Seriál Naši chlapci – smutný portrét lidí v pasti

Unaveni historií

Seriál Naši chlapci – smutný portrét lidí v pasti
Unaveni historií

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od dramatického umění se očekává, že by mělo – aspoň někdy – promlouvat k dnešku, vyjadřovat se k tématům, která aktuálně hýbou světem nebo společností v té které zemi. Nakonec i různá díla dnes vnímaná jako klasická, a proto i nadčasová, měla také výrazný dobový rozměr. Otázka ale je, jestli je něco takového dnes možné, respektive je-li možné vytvořit drama, nad nímž by se skutečně vedla debata, nesloužilo by jen k utvrzování petrifikovaných postojů té či oné strany. A nemusí to být jenom chyba šablonovitě uvažujícího autora. Někdy to rozdělení může být příliš velké... Příkladem budiž izraelsko-americký seriál Naši chlapci a odmítavé reakce na něj. Zvláštní na téhle kauze navíc je, že to odmítnutí se dá velmi snadno pochopit, stejně jako vnímat Naše chlapce jako dílo v mnoha ohledech pozoruhodné. Česká společnost se zuřivě dohaduje v časech míru a relativní prosperity, lidé v Izraeli svoje spory vedou v atmosféře už několik desetiletí trvajícího konfliktu, v němž jde o přežití, o to ty debaty nutně musejí být složitější a vyhrocenější. Seriál Naši chlapci navíc rekonstruuje událost, kterou mají všichni v čerstvé paměti a kterou v době, kdy se odehrávala, velice emocionálně prožívali a která pro ně nepředstavuje nějaké víceméně uzavřené dějiny, je to také část jejich osobní historie.

V létě 2014 byli uneseni tři izraelští dospívající chlapci, zločin samozřejmě ve společnosti vzbudil silnou reakci, pořádala se shromáždění, zástupy se modlily za šťastný návrat obětí. Za strůjce únosu bylo považováno palestinské vládní hnutí Hamás, izraelské jednotky v mohutné operaci pátraly po pachatelích, během léta 2014 vygradovala až do vojenského vpádu do Pásma Gazy. Po téměř třech týdnech byla nalezena těla mladíků, byli zavražděni bezprostředně po útoku. V izraelských městech došlo ke spontánním protestům a projevům agrese vůči Palestincům. Tím nejzávažnějším byly únos a vražda šestnáctiletého Mohameda abú Chdejra z Šufatu v arabském východním Jeruzalémě. Pachatele vypátraly izraelské bezpečnostní složky, byli to mladíci z prostředí ortodoxních židů, neformálním vůdcem skupiny byl strýc některých z nich. Šli před soud a v dlouhém řízení dostali vysoké tresty – nejstarší pachatel Josef Chajm Ben David byl odsouzen na doživotí plus dvacet let.

Každý má v Našich chlapcích svoje sklony a tužby, jež se dostávají do konfrontace s nějakým historickým imperativem, který se z přesvědčení nebo pod vlivem okolností rozhodl následovat. - Foto: HBO

Právě příběh vraždy palestinského mladíka, pátrání po jejích pachatelích, jejich výslechy a soud s nimi jsou tématem desetidílné minisérie Naši chlapci. Vznikla v koprodukci izraelské společnosti Keshet International a americké HBO. Autorský tým tvořili lidé z obou stran konfliktu – známý izraelský scenárista Hagai Levy, který prorazil i ve Státech jako autor původní Terapie a spoluautor amerického seriálu Aféra, režisér Josef Cedar, který pochází z ortodoxního prostředí a hlásí se k němu, mezinárodní proslulost získal díky válečnému dramatu Beaufort a snímku Poznámka pod čarou, nominovanému na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, a palestinský režisér Tawfík Abú Wál, který natáčel scény z arabského prostředí. Uvedení minisérie v Izraeli u části publika vyvolalo ostře odmítavou reakci, premiér Netanjahu dokonce vyzval k bojkotu stanice, která Naše chlapce vysílala. Dílo veřejně kritizovaly i rodiny zavražděných izraelských teenagerů. Minisérie prý z Izraelců dělá krvelačné barbary, zkresluje realitu a podobně. Nešlo ale tolik o způsob, jakým autoři skutečný příběh v seriálu vyprávějí, ale o to, jakou jeho část si k vyprávění vybrali. Vraždy tří izraelských mladíků jsou v Našich chlapcích přítomny jen jaksi vzdáleně, jako spouštěč masového hnutí, které v hlavním hrdinovi minisérie – agentovi izraelské tajné služby Šimonovi (Shlomi Elkabetz) – budí značné obavy. Vražda šestnáctiletého Mohameda a žal a vztek jeho rodiny po ní jsou ale předvedeny detailně a způsobem, který vybízí k citové identifikaci s obětí a pozůstalými, divák si s nimi jejich cestu projde, navíc zvolna a důkladně. Kritici Našich chlapců zároveň upozorňují, že minisérie nezobrazuje rozdílné reakce, jež vraždy v roce 2014 vyvolaly, většina izraelské společnosti zločin „těch svých“ jednoznačně odsoudila, na druhé straně byli pachatelé oslavováni. To všechno může „trknout“ i diváka, který blízkovýchodní problematikou zrovna nežije. Jako komplexní obraz událostí léta 2014 se minisérie brát nedá a lze pochopit, že pro lidi, kteří ty události žili, mohou být vynechávky až urážlivé. Zároveň ale – jak široký kontext tehdejších událostí by bylo potřeba ukázat, aby se vyprávění dalo označit za úplné a k aktérům historie spravedlivé? Naši chlapci jsou ze srozumitelných důvodů pro mnoho lidí pobuřující dílo. Nemám ale dojem, že by záměrem jeho autorů bylo pobuřovat, dělat propagandu, která by utvrzovala jednu stranu sporu v její pravdě. V té minisérii je také možné vidět dílo v něčem velmi komorní, při vší dějinnosti popisovaného, zaměřené na vnitřní svět postav, která je každá jiným způsobem polapená někde na průsečíku osobních dějin a „velké historie“, kdy každá ta síla může člověka táhnout někam jinam a kde ty nadosobní velké příběhy – alespoň v očích autorů – každého nakonec tak či onak zválcují. Naděje v Našich chlapcích moc není.

