Náprava chyb minulých generací. Tak by se dal stručně vystihnout jeden ambiciózní projekt městské regenerace, který se rodil dvacet let. Tam, kde se od sedmdesátých let v několika pruzích proháněla auta vysokou rychlostí, opět líně teče voda, bzučí včely a dovádějí místní obyvatelé.

Byl to omyl

Utrecht je čtvrté největší město Nizozemska, leží zhruba uprostřed země. Jeho středověké uspořádání je ze satelitních snímků dobře patrné dodnes. Historické jádro ve dvanáctém století sevřely městské hradby, podél kterých byl pro ještě lepší obranu veden vodní kanál. Zatímco ve století devatenáctém byly hradby stejně jako ve většině dalších evropských sídel srovnány se zemí, aby se město mohlo lépe rozvíjet, kanál Catharijnesingel zůstal na svém místě a nadále pevně objímal starý Utrecht a uchovával jeho typicky nizozemskou atmosféru.

Tomu však mělo před padesáti lety odzvonit. V šedesátých letech se totiž v hlavách představitelů Utrechtu zrodil plán na drastickou přeměnu části tohoto kanálu na městkou dálnici. Tou dobou totiž začalo převládat přesvědčení, že města musejí být primárně snadno dostupná rostoucí automobilovou dopravou (v Česku o tom víme své). Netrvalo však dlouho, aby se zjistilo, že šestiproudová silnice v centru milionového města přináší víc potíží než užitku.

Nespokojenost občanů vedla k hlasitým protestům, které definitivně zpečetilo městské referendum konané roku 2002. V něm se obyvatelé vyslovili pro návrat kanálu do původního stavu – tedy vodního koryta se zelenými břehy. Vzhledem k náročné komplexnosti celého projektu se do něj zapojovali vedle odborníků z řad architektů, dopravních inženýrů nebo ochránců životního prostředí také obyvatelé a politici Utrechtu. Dokončení záměru proto proběhlo až roku 2020 – že to ale stálo za to, dosvědčuje kromě všeobecné spokojenosti místních také největší evropské ocenění za práci s veřejným prostorem v rámci měst, které tento projekt aktuálně získal.

Co neopomenout

Projekt je výjimečný svým mnohovrstevnatým přesahem a dopadem na městský život. Nejde jen o krásně zvládnutý výsledek po stránce krajinářské architektury, ale zásadním způsobem zvyšuje kvalitu života desítek tisíc obyvatel a budou z něj těžit také následující generace. Mezinárodní porota letošního jedenáctého ročníku Evropské ceny za městský veřejný prostor (jakási obdoba mnohem slavnější Evropské ceny za soudobou architekturu Mies van der Rohe Award) tento zásah do podoby celého Utrechtu označila jako „příkladnou intervenci pro to, aby naše města obstála v nové klimatické éře“. Přebudování dálnice na vodní kanál totiž nejenže pomáhá lépe snášet letní parna (v Utrechtu před třemi lety padl teplotní rekord přes sedmatřicet stupňů), ale také zmírňuje s tím související extrémy počasí třeba v podobě prudkých bouří a bleskových záplav, které dokážou provoz města snadno a rychle paralyzovat.

Architektonický návrh transformace městského území zpracovala velká lokální kancelář krajinářské architektury OKRA, která se projekty velkých měřítek zabývá nejen v Evropě, ale také třeba v Číně. U nové podoby území kolem dnešního kanálu o délce přes jeden kilometr dbali krajináři kromě dobré využitelnosti pro obyvatele také na podporu biodiverzity pomocí různých druhů kvetoucích stromů lákajících včely a další hmyz. Došlo také ke snazšímu zpřístupnění vodní hladiny pomocí nových stezek i dřevěných mol, která využívají rybáři i třeba vyznavači paddleboardingu. Současně autoři využívali primárně přírodní materiály s lokální tradicí (slinutá dlažba, kámen, mlat), čímž novým veřejným prostorem pěkně navazují na historické centrum Utrechtu.

Projekt současně podtrhuje obecnější principy městského plánování, kterým se dostává v posledních dvou dekádách stále větší pozornosti. Jde o upřednostňování chodců a veřejné dopravy před automobilovou dopravou podle konceptu měst krátkých vzdáleností, důraz na kvalitní veřejný prostor a zkvalitňování modrozelené infrastruktury. Cíl je prostý – nabídnout lidem příjemná a dlouhodobě udržitelná místa pro život. V opačném případě jim budoucnost prosperitu nepřinese.