Téměř půl milionu lidí hrozí podle nové Zprávy o digitálních závislostech problémy kvůli nadužívání telefonů či počítačů. To je varování nejen pro dospělé či dospívající, ale zřejmě i pro rodiče nejmenších dětí. Jak lze takovou závislost poznat či jakou „první pomoc“ zvolit popisuje v rozhovoru pro deník Echo24 Pavla Chomynová, vedoucí Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti.

Zpráva o digitálních závislostech vznikla letos poprvé, riziko se podle ní týká skoro půl milionu mladistvých i dospělých. Jak moc špatné je to zjištění?

Myslím si, že je to celkem realistický odhad, když si to srovnáme s odhady počtu osob v riziku jiných závislostí. Ještě to nepatří k tak rozšířeným závislostem, ale také to nejsou jednotky osob. Ukazuje se, že se problematika digitálních závislostí nebo obecně nadužívání digitálních technologií týká celkem velké části populace.

Proč zpráva vznikla letos poprvé, dá se říci, že se dosud prevence tohoto problému zanedbávala?

Jeden faktor je to, že se o digitálních závislostech, nadužívání internetu a o tom, co vede k digitální závislosti, se začalo hodně mluvit v souvislosti s pandemií covidu-19, kdy se řada aktivit přesunula na internet, práce, škola, kroužky, volnočasové aktivity. To, že se jim omezilo pobývání venku, přesunula se škola na internet, rodiče do toho pracovali z domova a nemohli se jim věnovat, děti sklouzávaly k počítačům a mobilním telefonům.

Druhá věc je, že se ten monitoring v Česku nějak vyvíjel. Před téměř dvaceti lety jsme začali monitoringem nelegálních drog. K tomu se v roce 2014 přidalo hazardní hraní. A v loňském roce se to rozšířilo i na alkohol, tabákové a nikotinové výrobky a psychoaktivní léky. Digitální závislosti už byly poslední krůček k tomu, aby se doplnila celá skládanka témat z oblasti závislostí.

Jak může vlastně člověk takovou závislost poznat? Pozná třeba příznaky i sám na sobě?

Nám se ukázalo, že jednotná definice digitální závislosti neexistuje. Častěji se však mluví o tom, že jde o nadměrné užívání počítačů, mobilních telefonů či internetu obecně, které je nějakým způsobem nutkavé, a v kterém lidé pokračují i přes to, že má negativní dopady ať už na ně nebo na jejich okolí. To je jedna ze známek platících i u dalších závislostí. U digitálních závislostí či nadužívání technologií jsou i zdravotní dopady, obecně únava, bolest hlavy, bolesti pohybového aparátu, zanedbávání spánku, časté buzení, zanedbávání hygieny. Ale více je dopadů v sociální oblasti. Například omezování kontaktů mimo digitální prostředí, tedy ztráta přátel, konflikty v rodině, dopady v práci či ve škole ve formě zanedbávání přípravy či zanedbávání volnočasových aktivit.

Trochu se to překrývá s určitou změnou životního stylu, která plyne obecně z příchodu moderních technologií. Jde najít nějakou tlustou čáru, kdy například rodiče s předstihem mohou rozeznat, co je už skutečně problém?

Co je zásadní, že děti či dospívající ztrácí například s těmi přáteli osobní, sociální kontakt, pak může docházet k tomu, že si nevědí rady v řadě běžných situací, kdy se chtějí s někým seznamovat, nedokáží řešit konflikty, i v osobní rovině je pak třeba řeší přes sociální sítě. Roli hraje samozřejmě také množství času tráveného u digitálních technologií. Za rizikovou hranici se používá 4 hodiny denně například na sociálních sítích či hraním her a to mimo práci či studium. Když to uděláte jednou, jste zabraní do hry a strávíte u ní pár hodin, tak se samozřejmě nic nestane. Pokud to ale děláte denně, tak už tam určitě nějaké riziko je.

Kromě času se pak dají vyčíst znaky i v chování dětí či dospívajících, přestávají je bavit jiné aktivity, mají pocit, že se v běžném životě nic neděje, protože ten virtuální svět je pro ně samozřejmě zajímavější.

