. Rakušan by cenný exponát nevzal, kdo to tedy mohl být?