Na jaře 2017 vyšla v magazínu City Journal zdařilá esej Christophera Caldwella, šéfredaktora časopisu The Weekly Standard, která do určité míry vysvětluje původ Hnutí žlutých vest, minimálně tedy v první fázi protestů, než se staly prostředkem k vyjádření nespokojenosti všech nad vším. Několik volných citací:

„Dominance metropolitních elit ztížila pokusy popsat i ty nejzákladnější společenské konflikty ve Francii jinak než v termínech odpovídajících jejich pohledu na svět.“

„Francouzské elity samy sebe přesvědčily, že jejich společenská nadvláda nevychází z jejich ekonomické moci, ale z jejich všeobecné slušnosti.“

„To, co lůza podle nich nenávidí, není jejich privilegované postavení, ale barva kůže některých z jejich zaměstnanců.“

„Pro ty, kdo se staví proti otevřené společnosti, mají celý slovník barvitých pojmenování. Mezi jinými výraz populisme, což se v praxi rovná obvinění z fašismu, kupodivu ho ale není třeba nijak dokládat fakty.“

„Nemusíte přitom říkat nic rasistického, nenávistného nebo fašistického – úplně stačí vyjádřit nespokojenost se stávajícím politickým systémem. Je to [považováno za] hraní hry Národní fronty.“

Poslední z nich je pravděpodobně nejaktuálnější. Jen Národní frontu poslední dobou nahradila zákeřnější ruská stopa. Zatímco dříve se v tisícihlavých davech demonstrantů pátralo po holých lebkách, než se nějaká našla, a ona se vždy našla, dnes se podobně usilovně pátrá po Rusech. A oni tam jsou. Média o nich píší. Netřeba přitom sofistikovanějších důkazů, než že někdo zakřičel rusky.

Spojování protestů s Ruskem obsahuje implicitní vzkaz demonstrantům: Ať chcete nebo nechcete, jste užitečnými idioty Kremlu. I když jste z toho nikdy neviděli ani rubl, pro Rusko vědomě nic neděláte, nebo vás dokonce vůbec nezajímá, pomáháte jim. Buďte zticha o tom, co vás trápí, protože my vedeme informační válku, ve které se hodí každá naše slabost. Tak nás neoslabujte. Zalezte.

Nejsou to jen Žluté vesty. Podobná argumentační linka se objevuje stále častěji i v jiných debatách, kdykoliv člověk něco namítne proti současnému vedení Evropské unie, proti nemohoucnosti, s jakou se přistupuje k ilegální migraci, proti opovržení pokrokářů vůči hodnotám judeo-křesťanské civilizace.

Přistoupit na ruskou hru

Ruský narativ je jasný: Západ je mravně zkažený, demograficky vyprahlý a na pokraji svého zhroucení. Jenže co když je to pravda, nebo zčásti pravda, která na ruské propagandě nikterak nezávisí, protože pravda není jen soubojem protichůdných narativů nebo v lepším případě jeho výsledkem.

A co když je součástí tohoto úpadku i Rusko? Ani ruská demografie není oslnivá, s početnou muslimskou komunitou se Putin snaží vycházet, staví velkolepé mešity a dochází k situacím, které jsou dosud nepředstavitelné i v západní Evropě, jako když jedna moskevská klinika před nedávnem nabízela na svých oficiálních webových stránkách ženskou obřízku pro holčičky od 5 do 12 let.

Islám však v sobě, ve své vlastní podstatě uchovává rozbušku, která může vybouchnout v podstatě kdykoliv a komukoliv pod rukama, tedy i Putinovi. Nahrává tomu radikalizace a mobilizace celého islámského světa, nesrovnatelná se situací před padesáti, šedesáti lety, kdy se naopak zdálo, že vývoj půjde opačným směrem, k sekularizaci a liberalismu. Jenže se stal opak, sekulární režimy byly mnohem více nahrazovány islamistickými, někdy za přispění Západu.

Putinův vstřícný postoj k islámu, rétoricky nerozeznatelný od západních politiků, svědčí o tom, že si tuto skutečnost dobře uvědomuje. Rusko si nestojí o mnoho lépe, možní i hůře. Autoritářský režim utlumí tenze, ale v případě jeho zhroucení se začínají dít věci.

Některé z problémů, na něž ruská propaganda poukazuje, máme s Ruskem společné, jiné jsou jen naše a další zase jen Rusů. Nejhorší možnou reakcí je ale začít existenci těchto problémů popírat nebo lidi napadat, že na ně upozorňují a komu tím prospívají.

