Británie právě svým studentům a nejspíše i jejich kolegům z ostatních evropských zemí zničila jejich nejlepší léta. Tak zněl verdikt na sociálních sítích, jak v Česku, tak Británii poté, co Spojené království oznámilo, že nebude pokračovat ve výměnném studentském programu Erasmus. Je to jeden z mála známých konkrétních důsledků brexitu. I když text dohody, kterou se mají řídit vzájemné vztahy mezi Británií a EU po konci přechodného období, je již veřejný, málokdo se dokáže probrat 1200 stranami právnického textu. Zrušení britské účasti v Erasmu je tak jeden z mála kroků, které dokáže každý pochopit a udělat si na něj názor.

Není pochyb, že program Erasmus se stal symbolem toho nejlepšího, co EU nabízí. Je to, společně s absencí hraničních kontrol a levným roamingem, asi nejhmatatelnější důkaz výhod evropské integrace. Platí to zvláště pro mladé lidi ve studentském věku či těsně po něm.

Erasmus je také pro mnohé nejlepším ztělesněním evropské myšlenky. V roce 1987 byl spuštěn vysloveně s cílem „podporovat pocit evropské identity a občanství u jeho účastníků“. To je jeden z důvodů, proč Erasmus vzbuzuje tak vzrušené vášně u zatvrzelých euronadšenců i euroskeptiků. Není to pro ně pouze prostředek, jak nakrátko vycestovat do jiné země, ale přímo vytvořit pravého Evropana bez loajality k národním státům. Mluví se tak o „erasmácké generaci“ lidí, kteří přičichli ke kulturám jiných zemí, a necítí tak sounáležitost pouze s tou svojí. Když již v roce 2005 deník New York Times tento fenomén zpoza Atlantiku fascinovaně zkoumal, psal například o pětatřicetiletém Jorgu Rissovi z Německa, který má rád bratwurst, italský přístup k dochvilnosti a anglický čaj o páté.

Proto je rozhodnutí Británie nepokračovat vnímáno jako stahování se do sebe, výhra brexitového provincialismu nad evropským kosmopolitismem. Navíc britský premiér Boris Johnson měl porušit své slovo, že Británie se z Erasmu stahovat nebude. Celé je to samozřejmě složitější.

Program se od roku 2014, kdy skrze něj byly umožněny například i výjezdy univerzitních administrativních pracovníků, oficiálně jmenuje Erasmus+. Jak reportuje server Politico, Británie se snažila v Erasmu zůstat, jen ale v jeho původní studentské části. To EU odmítla, Británie tak označila program za „extrémně drahý“ a stáhla se z něj.

Nejspíše to však neznamená konec výměnných studentských pobytů v Británii. Tamější vláda již oznámila nahrazení Erasmu Turingovým programem. Ten má stát 100 milionů liber ročně a umožnit 35 tisícům britských studentů vycestovat nejen do Evropy, ale do celého světa. Vzhledem k tomu, že tyto dohody často bývají reciproční, je tu velká šance, že možnost krátkodobě studovat v Británii nezmizí.

Pokud se Turing osvědčí, nejspíše zesílí pochybnosti, jestli je EU opravdu k provozování Erasmu potřebná. Bouři na českém Twitteru vyvolal ekonom Lukáš Kovanda, který sdílel svou fotku z Nového Zélandu, kam v devadesátých letech vycestoval, jako důkaz, že EU není k mobilitě mladých potřeba. Za to se na něj sesypala kritika. Ostatní uživatelé mu nejčastěji vysvětlovali, že hlavní přínos Erasmu je ve zjednodušené byrokracii a ve finančním příspěvku, takže výjezd si mohou dovolit i ti méně průrazní a chudší. Což ale není tak úplně pravda.

Průzkumy, kterých však není mnoho, ukazují, že výjezd na Erasmus je především záležitostí movitějších studentů. Jedna studie, jež vyšla v roce 2006, ukázala, že zhruba 50 % studentů pochází z nadprůměrně bohatých rodin a jen 14 % z podprůměrně. Studie z letošního února, která ale zkoumala mobilitu britských studentů v letech 2014–2015, dospěla k názoru, že rozdíl mezi výjezdy chudších a bohatších studentů se od roku 2006/2008 zvětšil. Nejspíš to je i důvod, proč Britové zdůrazňují, že Turing se zaměří na podporu znevýhodněných studentů.

Potvrzuje to i autorova zkušenost z jeho studií, kdy na Erasmus odjížděli především kolegové z lépe zajištěných rodin. Ti odkázaní více sami na sebe na to neměli peníze nebo si nemohli dovolit opustit brigádu. Důvodem je, že i když stipendium od EU se hodí, často nepokryje všechny náklady.

I když existují zkazky o studentech, kteří si za peníze EU žili třeba v Bulharsku nebo Rumunsku jako králové, většina přece jenom míří více na západ, kde je život dražší. Autor to ví z vlastní zkušenosti, kdy na tříměsíční pobyt na anglické University of Sussex dostal 1500 eur. Univerzita mu nabídla ubytování za 2000 liber – a to byl jen počátek nákladů. Známý se mu zase nedávno svěřil, že jeho zhruba půlroční pobyt na Erasmu v Paříži byl nejhladovějším obdobím jeho života.

Zároveň lze ale pochybovat, že Erasmus je obzvláště účinným prostředkem k vytváření evropských občanů, na všechny řeči o „erasmácké generaci“ nehledě. Studie Edinburské univerzity z roku 2011 zkoumající politický vývoj účastníků programu dospěla k názoru, že se jejich názory neměnily a že „vytvoření eurofilní erasmácké generace se zdá nereálné“.

To, že se prý v Německu Erasmu občas přezdívá Sexrasmus, svědčí o tom, že si spousta účastníků pod evropskou integrací představuje něco zcela jiného než eurobyrokraté. Známý, který byl na Erasmu zase ve Španělsku, vyprávěl autorovi o erasmácké party, ze které většina mužských účastníků odešla zklamaná, neboť slečny se chtěly převážně seznamovat se statnými Španěly. Ti ale logicky na akci určené pro zahraniční studenty chyběli. Známy na to vyzrál, neboť díky své obstojné španělštině dokázal zahrát domorodce.

Autor může dosvědčit, že tak opulentní oslavu, jakou pro účastníky Erasmu uspořádala University of Sussex, dlouho neviděl, i když nejvíce ho zaujalo jídlo a alkohol zdarma.

Nakonec tak má pravdu francouzský novinář Pascal-Emmanuel Gobry, který vzniklé spory ohledně britského stáhnutí z programu komentoval následovně: „Erasmus jako symbol EU je dokonalý: je to něco nekonzistentního a lehkomyslného, z čehož mají prospěch jen buržoazní děti a co by mohlo existovat stejně dobře bez EU.“