Před několika lety, bylo to ještě před zvolením Miloše Zemana prezidentem, natáčel v Praze čínský filmový štáb seriál pro cestopisný kanál, na který se u nich dívá prý přes padesát milionů lidí. Celý jeden díl chtěli věnovat Milanu Kunderovi. Překlady jeho knih se v té zemi už několik let prodávaly v ohromných nákladech a zájem Číňanů se v té době podobal mánii, aspoň tak se o tom psalo. Jeho jméno, pokud jde o slávu a uznání, vystřídalo i Julia Fučíka, donedávna v zemi nejznámějšího Čecha, po němž je prý dosud v komunistické Číně pojmenováno dost ulic a náměstí. 

Shodou okolností – někdo jim dal tip – jsem měl Číňanům o Kunderovi něco říct já. Když po půlhodinové přípravě spustila kamera, zadívala se na mě čínská režisérka podobná Buddhovi v ženském vydání a zeptala se (pochopitelně čínsky, měli s sebou tlumočníka): „Proč Češi nemají rádi Milana Kunderu?“ To jsem vůbec nečekal. „Ehm, jak to víte? A kdo vám to řekl?“ začal jsem rozpačitě. „Nevím, jak vám na to odpovědět. Čechů je deset milionů, to je hrozně moc na to, abych znal jejich názor na Kunderu...“ Udělal jsem pauzu na překlad, vyčkávaje, zda pokus o vtip může mít úspěch u zcela jiné civilizace. Když jsem viděl, že vůbec nemá, pokračoval jsem dál.

Snažil jsem pak říct asi toto: Většina Čechů nemá ke Kunderovi žádný zvláštní vztah, vědí o něm, že je ve světě slavný, ale jinak je jim spíš lhostejný. Tedy pokud se nestane něco, co nemá nic společného s literaturou. Zde jsem se na chvíli zarazil a uvažoval, zda má smysl pustit se do složitého případu údajného Kunderova udání. Představil jsem si, kolik to může být čínských znaků, a rychle jsem usoudil, že raději ne. Z toho bych se už nevymotal. 

Ale to je normální, pokračoval jsem. Spisovatelé už delší dobu nejsou těmi, k nimž by lidé chovali nějaké mimořádné city. Upřímně řečeno, zarazil jsem se, je otázka, zda mají Češi vůbec někoho rádi. Samozřejmě mimo sportovce, televizní komiky a Karla Gotta, toho znáte, ne? (Neměl jsem bohužel ten pocit.) Poslední spisovatel, který Čechy jaksi citově zajímal, byl prezident Havel, ale to ne kvůli literatuře. Čechy zajímají jako všude na světě celebrity a jedinou celebritou mezi spisovateli je (tehdy opravdu ještě byl) Michal Viewegh, slyšel jsem, že už u vás taky vyšel… Číňané nereagovali. No a Kundera, to je složité. On totiž vlastně není v Čechách ani moc známý, víte? Nejezdí sem, v televizi ho nikdy nikdo neviděl… To u vás taky, ale zatímco u vás vyšly už i jeho poslední knihy, u nás ne. Bohužel tomu brání on sám. Asi ale má k tomu důvod. 

Když to tlumočník přetlumočil, podívala se Číňanka soucitně a měl jsme pocit, že také chápavě. Pak řekla: „Není to kvůli tomu, že Kundera kritizuje komunismus a Čechům to vadí?“ Na to jsem nevěděl, co povědět.

Netroufal bych si říct, že to byla kunderovská scéna, ale byla kunderovsky směšná. Ty Číňany samozřejmě nezajímaly Kunderovy romány, i když možná některé četli – otázka je, jak jim rozuměli, možná po svém a lépe než my tady. Přijeli do Prahy jako do města, ze kterého Kundera pocházel (nepocházel, narodil se v Brně, ale to bylo nad možnosti rozlišení), ale vlastně ne kvůli Kunderovi, ani kvůli jeho knihám, ale aby podpořili cestování Číňanů do města, pro které potřebovali nějaký manuál. A protože právě v Číně frčel Kundera, stal se on, aniž to tušil a jakkoli tomu mohl zabránit, maskotem města, ze kterého odešel do exilu (byl vyhnán) a které přitom v jeho díle žádnou zvláštní roli nehraje, ostatně o žádném městě se nedá říct, že by nějakou roli hrálo: v tom je zajímavý antipod jinak nejkunderovštějšího českého spisovatele, Jiřího Kratochvila, jehož dílo je celé ponořené do Brna.  

