Ve středu 10. března 1948, něco po páté hodině ranní, dva topiči z Černínského paláce, vracející se z půdy, kde stahovali z budovy státní vlajku, objevili na dlažbě druhého nádvoří bezvládné tělo ministra Jana Masaryka. Byla to smrt, která otřásla zemí, ve které se před čtrnácti dny dostali k moci komunisté. Otřásla, ale na faktu nastupující diktatury nic nezměnila. Do Salonu Týdeníku Echo, konaného na téma únor 1948 a Jan Masaryk, přišli sešli historici Jiří Pernes a Vít Smetana, oba z Ústavu pro soudobé dějiny, a spisovatel Pavel Kohout, jemuž bylo v roce 1948 devatenáct let.

Pánové historici, zde přítomný básník Pavel Kohout se vracel koncem února 1948 ze Sofie, kde byl na svazácké služební cestě, rozechvěle do Prahy, kde mezitím zvítězila také jeho věc. Cesta tím vlakem, „co vyjel k branám komunismu“, trvala tři dny a pak celý spisovatelův život, který ale už po několika letech byl veden snahou svou naivitu a zaslepenost napravit. Skoro o sedmdesát let později s dobou i se sebou samým zúčtoval v „alžbětinském dramatu“ Vítězný únor (premiéra 2017 v Hradci Králové), kde se postava Jana Masaryka chystá provést poslední vzkaz národu. Jeho monolog zní:

                          „Zinscenuju tu věrné divadlo

                          úkladné vraždy, které uvěří

                          domov i svět, jelikož všechny stopy

                          povedou k těm, kdo rozšiřují zprávy,

                          že se chci zabít, kdežto lidé,

                          kteří mě znají, pevně odsvědčí,

                          jak několikrát slyšeli můj výrok,

                          že sebevražda sluší leda služkám…“

A teď, pánové: Jak to vidíte? Byla to sebevražda, vražda, nebo – jak Pavel Kohout navrhuje – sebevražda fingovaná jako vražda?

Smetana: Je to zajímavé verze, ale spíš umělecká. Smrt Jana Masaryka je podobně neřešitelná otázka, jako kdo stál za smrtí J. F. Kennedyho: tam ovšem aspoň známe vraha a víme, že to byla vražda. Faktem je, že Jan Masaryk měl dost důvodů pro sebevraždu, a to nejen těch, řekněme, racionálních, ale i čistě vnitřních. Je známo, že to byl člověk dosti komplikovaný, s nemocnou psýché, byl hospitalizován v onom americkém sanatoriu Vineland, ovšem nikoli před druhou světovou válku, jak jsme viděli v tom novém českém filmu Masaryk, plném polopravd a nepřesností, nýbrž už před tou první. Ze svědectví jeho nejbližších spolupracovníků, Lumíra Soukupa (1915–1991) a Arnošta Heidricha (1889–1968), víme, že Masaryk po Únoru opakovaně zmiňoval možnost, že odejde z tohoto světa, výslovně prý říkal, že skočí z okna. Pak to zase změnil a mluvil o tom, že odletí do Londýna, a tak dále. Dva dny před smrtí říká Soukupovi, že na příští zasedání vlády půjde už on sám, tedy bez Masaryka, na což Soukup sám nevěděl, co má dělat, protože bezvýchodnou situaci Masaryka chápal…

Pernes: Já jsem naopak přesvědčen, že Jan Masaryk se stal obětí zločinu. Člověk, který chce vyskočit z okna, se přece nebude cpát na smrt úzkým a těžko přístupným okénkem v koupelně, když má k dispozici pohodlné a široké okno v ložnici. Když se někdo rozhodne ukončit svůj život, netrpí takovým strachem, až pokálí parapet okna, z něhož chce vyskočit. Nehledě na to, že Jan Masaryk nevyskočil z okna, ale očividně se snažil někam uniknout po římse, která byla umístěna pod jeho oknem. Současně ovšem musím říct, že jsem také přesvědčen, že pokud Jana Masaryka někdo zabil, neudělal to na příkaz Gottwalda a vedení KSČ. Nezapomeňme, že zemřel 10. března 1948, právě v den, kdy Národní shromáždění mělo schvalovat program vlády „obrozené“ Národní fronty a vyslovit jí důvěru. A Gottwald nejenže potřeboval každého poslance, který byl ochoten pro něj zvednout při hlasování ruku, ale také nutně potřeboval, aby Jan Masaryk v tuto chvíli stál symbolicky vedle něho a jeho vládu podpořil. V souvislosti se smrtí Jana Masaryka, respektive s jeho zabitím, se často mluví o takzvané sovětské kartě, o tom, že jej o život připravilo sovětské komando NKVD. Zda tomu tak skutečně bylo, se nedozvíme, dokud se neotevřou ke studiu ruské archivy. Ale rád bych v této souvislosti připomenul, že pracovník IV. evropského oddělení sovětského ministerstva zahraničních věcí Alexandrov poslal 2. března 1948 náměstkovi ministra zahraničních věcí SSSR Valerianu Zorinovi podrobný rozbor situace v Československu po únorovém převratu a mezi jiným uvedl, že po převzetí moci v Československu komunistickou stranou je třeba věnovat pozornost „čistce v aparátu československého ministerstva zahraničních věcí, mimořádně zaneřáděném reakčními elementy, v jeho čele jako dříve stojí Jan Masaryk“. A o pouhý týden později již byl Jan Masaryk mrtev.