Za prvé, lidé nejsou slepí, a pokud například žijí ve městě, kterým pravidelně zmítají etnické nepokoje, otřásají výbuchy podomácku vyrobených výbušnin, v jejich okolí se množí znásilněné ženy a pobodaní muži, a v médiích poslouchají, že se jedná o ruskou propagandu, nejenže tomu neuvěří, ale přestanou věřit, že vůbec něco jako ruská propaganda existuje. A pokud se to neděje v jejich bezprostředním okolí, internet jim to stejně naservíruje až pod nos.

Nemusí to být, samozřejmě, tak extrémní a explicitní, byť toto je stav, o němž se třeba v případě švédského Malmö už smí mluvit i jinde než na pochybných webech. Dokonce v Respektu. Ale je pozdě, už příliš mnoho lidí ví, že jim média lhala, a mezitím si našli nové zdroje informací. Co na tom, že ty zároveň dávají odpověď, kdo je zachráncem starých pořádků: Rusko? Ruské problémy nikdy netematizují, vědomě budují Potěmkinovu vesnici, což je nakonec ruský vynález.

Za druhé, existuje určitá míra, která se těžko definuje, protože jde o věc spíš pocitovou. Po překročení této míry ale začíná společnost na určitá vyjádření reagovat alergicky. Neustálým opakováním se slova opotřebovávají a vyprazdňují, až nakonec neváží nic. Konzervativci zde mohou na chvíli nechat na pokoji liberály a zazřít zase jednou do vlastních řad.

Rozděluj a panuj

Aktivity George Sorose jsou po pádu komunistických režimů ve východním bloku bojem za konkrétní, z konzervativního pohledu většinou mylný až destruktivní soubor hodnot, ale meldováním, že právě americký miliardář stojí úplně za vším, momentálně třeba za protesty proti novelizaci zákoníku práce, dosáhl Orbán v Maďarsku toho, že i jeho příznivci začali téma ironizovat. Odpůrci, z nichž většina také nesouhlasí s přílivem migrantů, jsou podrážděni už pouhou zmínkou o Sorosovi. Je to pro ně jen způsob, jak zakrýt skutečné problémy země, prázdná propagandistická floskule.  

Přitom není pochyb, že tahle neláska je z druhu opětovaných a Soros, který hraje neméně tvrdě, podpoří každou iniciativu, která povede k oslabení Orbána. A opravdový potenciál nemají migranti ani LGBT, mají jej sociální a ekonomická témata, problémy, které dopadají na většinu. Pokud Soros podpoří demonstrace proti zavedení delších přesčasů, neznamená to, že každý, kdo s tím také nesouhlasí, je Sorosův slouha, jak otevřeně píše tvrdé jádro provládních médií.

Bojovníci proti ruskému vlivu jej také připisují zásadně protistraně, což jsou v jejich případě téměř vždy konzervativci. Je třeba poctivě uznat, že část konzervativců opravdu propadla jakémusi ruskému sentimentu, ale i to, že je do tohoto kouta vytrvale zatlačují pokrokáři svým netolerantním jednáním. Zničí-li novináři kariéru, když se vyjádří proti manželství homosexuálů, tak je evidentní, že v Rusku by zrovna v tomto konkrétním bodě dopadl lépe. (Ale možná by ho zabili za kritiku vlády.)

Jenže ruská informační válka funguje na jiných principech. Nebojuje se za konkrétní hodnoty, ale hledají se třecí plochy v daných společnostech s cílem šířit neshodu. Bojovníci proti Putinovi, kteří jsou zároveň pokrokáři, si pod tím představí podporu krajní pravice. Ale chyba lávky. Podařilo se zdokumentovat, že například u hnutí Black Lives Matter podporovali radikální postoje příznivců i odpůrců hnutí. Jindy zase organizovali demonstrace na podporu Trumpa i proti němu.

Dokud média a internetoví „elfové“ nepochopí, že Rusko k oslabení Západu podpoří jakékoliv antiestablishmentové hnutí, což ale nic nevypovídá o jeho legitimitě a backgroundu, a že z výrazu „ruský troll“ by se neměl stát ekvivalent „rasisty“ či „populisty“, tedy slov, která se omílala tak často, že ztratila původní smysl i údernost a dnes politici takto označovaní dokážou vyhrávat volby napříč Evropou, mohou se bát opačných výsledků svého snažení.