A protože Praha se právě stávala destinací pro čínské turisty, hledali v čínské cestovatelské televizi nějaký klíč, a našel se (mimo dvě tři jiné atrakce) Kundera, který ovládal čínský knižní trh – byl prostě v tu chvíli módním autorem. V rámci čínského státního kapitalismu přitom již dávno padly důvody Kunderu zakazovat nebo cenzurovat, ostatně současná čínská literatura je mnohem kritičtější a političtější, takže v tom již problém nebyl. Zároveň si nejspíš museli nějak vysvětlit, proč Kundera v Praze nežije, a dokonce, a to asi také slyšeli, proč jeho knihy (některé, ty napsané francouzsky) v Česku nevycházejí. Ale protože zároveň nechtěli z Prahy udělat město, které by Číňanům (a do Evropy mohou jezdit jen loajální Číňané) nahánělo hrůzu (nebo jim to pobyt aspoň znepříjemňovalo) svým antikomunismem, udělali z Kundery kritika komunismu (on jím v jistém smyslu je, třeba už jen osudem exulanta), což Pražané (tedy Češi) údajně nelibě nesou. Tak sice došlo k úplnému zmatení, ba zdebilnění, ale zároveň se naplnil ideální stav, kdy Praha mohla být prezentována jako klidné město, kde Číňanům nic nehrozí a kam může jet nakupovat a obhlížet nesrozumitelné památky v klidu i stranický funkcionář, a zároveň Kunderovi zůstal nimbus nonkonformního spisovatele, jehož vydáváním může čínský režim demonstrovat, jak je vlastně svobodomyslný, možná dokonce svobodomyslnější než země ve středu Evropy.

Pokročilá imagologie

Frazeologií Kunderových románů šlo o zvláště pokročilou ukázku imagologie. To slovo, které teď už zase trochu upadlo v zapomenutí, k nám přišlo v roce 1993, kdy v nakladatelství Atlantis vyšla Kunderova Nesmrtelnost, poslední román, který napsal v češtině, kde však již je českých reálií jen nepatrně. Je to román přechodu, loučení a také „Boje“, jak se jmenuje třetí kapitola knihy. Ještě jednou a asi v nejpregnantnější a nejpolemičtější podobě tam Kundera formuluje jedno ze základních témat svého románového myšlení: člověk a jeho veřejný obraz, jak se tvoří ve společnosti, která dala přednost obrazům, imagu, před skutečností.

Imagologie je vyšší, pokročilejší a zároveň jaksi banálnější forma ideologie. Už není zapojena do služeb pokroku a do revoluční přeměny lidstva, jak to Kundera zažil ve svém mládí, už není souborem nějakých méně či více ucelených myšlenek a systému idejí, jako byl marxismus, i když ten se právě za jeho československého mládí degradoval na „sled sugestivních obrazů a hesel“, v nichž dominovaly obrazy boje, bratrství, míru, pokroku. V imagologii z toho zbyly jen odlesky této velkolepé a také krvavé přehlídky. Boj je sice veden dál, ale je to boj o pozornost, boj o okamžité zaujetí, boj veselé a působivé pomíjivosti. Imagologie podle Kundery rezignovala na představy, že se jí podaří měnit společnost, že nějak bude dějinám po ruce. Na dějiny se přestalo myslet, ztratily důležitost a perspektivu. Zůstalo jen to, co je teď a co momentálně ovládli imagologové svými obrazy. 

V tom svět pokročil od doby Nesmrtelnosti (vzpomeňme, že tehdy se vyhlížel „konec dějin“ a „zhroucení všech ideologií“) opět dál, nebo možná zpět k novému ideologickému zápasu, který ale nemá podobu nějakého celistvého návodu, byť se třeba nepřesně a zmateně označuje za neomarxismus. To, co se nyní děje, podobá se škubavé permanentní estrádní kampani, v níž průvod narcisů předvádí své bojové tance s očima upřenýma na své oddané publikum.    