Smetana: Samozřejmě je také celá řada indicií nebo nepřímých důkazů, že to byla vražda. Ale musím říct, že jednoznačný výsledek vyšetřování Úřadu pro dokumentaci vyšetřování zločinů komunismu, který tvrdí, že to byla vražda, nepůsobí právě příliš přesvědčivě. Opíralo se především o analýzu letových drah osoby, která je z okna koupelny vyhozena nebo z té římsy skočí. Vycházelo se z premisy, že když dva či tři nebo více lidí vyhazují násilím stokilového muže, hodí ho dál, než když samotný člověk vyleze na římsu a skočí. Musím říct, že to není právě silný argument. Jistě, byl tam ten pokálený parapet, byly tam stopy zápasu, rozházená místnost, ale to se dá vysvětlit tak, že bojoval s noční můrou, možná s hysterickým záchvatem, kdoví. Já tedy neříkám, že to byla sebevražda, ale důkazní břemeno je na straně vraždy.

Jan Masaryk už díky svému jménu byl a myslím pořád je vnímán jako symbol demokracie a příslušnosti k Západu. Jenže realita jeho činnosti po roce 1945 byla spíš rozpačitá, během února 1948 až nepochopitelná. Proč to dělal?

Smetana: To, jak Masaryk vystupoval v době únorové krize, jak se nemohl rozhodnout, jak jeden den demisi podával, pak zas prohlašoval, že půjde s lidem, to jen dokresluje stav, který by se dal nazvat jako na pokraji schizofrenie. Pramenilo to z jeho osobnosti, která měla sklony stále si nějak upravovat skutečnost, neschopnosti se rozhodnout, stát za svým, zvyku pořád lavírovat. Ono to trochu reflektovalo chování Benešovo, ale on to uváděl do dokonalosti. Navíc o Masarykovi se nedalo mluvit jako on nějakém analytikovi nebo člověku, který by soustavně sledoval situaci a z ní vyvozoval objektivní skutečnosti. To opravdu Masarykovi chybělo. To lze doložit na jeho referování z předválečného Londýna, kde vytvářel dojem, že celá Velká Británie stojí za Československem.

Masaryk byl nepochybně kouzelnou osobností, byl vtipný, společenský, oblíbený bonviván. Byl všeobecně známý: v řadě deníků vystupuje pod jménem Jan, což stačilo. Ta tragická změna se odehrává někdy v roce 1944, kdy on alespoň navenek bere za nezvratnou skutečnost, že se musíme opřít o Sovětský svaz, byť by mu to bylo mnohokrát proti srsti. Jistě na to má velký vliv Beneš, který mu vysvětlí, že je to jediná záruka bezpečnosti, ale on pro to dělá mnohem víc, než by bylo objektivně nutné. Nikdy z tohoto kruhu omezení nebyl schopen vystoupit.

Někdy byla jeho pozice až trapná. Pak říkal západním diplomatům: Já dělám politiku se kterou nesouhlasím, ale nic jiného mi nezbývá. To je snad definice oportunismu… Ostatně i ta idea „mostu“ je oportunní.

