Začal se rok s osmičkou na konci a to znamená, že se musíme mít na pozoru před dějinami, ať již od nich čekáme cokoli. V české historii se toho, jak známo, v osmičkových letech stalo víc osudového než v letech třeba s trojkou nebo nulou, i když jsou jistě osmičkové roky, kdy se toho zase tak moc nestalo. I když i to je relativní: třeba v roce 1978 byl vypuštěn do vesmíru Vladimír Remek a v roce 1998 vyhráli čeští hokejisté v Naganu.

Hodně se toho čekalo od roku 1988, kdy se sice již přece jen něco hýbalo, ale na porod bylo nutné počkat na devítku – na rozdíl třeba od mojí dcery, která se v tom roce narodila, čímž chci naznačit, že dějiny mají také svou subjektivní stránku, která je skoro stejně důležitá jako ta velká historie, ale jen pro každého zvlášť.

Těžko říct, proč právě osmička je pro české dějiny tak důležitá. Nejlogičtější vysvětlení je, že je to náhoda. Zároveň může jít o to, že dějiny se přece jen dějí v nějakých cyklech, což dává smysl třeba u let 1948 a 1968, kdy část jedné generace nejdřív něco zásadně zprasila a pak potřebovala dvacet let k tomu, aby jí to došlo a zkusila s tím něco udělat. Na roku 1968 je významné, že je to rok jak „jara“, tak „srpna“, tedy jisté naděje a pak jejího rychlého ukončení, takže máme v jednom skoro všechny možnosti českého příběhu. V tom roce se však toho hodně dělo i jinde, takže si tenhle rok nemůžeme přivlastňovat jen my: třeba takový Francouz, který dosud neví, jestli se mu hořící barikády z května 1968 líbí, nebo ne, si jistě myslí, že „soixante-huit“ je jejich.

Podobné je to s rokem 1918, což je pro nás jistě důležitý rok vzniku státu, jehož jsme zbytkem, ale tehdy skončila velká válka a ta vždy zamává s historií a pořádky, takže by se dalo říct, že vznik útvaru, jako bylo Československo, byl hlavně sekundárním efektem obecné hrůzy, která naštěstí skončila, aby se chystala za dvacet let další. A možná, že to samé jako pro roky 1948 a 1968 platí i pro roky 1918 a 1938. Dvacet let je střední doba rozpadu jedné ideje: pokud je přežije, má šanci žít dál, pokud ne, asi bylo něco bohužel špatně hned na začátku. Ale to je na jinou debatu, k tomu ještě bude dost příležitostí.

Ostatně, víte, který byl první osudový osmičkový rok v českých dějinách? Byl to rok 1108, tedy začátek 12. století, což je dost dávno, aby to zůstalo v paměti. Ale šlo o docela významnou věc, totiž o genocidu jednoho konkurenčního kmene, do níž se pustili Přemyslovci s pro ně typickou horlivostí. Tzv. vyvraždění Vršovců v roce 1108 mělo podobu pěkné středověké brutální čistky, které kdyby se chopil nějaký český Shakespeare, měli bychom být na co hrdi.

Známější vyvraždění Slavníkovců o více než sto let dříve byla proti tomu spíš komorní záležitost. Tady šlo o masovou vraždu, jejímž cílem bylo vyhlazení všech příslušníků kmene, proto ta genocida. Přemyslovský kníže (z olomoucké linie) Svatopluk, který sám byl rok poté probodnut jedním z mála přeživších, pozval v létě 1108 předáky Vršovců na hradiště Vraclav, to je ve východních Čechách, a když se Vršovci neprozřetelně dostavili, začala krvavá lázeň. Pak se pokračovalo po celé zemi. Během jednoho léta bylo zdecimováno prý na tři tisíce mužů, žen a dětí, všech, kteří byli označeni za Vršovce: Kosmas, který byl současníkem, popisuje, jak „krvavý kat“ podřezával na pražském tržišti malé děti předáka Vršovců Mutiny, „jako by to byla malá prasátka“.

Podařilo se, Vršovci zmizeli ze scény, Přemyslovci upevnili svou moc a mohli se věnovat dalším státotvorným zločinům. Osmička se v jejich éře silněji projevila už jen jednou, když na den svatého Rufa, 28. srpna 1278, padl s rozšvihnutou lebkou na Moravském poli Přemysl Otakar II.

Jestli se rok 2018 zapíše do zdejší historie nějakým významnějším způsobem, nejspíš však na osmičce nezáleží. Slušelo by se napsat, že to záleží na nás, ale takové dějiny vždycky nejsou, spíš se dějí po svém – za našeho přispění. Jisté je, že na konci ledna, po jistých volbách, už budeme vědět víc, jací jsme, ale to už stejně víme. Někteří z nás by to raději ani nevěděli, ale na to dějiny kašlou. Tak si držme palce, ať ani jedna, ani druhá strana nedopadnou jako Vršovci, byť jen třeba symbolicky.