Co může v takovém případě, že u sebe či dětí závislost objeví, člověk dělat? A dá se mluvit o nějakých abstinenčních příznacích?

Literatura mluví často hlavně u malých dětí o nepřiměřených reakcích, jsou naštvané, pokud jim seberete mobilní telefon, počítač či jim ho zakážete, jsou až agresivní. Pak se samozřejmě ukázala i spojitost s úzkostnými poruchami, depresivními stavy. V souvislosti s využíváním sociálních sítí se mluví o tom, že svět přibarvují, ukazují ho jinak, což v jedincích vyvolává pocity, že nejsou tak dokonalí jako ostatní, což může vyústit i v psychické problémy jako úzkosti či deprese.

První pomoc je kontrola času, který jedinec tráví „na obrazovce“. Tam funguje nastavení omezení času využívání, které umožňuje řada aplikací, sledovat kolik času a kde dítě tráví. Do určité míry to funguje i pro dospělé, i ti si mohou nastavit kontrolující aplikace, které je upozorní, že si mají dát pauzu. A docela se ukazuje, že to u dětí i dospělých ten efekt má. Pak jsou i další doporučení typu zamyslet se, jaké aktivity mi trávení času na sociálních sítích či hraní her vzalo, na co nemám čas, a snažit se k nim vrátit, ať už je to sport, čtení knih, chození do přírody.

Nezačíná v dnešní době problém už skutečně u těch nejmenších dětí, které už mohou trávit čas třeba s tablety?

Určitě. Je třeba říct, že tablety nebo jiné obrazovky nejsou absolutní zlo, nějaký přínos to také může mít, a to, jestli děti sledují pohádku na televizi nebo na tabletu, to je vlastně jedno. Důležité je, aby rodiče sledovali, co tam ty děti dělají. Ale jinak jsme se nejmenšími věkovými skupinami ve zprávě nezabývali, jelikož jsme nenašli žádné zdroje dat, které by nám tu situaci přiblížily. Nicméně se o tom mluví, právě u malých dětí se objevují zmiňované agresivní chování, nepřiměřené reakce, když dětem seberete tu „oblíbenou hračku“.

Jak z výsledků vyplývají Češi v mezinárodním srovnání?

To je trochu komplikovanější, nemáme totiž k dispozici data odjinud z Evropy. Nemáme informace, že by se tím tématem někdo v rámci dospělé populace v některých zemích zabýval, k dispozici máme jenom srovnání z mezinárodních školních studií, například evropská studie ESPAD, která mapuje studenty devátých škol základních a prvního ročníku středních škol. Tam se téma zahrnulo do studie už v roce 2015 a 2019. Když se podíváme například na podíl studentů, kteří tráví čtyři či více hodin hraním her, nejhorší situace je v Polsku, Bulharsku, Ukrajině či v Estonsku, ale není tam nějaký geograficky jasný obrázek. U sociálních sítí Island, Finsko, Rumunsko. Česká republika v obou patří spíše pod průměr toho, co studenti uvádějí, že stráví „u obrazovky“.

Předpokládám, že zpráva vznikla za účelem situaci nějak začít řešit. Má stát nějaký plán?

Máme národní strategii prevence a snižování škod v oblasti závislostí, která je platná na období 2019 – 2027. V té už je téma digitálních závislostí zmíněno, nicméně od roku 2019 se s tím nic moc nedělalo. Až nyní proběhl první monitoring a upozorňujeme v něm na to, že je potřeba podpořit síť adiktologických služeb. Ty jsou jedním z prvních míst, kam se obrací i ti klienti, kteří mají tyto problémy. Budeme se snažit podporovat vyšší dostupnost služeb, ať už regionální či časovou, aby se lidé, kteří sami nebo z reakce okolí zjistí, že mají problém, měli kam obrátit. Řada těch služeb je na hranici kapacit, současně pracují i s uživateli alkoholu, nelegálních drog, hazardními hráči. Je třeba tedy i nějaký prostor pro uživatele digitálních technologií.