Boris Johnson je britským premiérem něco přes měsíc a již naprosto dokázal zvrátit běžné uvažování o brexitu a odblokovat evropskou i britskou politiku. Když Theresa Mayová odcházela z úřadu, zdálo se, že Británie uvízla v neřešitelném patu. Britský parlament odmítl vyjednanou rozvodovou dohodu, zároveň však byl rozhodnut blokovat odchod bez dohody. Evropská unie zase vylučovala znovuotevření již vyjednané smlouvy. Nyní ale došlo posunům v obou oblastech.

Ve vztahu k EU Johnson vsadil na to, že pokud bude vyhrožovat reálnou možností brexitu bez dohody, přinutí tím Unii k ústupkům. Tvrdý brexit si nikdo nepřeje, zvláště ne v situaci, kdy všichni již vyhlížejí nadcházející recesi. U Mayové se EU spoléhala na to, že na „no deal“ nemá žaludek. Johnson celou svou politiku směřuje k tomu, aby dodržel slib odejít z EU 31. října, dohoda nedohoda.

K tomu žoviální Johnson zapojil svůj šarm. Při turné po Evropě okouzlil své protějšky. Alespoň to vyplývá ze zveřejněných záběrů ze setkání například s Emmanuelem Macronem nebo Angelou Merkelovou, kde to vypadá, že „BoJo“ si s nimi rozumí mnohem lépe než prkenná Mayová.

Německá kancléřka dala Johnsonovi 30 dnů na nalezení alternativy k nenáviděné „irské pojistce“, která je hlavní překážkou přijetí dohody v Británii. Francouzský prezident sice řekl, že irská pojistka je nepostradatelná a že vyjednání nové dohody za měsíc, když se předchozí domlouvala dva roky, je nemožné, zároveň ale nevyloučil otevření dohody. Premiér Nizozemska Mark Rutte zase tweetoval, že „EU je otevřená konkrétním návrhům, které jsou kompatibilní s odstupovou dohodou: respektování integrity jednotného trhu a žádná pevná hranice na irském ostrově“. To vše naznačuje, že brexitová dohoda není již tak nedotknutelná, jak Unie tvrdila. Na pomoc Johnsonovi přispěchal i americký prezident Donald Trump, který prohlásil, že do roka od brexitu uzavře s Británií obchodní dohodu.

Problém s výhrůžkou brexitu bez dohody byl ten, že britský parlament dával jasně najevo, že „no deal“ nepřipustí. V úterý se konečně zástupcům opozice podařilo sejít a dát dohromady základy plánu, jak toho docílit. Mělo to být v podobě zákona, který nařizuje vládě požádat o prodloužení.

Ve středu Johnson přešel do protiútoku. Požádal královnu o odročení parlamentu. Královna podle ústavních zvyklostí nemůže návrh své vlády odmítnout. Parlament tak nezasedne pět týdnů. Antibrexitáří okamžitě začali tvrdit, že jde o puč, o konec demokracie, o ústavní krizi. Vynořil se nespočet připodobnění k anglické občanské válce (1642–1651), která začala kvůli pokusům krále Karla I. vládnout bez parlamentu a skončila popravou krále a vyhlášením republiky (1660 byla obnovena monarchie).

Vláda poukazuje na nutnost ukončit stávající zasedání parlamentu. V Británii zasedání začíná oficiálním proslovem královny, ve skutečnosti napsaným vládou, který představuje legislativní plán na další období. Obvykle jedno zasedání trvá okolo jednoho roku. Současné zasedání trvá již tři roky a je nejdelší právě od občanské války. Johnson tvrdí, že původní plán již zestárl a je potřeba napsat nový. Navíc nová vláda by měla představit vlastní agendu. Odročení před královninou řečí je obvyklé a v průměr trvá asi šest dnů. Vláda tvrdí, že současné odročení není na pět týdnů, ale pouze na tři dny. Většina totiž připadá na naplánovanou parlamentní přestávku, vyhlašovanou tradičně v září, kdy probíhají stranické konference. Parlament tak přijde jen o tři jednací dny. To je pravda, ale přestávka – na rozdíl od odročení – jde přerušit či zrušit. Pro Johnsona je tak odročení prostředkem, jak se extra ujistit, že parlament nebude mít čas blokovat brexit.

Podporovatelé Johnsona také upozorňují, že odročení z politických důvodů není nic nového. V poválečných dějinách k tomu došlo dvakrát. Poprvé v roce 1948, kdy tehdejší labouristický premiér Clement Attlee potřeboval sněmovnou protlačit reformu Sněmovny lordů. Tehdejší pravidla nařizovala, že se reforma musí projednávat tři zasedání, čili zhruba tři roky. Attlee to obešel tím, že odročil parlament, vyhlásil nové zasedání a to znovu odročil a znovu svolal. Tři zasedání tak smrskl do několika týdnů.

Podruhé k tomu došlo v roce 1998, kdy John Major odročil parlament dokonce na šest týdnů, aby se vyhnul grilování ohledně finančního skandálu, jímž jeho strana zrovna procházela. Parlament se tehdy už v původní sestavě nikdy nesešel. Major vyhlásil po šesti týdnech volby.

Navíc euroskeptici poukazují na to, že stále nebyla naplněna vůle lidu z roku 2016, kdy referendum rozhodlo o brexitu. Na námitky, že je potřeba vše dobře rozmyslet a prodiskutovat, odpovídají, že na to byl čas poslední tři roky.

Odpůrci brexitu nyní mají jen minimum možností, jak odchodu z EU zabránit. Můžou se pokusit svrhnout Johnsonovu vládu. V takovém případě by měli dva týdny na nalezení nového premiéra, pokud se to nepodaří, což je velmi pravděpodobné, nastávají předčasné volby, o jejichž datu rozhoduje premiér. Johnson je může naplánovat tak, aby odchod z EU nastal uprostřed kampaně. Druhá možnost je uvedení zákona nařizujícího prodloužení vyjednávání. Jenže odročení téměř jistě zaručuje, že se to nestihne. I pokud by opozice dokázala tento zákon v šibeničním termínu procpat, Johnson ho může jednoduše sabotovat, třeba tím, že dá najevo, že se v EU bude chovat příšerně, takže Unie prodloužení raději vetuje.

Paradoxně Johnson EU vyhovuje víc než jeho proevropští odpůrci, ví totiž přesně, co chce. Opozice ví jen, že si nepřeje odchod bez dohody, co místo toho, netuší. Prodlužování brexitové agonie všechny jen děsí. Unie dala najevo, že pokud Britové nepřijdou s jasným plánem, jak dál postupovat, prodloužení již nepovolí. Johnson tak nejspíš splní svůj slib dostat Británii z EU.