Smetana: Pokud jde o tu slavnou roli mostu mezi Východem a Západem, to je trochu mýtus. Ona to nebyla asi jeho původní myšlenka, ale přijal ji někdy v roce 1944 za svou. Svěřil se s tím několika americkým listům, které to otiskly. Načež vyšel někdy na konci roku 1944 v sovětském listu, kde se prezentovala sovětská zahraniční politika, Vojna i rabočij klas, velmi sarkastický článek, že to tedy Jan Masaryk přišel na geniální myšlenku, jak zajistit své zemi po válce bezpečnost. No a jak zareagoval Jan Masaryk? V novoročním projevu se ohradil proti těm, kteří takovou ideu sdílejí, protože, jak to typicky vypointoval, po mostech se šlape. Čili on svou úplnou kapitulaci proměnil ve vtip – a jako by se nic nedělo… To bylo pro něj typické. Tento mýtus o roli mostů se podivuhodně drží, přitom je pravda, že ani po roce 1945 se k ní nikdo z politiků nehlásil a všichni snaživě deklarovali, že jsou pevnými spojenci Sovětského svazu, „vždyť je to jako houska na krámě“, prohlásil Jaroslav Stránský (1884–1973) za národně socialistickou stranu. To říkal i Jan Masaryk, že naše politika je politikou spojenectví se Sovětským svazem – a přátelství se Západem. A přitom si svým západním kolegům soukromě stěžuje, že se musí dělat politiku, se kterou nesouhlasí. Jenomže zároveň Rusům na zasedání OSN v San Francisku slibuje, že za všech okolností bude hlasovat stejně jako Sovětský svaz. Těžko tomu říct jinak než jako schizofrenie.

Víme, že pohřeb Jana Masaryka je někdy považován za první jakousi protikomunistickou manifestaci. Jak ale na zprávu o Masarykově smrti reagovalo zahraničí? Uvěřilo „úkladné vraždě“, jak alžbětinsky praví dramatik Kohout?

Pernes: Na tuto otázku odpoví lépe Vít Smetana, jenž o dopadech Února vydal knihu. Ale v každém případě se dá říct, že Západ byl únorovým převratem v Československu v roce 1948 překvapen a pobouřen a nastolení komunistické vlády v naší zemi vyostřilo začínající studenou válku. To je nesporné. Demokratické státy na československém příkladu pochopily, že sovětská expanze se nezastaví před ničím než rozhodným odporem a silou, což urychlilo kroky k založení Severoatlantického obranného společenství NATO. „Ještě jeden takový převrat, k jakému došlo v Československu, a svět bude znovu ve válce,“ prohlásil tehdy ministerský předseda Jihoafrické unie Jan Smuts. Únor a březen 1948 s Masarykovou smrtí tedy přispěl k radikalizaci západních postojů a k uvědomění si potřeby bránit se sovětské agresi všemi prostředky. Československu a jeho demokraticky smýšlejícím občanům to však již bohužel nepomohlo.

Smetana: V moderních dějinách mělo Československo vliv na světové události přinejmenším dvakrát. Určitě to bylo 15. března 1939, kde okupace zbytku Čech a Moravy ukázala, že se Hitlerovi nedá věřit, takže Velká Británie mění svou politiku appeasementu na politiku deterrence čili odstrašování, což byl průlom. Tohle je docela známé. Daleko méně se ví o tom, že významný vliv měly i události československého února a března 1948. Zase na to zareagovala nejvýrazněji a jako první Británie, kde ministr zahraničních věcí Ernest Bevin pod přímým dopadem událostí v Praze inicioval uzavření multilaterální smlouvy, která byla podepsaná 17. března 1948 v Bruselu a jako takzvaný bruselský pakt se stala základem Severoatlantické aliance. Bylo to čtrnáct dní po pražském Únoru a týden po smrti Jana Masaryka, který byl na Západě mimořádně známou osobností. Tyhle události silně zapůsobily na Západ, který neměl pochyby, že pražský puč byl řízen z Moskvy: oni věděli, že sem přijel sovětský poradce Valerian Zorin a vůbec že celé komunistické hnutí fungovalo na základě poslušnosti sovětskému vedení. Strach z války, war scare, a také strach z komunismu v té době již probíhá celou západní Evropou – a té došlo, že se musí bránit. S přímým odkazem na události v Československu se prezidentu Trumanovi podařilo v březnu 1948 konečně protlačit Kongresem Marshallův plán.

Dalo se něco před únorem 1948 ještě uhrát? Kdy byla vlastně diktatura zpečetěna? Byl 25. únor početím, nebo porodem totality?

Pernes: Řekl bych, že šlo už o dokonalý porod. Početí se konalo daleko dřív. Velmi často se mluví o roce 1945, ale já si myslím, že k němu došlo už v roce 1943, při podpisu československo-sovětské smlouvy. Po něm Edvard Beneš zahájil vyjednávání s exilovým vedením KSČ v Moskvě. Jeho osobní angažmá na tom má – podle mého názoru – velký podíl. Mnichov otřásl jeho pozicí a abdikace na prezidentskou funkci 5. října 1938 zpochybnila jeho autoritu. Vývoj války mu však nabídl možnost situaci změnit a vrátit se z exilu domů opět jako uznávaná hlava státu. Beneš si uvědomoval význam komunistů a Sovětského svazu pro uskutečnění svého úmyslu a snažil se získat jejich podporu.