Kundera si ve své době všiml (a do románové řeči převedl) toho, co následující desetiletí jen zesílilo. Že podoby obrazů se co chvíli mění, aniž by jejich konzumenti cokoli významného postřehli. Jsou zcela v jejich zajetí, ale přitom mají pocit, že to oni si je vybírají. Osobní zkušenost téměř úplně zmizela, člověk vlastně neví, co se děje ve vedlejší ulici a čím se zabývá jeho soused, ale má dobrý přehled o tom, co se právě hýbe na globálním projekčním plátně, kam své obrazy ideálů a antiideálů vysílají pokročilí imagologové. „Jestliže v době, kdy píšu tyto stránky, se všichni rozhodli, že Martin Heidegger má být považován za zmatence a prašivou ovci, není to proto, že jeho myšlení bylo překonáno jinými filozofy, ale že na imagologické ruletě se stal pro tuto chvíli nešťastným číslem.“ Za chvíli může být zase vystřídán někým jiným, za pár týdnů bude jeho případ (tehdy vyšla najevo Heideggerova minulost v NSDAP) nahrazen jiným případem, jinou kauzou, podobnou té Kunderově z roku 2008, teď bychom mohli třeba říct kauzou Michaela Jacksona, jehož nahrávky, které jistě Kundera neobdivoval, se nestaly horšími, ale stalo se to, že nahodilé reflektory pobouření nasvítily temnou minulost mrtvého zpěváka. Hned příště bude vystřídán někým jiným, jinou společenskou kampaní, která je ve zpěvákově případě halena představou, že jde o něco důležitějšího, o něco zásadnějšího a ušlechtilejšího než o voyeurismus, pasoucí se na úchylném chování mrtvého člověka. Rozhořčenost soudců je živena vzrušujícím pohledem na obrazy, které jí poskytl někdo jiný, nekrofilní sdružení imagologů. 

Mstitelé 11. přikázání

Kunderův svět, ve kterém psal Nesmrtelnost, ovšem ještě neznal internet, sociální sítě a sociální bubliny, které nesmírně zesílily potřebu a urychlily spotřebu sdílených obrazů (obětí, stejně jako idolů), které se jako na kolotoči míhají před zrakem hypnotizovaným obrazovkou. Byl to zatím starý svět papírových novin, rozhlasu a televize, kde pracovali novináři, jejichž „sláva se kdysi dala symbolizovat velikým jménem Ernesta Hemingwaye (…). Být žurnalistou znamenalo tehdy přiblížit se víc než kdokoli jiný skutečnosti“. To se podle Kundery změnilo: žurnalista se stal majitelem práva „vyžadovat odpověď“ – stal se mstitelem „jedenáctého přikázání“, které nevyhlásil Mojžíš, nýbrž naše doba: Nezalžeš! „Celá morální stavba naší doby spočívá na jedenáctém přikázání a žurnalista pochopil, že dík tajnému usnesení dějin se má stát jeho správcem, čímž získá moc, o níž se dosud žádnému Hemigwayovi nebo Orwellovi nesnilo.“ 

Proti takovému obvinění lze jistě mnoho namítnout a lze si i představit, co se bude namítat, přičemž hlavní part by měli ti, kteří se cítí „hlídacími psy demokracie“, což je metafora, jejíž hrozivost si většinou vůbec neuvědomují. Demokracie hlídaná psy (ostrými psy zabijáky, kteří demokracii nejen hlídají, ale ještě si myslí, že mají patentovaný nárok na to, jak má vypadat) přestává být demokracií jako prostorem, kde se lze svobodně pohybovat. Z takového ohrazeného výběhu, hlídaného psy, se nakonec mnohým chce prchnout z nenávisti k ohradě i k těm psům. Je to vrčící demokracie, ve které je člověku nevolno. Nehledě na to, že život, osobní život, ale stejně mnohé dalších oblasti projevů lidské existence, jako je kultura, umění, literatura, nemohou být vydány pod kontrolu psů, byť ti psi mají nejušlechtilejší důvody. 

Kundera, jak známo, dovedl svou nechuť k psům ve svém případě k rozhodnutí vytratit se osobně z pódia, na kterém si delegovali právo výslechu komisaři „nové moci“. Odešel do světa svých postav, které vytváří lusknutím prstů a vodí na špagátech své racionální imaginace. Sám je jednou z nich. Na začátku Nesmrtelnosti poslouchá vypravěč rozhlasovou stanici a usíná. Do spánku se mu prolínají zprávy s hudbou a reklamou, která mu postupně splývá v jedno. Opět usíná, ale mezitím vyslechne zprávu o obzvlášť tragické nehodě, kterou způsobila sebevražedkyně, která si sedla na noční silnici. Odnesla to tři auta, ona odešla bez zranění. Místo ní zemřela Agnes, možná nejosobnější Kunderova ženská postava, která se zrodila na začátku knihy z jednoho gesta staré ženy v bazénu. Tato Agnes si o pár stránek dál kupuje na rušné pařížské ulici zavalené hlomozem zvuků „jeden jediný kvítek pomněnky a drží ho před očima jako poslední viditelnou stopu krásy“. Tou Agnes je autor.