V Evropě a speciálně v její středovýchodní části včetně českého koutu se po 24. únoru zrodil nový konsenzus. Za ruský vpád na Ukrajinu mohou – pochopitelně po Rusku – nejvíc Němci. O minulém víkendu to zcela natvrdo řekla ukrajinská vicepremiérka Iryna Vereščuková, která Angelu Merkelovou žádá, aby se celému světu omluvila za to, co se na Ukrajině děje. Vladimir Putin podle Vereščukové německou kancléřku „zmanipuloval natolik, že učinila Německo a Rusko na sobě závislými“. Při stavbě plynovodu Nord Streamu II Kyjev společně s Varšavou varovaly, že jde o geopolitický, nikoli ekonomický projekt, jenže kancléřka prý měla „hluboký, až patologický strach“ z Putinovy síly. „Tato politika vedla k současné situaci.“

Německá politická třída má ve své většině na věc jiný pohled, ale neodváží se bojujícím Ukrajincům na veřejnosti, a především před očima velmi proukrajinské novinářské obce, odporovat. Spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier, kdysi pravá ruka kancléře a pozdějšího předsedy dozorčí rady Nord Stream AG Gerharda Schrödera, byl v Kyjevě označen za personu non grata, na což reaguje tím, že se kaje za svou dřívější důvěru v Putina. Velvyslanec Ukrajiny tweetuje o Putinových kumpánech v německé SPD, jejichž politika prý umožnila vyhlazovací tažení proti Ukrajině, svůj tweet končí anglickým: Shame on you. Nikoho si vláda v Kyjevě a osobně prezident Zelenskyj neberou na mušku tolik jako Berlín. Ve shodě s Vladimirem Putinem považují Německo za hlavní sílu, která by v EU mohla nějak zohlednit zájem Ruska.

Tvrdit, že k válce na Ukrajině vede přímá cesta od strachu Merkelové z Putina a obchodů sociálnědemokratických soudruhů s Gazpromem, je však zavádějící a neúplné. Kdyby teď Ukrajinci měli zájem na brutální pravdě, řeknou, že závislost na ruském plynu je přímým důsledkem energetické politiky Berlína, rezignace na jaderné a uhelné elektrárny, kterou Merkelová zbrkle vyhlásila po Fukušimě. To by se však nemohlo líbit Zeleným, kteří dnes ve spolkové vládě zastávají nejvíc proukrajinskou pozici a chtějí na východ posílat i těžké zbraně. Tady se pořád někomu podsouvá politická až ideologická afinita k Putinovi, která mimo Rusko výrazněji neexistuje. A přehlíží se ideologie, která Evropu učinila na Putinovi závislejší a která je v opačném politickém táboře než konzervativci a populisté.

Ukrajině šlo v těchto dnech o zcela konkrétní věc – jestli Berlín dodá tanky – a k tomu se pochopitelně hodí vzbuzovat v adresátovi stud. Kancléř Olaf Scholz nakonec odolal jak Zelenskému, tak tlaku německých Zelených a zatím dodávku tanků vetuje. I Scholz se mezitím stává terčem mohutné kritiky, což je dobrá příležitost připomenout nedávnou příhodu, díky níž možná jednou na něj historici budou pohlížet příznivěji.

Podle zprávy listu Wall Street Journal se 19. února, tedy pět dní před začátkem války, Scholz sešel v Mnichově se Zelenským, který tam přijel na bezpečnostní konferenci Wehrkunde. Scholz při schůzce naléhal, ať se Kyjev veřejně vzdá plánů na členství Ukrajiny v NATO. To byl jak známo ústřední požadavek Kremlu, dokola opakovaný několik let. Tento návrat k tradiční neutralitě, kterou měla Ukrajina po dvě třetiny své samostatnosti zakotvenou v ústavě, by se, nabízel prý Scholz Zelenskému, stal součástí velké dohody o bezpečnosti v Evropě. Dohodu by svými podpisy garantovali prezidenti Biden a Putin.

Není potvrzeno, že byl Joe Biden do věci zasvěcen, popravdě se ale trochu vymyká představivosti, že německý kancléř takovou nabídku učiní sám od sebe, proto, že ho to zrovna napadlo. Zelenskyj, pokračuje Wall Street Journal, ale Scholze odmítl s tím, že Putinovi se stejně nedá věřit. Několik dní po začátku války Zelenskyj, to už dodáváme my, neutralitu Ukrajiny sám připustil.
Německo tu dlouhodobě zastávalo linii odlišnou od Ameriky a například od nás. Je třeba zmínit, že ač se to s ohledem na dnešní ruské barbarství na Ukrajině nezdá, do roku 2014, kdy se po smetení „proruského“, nicméně zcela legitimního prezidenta Janukovyče vstup do NATO vrátil do ukrajinské ústavy (poprvé v ní figuroval v letech 2007–2010), nechávalo Rusko Ukrajinu na pokoji. Představa, jíž se tehdy dala vést Merkelová, že Ukrajina je nárazníková země mezi Ruskem a Západem a že je to tak asi dobře, nebyla žádným arogantním přehlížením tužeb ukrajinského lidu. Například výzkum Pew Research z podzimu 2009 uvádí, že pro členství v NATO je pouhých 28 procent Ukrajinců a proti 51. Nebo že 58 procent Ukrajinců považuje Rusko za nejspolehlivějšího partnera v zahraničí. Mezinárodní sociologický institut v Kyjevě (KIIS) o rok později zjistil, že 93 procent Ukrajinců chová k Rusku kladný vztah a dvě třetiny si přejí s východním sousedem nadstandardní vztahy, rozuměj „otevřené hranice bez víz a bez cel“. Ještě letos v lednu, osm let po Krymu a bojích s proruskými separatisty, uvádí americký think-tank Council on Foreign Relations, že podpora členství v NATO se na Ukrajině pohybuje pouze mezi 40 a 50 procenty. Merkelová a Steinmeier a Gabriel a Scholz byli možná blíž většinové náladě v ukrajinské společnosti než „prozápadní“ ukrajinští prezidenti včetně Zelenského (který ovšem volby vyhrál i díky slibu, že dosáhne míru s Ruskem). A blíž než Spojené státy, jejichž velvyslanec v Kyjevě kolem bukurešťského summitu v depeši do Washingtonu píše, že propast mezi ukrajinskou vládou a nechutí obyvatelstva vůči NATO by bylo potřeba překonat „agresivní vzdělávací kampaní“, o čemž se čtenář může přesvědčit na WikiLeaks.

Takové nálady na Ukrajině jsou po ruském útoku minulostí, Ukrajinci se pochopitelně zatvrdili vůči sousedovi, který je napadne a bombarduje. Ani Putinova válka však nemá sílu přepsat nedávné dějiny. Po válce bude diskuse o tom, zda by se jí předešlo neutralitou Ukrajiny (Scholz, Merkelová), nebo naopak tvrdší politikou vůči Rusku (Biden, Černochová), nevyhnutelná a bude tvrdá.