Smetana: Rozhodně to byl porod. Početí bych hledal nejpozději někde při podepsání Košického vládního programu, jemuž by se mělo spíš říkat moskevský, neboť tam byl sepsán. Ale tomu předcházel rok 1943 a podpis oné kolegou Pernesem zmíněné smlouvy, která sice vypadala jakoby přijatelně, ale ve skutečnosti už tam bylo zakotveno to podřízení se Sovětskému svazu, rozhodně v zahraniční politice. Anebo bychom mohli jít ještě o rok dál, do roku 1942, kdy se v Londýně jednalo o případné poválečné československo-polské konfederaci, kterou ale Beneš odmítl s tím, že on dá přednost Sovětskému svazu a jeho zárukám. A po celou dobu války bychom našli neuvěřitelné výroky Edvarda Beneše, že například bude zahraniční politiku koordinovat se Sovětským svazem, jako by mu nebylo jasné, kdo bude koordinovat a kdo bude koordinovaný. Nebo že po téhle válce přijde další a že Západ využije Německa k útoku na Sovětský svaz a my půjdeme s ním.

Když už jsem sem vnesl tu metaforiku, byla někdy příležitost k interrupci?  

Smetana: Alternativa byla v létě 1947 při jednání o Marshallově plánu: komunisté zdaleka ještě nebyli tak sešikovaní, ještě neměli tak jasné instrukce, nedrželi klíčová místa v silových složkách. A hlavně, demokraté ještě nebyli tak vyplašení a zahnaní do úzkých jako o půl roku později. Tehdy ještě mohli otevřít a úspěšně vést agitaci o našem směřování na Západ – a Marshallův plán, který sliboval rychlé zvýšení životní úrovně, byl v tom dobrou příležitostí.

Řekli si tedy Češi o komunismus sami?

Pernes: Nepochybně ano, možnost, že by Československo neuvázlo v sovětském chomoutu, existovala. Edvard Beneš přece v počátcích své odbojové akce hovořil o kontinuitě svého „prozatímního státního zřízení v exilu“ s republikou předmnichovskou a tvrdil, že tato kontinuita bude pokračovat i po obnovení samostatné republiky. Stačilo jen u této základní teze vytrvat. Beneš se místo toho zbavil lidí, kteří mu po celou válku stáli po boku, protože podle mínění komunistů byli příliš pravicoví, a nahradil je těmi, kdož byli poslušnými vykonavateli sovětské politiky – Gottwaldem počínaje a Fierlingerem konče. Tragické ovšem bylo, že převážná část československé společnosti o kontinuitu s předválečnou republikou nestála. Zkušenosti s hospodářskou krizí 30. let, na niž nedokázal stát adekvátně reagovat, a snad ještě více hluboké zklamání z Mnichova vedlo převážnou část zejména české veřejnosti k přesvědčení, že novou republiku je třeba budovat na nových základech. Sám Beneš ve svých knihách a projevech hovořil o nutnosti budovat v Československu „socializující demokracii“. A právě to vláda Národní fronty Čechů a Slováků, která se do vlasti z Londýna vracela přes Moskvu, nabízela.

Smetana: Trauma Mnichova bylo ovšem zásadní. Nemálo lidí si z něj vyvodilo, že Západ je nespolehlivý, že je daleko, že až Německo opět zesílí, bude stát na jeho straně. A že tedy zárukou, že už se druhý Mnichov nebude opakovat, je Sovětský svaz. Sovětský svaz byl navíc chápán jako hlavní garant odsunu, že mu nebudou vadit ani drastické formy, k nimž během něho docházelo. No, bylo to přepjaté, ale dejme tomu, že to mělo nějaké ratio. Ale u toho to neskončilo – a to na tom bylo to varovné. Už v Košickém vládním programu je třeba zakotveno, že ruština se má stát prvním cizím jazykem, že se má zavést cenzura všeho protisovětského v učebnicích a učebních osnovách, že mládež má být pozitivně indoktrinována ve prospěch Sovětského svazu. Tohle nikde jinde nebylo.

Kohout: Pánové, já jsem vám tu rád naslouchal. Chtěl bych za sebe říct, že únor 1948 byla sebevražda demokratů, k nimž já jsem tehdy ještě nepatřil. Převrat byl rafinovaně uskutečněn parlamentní cestou, kterou komunistům sami otevřeli ministři pravice hazardně nepřipravenou demisí, takže prezidentovi nezbylo než ji přijmout… Něco takového se už nikdy nesmí opakovat.