Režisér Cedar ukazuje události a jejich aktéry způsobem v něčem velmi klidným a distancovaným, s velkým citem pro vystižení „ducha prostředí“, k postavám přistupuje velice empaticky, ať už se dopustily čehokoli. Vzniká tak smutný portrét lidí v pasti. Palestinské prostředí seriál ukazuje možná s přílišnou pietou, snahou nebýt obviněn z nějaké necitlivosti. Otec zavražděného chlapce Husajn (Jony Arbid) je ale vylíčen jako člověk, který v nejhorší chvíli svého života zakouší střet loajalit. Ztratil syna, ze kterého si jeho strana konfliktu chce vytvořit mučedníka, Husajn si ale potřebuje prožít svůj osobní žal, netouží dát svoje mrtvé dítě do služeb boje za národní věc. Situace před něj staví další a další dilemata, je tlačen k tomu, aby nespolupracoval s izraelskými úřady, zároveň chce, aby vrahové byli potrestáni.

Podobnou empatii autoři ukazují vůči vrahům, jakkoli jejich čin ukazují ve vší jeho brutalitě, činí tak v sekvenci policejní rekonstrukce, do níž jsou prostříhány flashbacky do noci, kdy se vražda stala. Ta sekvence zabere skoro celý jeden díl a velmi těžko se na ni dívá, i když se co do míry drastičnosti v obraze drží spíš při zemi. Prostředí ortodoxních židů a především těch, kteří sympatizují s radikální, extrémní politikou, z něhož vrahové pocházejí, je ale ukázáno nezjednodušeně – nikoli jako rejdiště temných sil. Svět sám pro sebe, pro outsidera exotický, který ale jeho obyvatelům něco důležitého dává, kde host je přijímán s až bezelstně otevřenou náručí. Z toho prostředí pochází i nešťastný Avishai (Adam Gabay), plachý kluk s psychickými problémy, který do účasti na vraždě tak nějak spadne, asi také kvůli tomu, že neumí odmítnout, možná ale toho prosťáčka trochu přihrává...

Každý má v Našich chlapcích svoje sklony a tužby, jež se dostávají do konfrontace s nějakým historickým imperativem, který se z přesvědčení nebo pod vlivem okolností rozhodl následovat. Třeba i oprávněně. Ty velké dějiny ale člověka omezují, vyčerpávají, redukují, byť by třeba stál na jejich správné straně. Mechanismus historie ho tak či onak semele, postaví proti blízkým a nakonec nechá osamoceného. Ty imperativy se navíc perou i mezi sebou – třeba pochopitelný státní zájem vrahy palestinského mladíka exemplárně potrestat s jejich právem na spravedlivý proces včetně využití různých účelových strategií. Jsou příběhy, které spějí ke konci nutnému a asi i potřebnému, těžko ho ale označit za šťastný. Historie je mimo jiné také strašně únavná.

Nejvíc je to vidět na hlavní postavě minisérie – agentu Šimonovi. Shrbený vysoký muž s tichým hlasem, na němž je vidět cena, kterou ho stál dlouhý život v přetvářce. Osamělý mezi svými, má v tajné službě na starosti boj proti židovskému extremismu, což mnozí nesou velmi těžce, jako formu zrady. Působí smutně a empaticky, nijak se ale neštítí manipulace. Klam, přetvářka jsou jeho přirozeností, výstižně to ukazují momenty, v nichž si naučeně a bezmyšlenkovitě nasazuje jarmulku vždycky předtím, než vstoupí na místo, kde se dá čekat přítomnost ortodoxních. Je v něm jakási vyčerpaná vševědoucnost. Seriál obsahuje i dlouhou sekvenci, v níž se ukazuje způsob, jímž tajná služba infiltrovala rodinné prostředí vrahů. Detailně promyšlená souhra odposlechů, kamer na dronech a agenta na místě, to vše se děje v zájmu spravedlnosti, stejně to ale působí naprosto děsivě. Člověk, který má všechnu tuhle techniku k dispozici, se může dostat do pozice smutného božstva, které ví o lidech, jejich světě, jejich skutcích a touhách všechno a zároveň ne dost na to, aby se to perpetuum mobile dějin dalo zastavit nebo přesměrovat.