Řekněte „spalničky“, a ozvěnou se vám vrátí „dezinformace“. Česká republika spolu se čtyřmi dalšími evropskými státy ztratila status země, v níž byly vymýceny spalničky, dozvěděli jsme se ze zpravodajských přehledů. Ten země získá, když se v ní daná choroba nešíří epidemicky po 36 měsíců, a ztratí, když se jí rok opět šíří. A všechny zprávy opakovaly to, co uvedla Světová zdravotnická organizace – že na vině jsou dezinformace. Ve zprávě CNN o tom, že USA o tuto certifikaci pravděpodobně letos také přijdou, se hned dočteme, že dezinformace o očkování šířily i ruské boty. Takže spalničky jsou vlastně něco jako Trump nebo brexit.

Jestli to znamená, že očkování teď budou prosazovat tytéž orgány, nevládní organizace a novináři, kteří se nyní živí bojem proti dezinformacím, máme před sebou chmurnou epidemiologickou budoucnost.

Přitom to tvrzení samo o sobě není nepravdivé. Jeho factcheck, další konjunkturální marná činnost, by zněl „pravda“. Třeba v roce 2014 ve volebním klipu k eurovolbám strany Adama B. Bartoše Národní demokracie (který Česká televize odmítla vysílat) byl symbol očkování hned vedle chemtrails a dalších oblíbených motivů konspiračních chaotů. Studie Andrewa Wakefielda o tom, že očkování způsobuje autismus, patří k nejdůkladněji vyvráceným vědeckým podvodům (a taky k nejvytrvalejším objektům konspiračních teorií, což nám něco napovídá o tom, co si můžeme slibovat od boje thinktanku European Values, EU Mythbusters nebo Haliny Pawlowské proti mýtům o očkování).

S odmítáním očkování se pokoušel koketovat i Donald Trump při republikánských primárkách v roce 2016. Ale zachránilo ho to, že na pódiu byl tehdy i neurochirurg Ben Carson, kterého si Trump předcházel (Carson ho pak podpořil a dostal funkci v administrativě), a ten se postavil jednoznačně za očkování. Další kandidát, Rand Paul, se ocitl pod palbou proto, že se odmítl vyjádřit jednoznačně pro očkování, ač sám lékař. Rozpor mezi touto kvalifikací a svým libertariánským image nakonec vyřešil tím, že se nechal před kamerami přeočkovat.

Američtí novináři zpravidla drží hlídku ohledně očkování jen u republikánských politiků, jenže v tomto případě je to složitější. Odpor proti očkování má několik samostatných proudů. Jednak to jsou méně vzdělaní lidé vyznačující se konzervativní nedůvěrou vůči establishmentu, také příslušníci některých konzervativních sekt a podobně. Ale pak je odpor proti očkování velmi silný v některých enklávách těch nejvzdělanějších, nejzámožnějších příslušníků nové vládnoucí třídy. Jistě i čeští novináři znají a obdivují Jona Stewarta, někdejšího protagonistu satirického politického pořadu The Daily Show, který měl vynikající schopnost dostat před kameru různé pravičáky a udělat z nich hlupáky. Ale Stewart jednou udělal pořad o odpůrcích očkování a nejlepší úlovky se mu podařily v Marin County, okrese na severní straně Sanfranciského zálivu, kde žijí samí krásní bohatí lidé. Jedna z místních obyvatelek Stevartovi sebevědomě vysvětlila: My jsme zde samí vysoce vzdělaní lidé, takže víme, co je pro nás dobré.

U nás zase nejagilnější komunity zpochybňovačů očkování nezalidňují ani tak fanoušci Adama B. Bartoše jako lidský typ známý jako „biomatky“, jež jistě nepatří k těm nejchudším či nejméně vzdělaným. A ti, kdo za všemi dnešními problémy nyní objevují toxickou maskulinitu, zde taky daleko nedojdou.

To proto, že podstata problému je jinde než v dezinformacích. Ty jsou jen přenosovým kanálem, ale nemají nic společného s infekcí samotnou.

Patrně nejživějším americkým intelektuálním proudem je kritika liberalismu. Přičemž liberalismem zde není míněn jen ten liberalismus v moderním americkém pojetí, tedy, jak bychom řekli zjednodušeně, levičáctví, ale i klasický liberalismus. Je to intelektuální postoj, který budí hodně nechuti a zdvižených obočí. Protože tato kritika jde hodně daleko a přijmout ji by znamenalo vzdát se mnohých výdobytků, jež považujeme za samozřejmé. Exponenti tohoto proudu jdou také shodou okolností většinou křesťané, takže jejich ideály mohou leckomu zavánět teokracií. U nás by také připravenou půdu nenašel – individuální svoboda a kapitalismus, jež jsou hodnotami spojujícími různé proudy naší pravice, v této kritice zdaleka nemají postavení pevných bodů. Ale získává si nečekanou pozornost. Jednu ze základních prací toho proudu, Why Liberalism Failed od Patricka Deneena, označil za významnou knihu exprezident Barack Obama.

Kdybychom měli tuto kritiku zvulgarizovat do jedné prosté teze, zněla by, že ideologie, jež si klade za jediný cíl maximalizaci individuální autonomie, narazí na problémy, protože ignoruje důležité aspekty lidské povahy.

Očkování stojí a padá s proočkovanou populací. Jen tak zajišťuje ochranu i těm, kdo z nějakých dobrých důvodů být očkováni nemohou, těm, jejichž imunita už zeslábla, či nemocným. Ti sami imunitu nemají, ale očkování je chrání tím, že infekce je nebombardují na každém kroku.

A za tím účelem je třeba, aby pokud možno všichni ti, kteří očkováni být mohou, ho podstoupili i když se jim nechce – kvůli tomu statisticky nepatrnému riziku, že budou mít nepříjemnosti anebo že se jim prostě nechce, protože mají své důvody.

Oni sami se odmítnutím očkování tomu největšímu riziku nevystavují. To je největší třeba pro dítě, jež momentálně podstupuje chemoterapii. I když by bylo samo očkované.

Očkování tedy v sobě obsahuje aspekt kolektivismu. Jedním z oblíbených žánrů současných médií a sociálních sítí je dokládání toho, jak nesmírně se život v posledních stoletích pro většinu lidí zlepšil. K oblíbeným exemplářům patří vedle poklesu počtu lidí žijících v chudobě či růstu výnosu zemědělských plodin také vymýcení infekčních nemocí. Patří to k době „vysokého modernismu“ desetiletí po druhé světové válce, trente glorieuses, jak říkají Francouzi. Byla to příjemná doba opojného rozšiřování individuálních svobod, jež se ovšem zároveň mohla opřít o přežívající reflexy kolektivního étosu z dřívějších dob. V době, kdy se (převážně) bez velkého přemýšlení chodilo na vojnu, se dalo i masově očkovat.

Ale když je hlavním a jediným kritériem maximalizace individuální autonomie? Jak chcete někomu říkat, že se má nechat očkovat, i když nechce?

Takže si na návrat nemocí, na něž jsme zapomněli, zvykneme. Jistě nám bude líto těch, kteří z nich budou mít trvalé následky. Každoroční sbírky na ně budou jistě úspěšné. Budou mít nárok na náš soucit. Ale myšlenka, že by se jejich nemocem dalo zabránit očkováním, nebude rezonovat. Nebude ji možné zařadit do žádného vládnoucího vypravování.