Jak často se stává, že by média informovala o tom, že se někdo rozhodl neúčastnit činnosti nějaké nadace? Může se to stát. Deník N teď třeba informoval, že youtuber Kovy odmítl nabídku podílet se na činnosti Nadace PPF. Média obvykle informují o tom, co se stalo, a méně často o tom, co se nestalo. Nedává to moc smysl – leda ovšem v modelu #resistance, na který teď najela velká americká média. Jejich čtenáři od nich primárně nechtějí neutrální informace o tom, co se stalo. To je buď nezajímá, anebo se to v éře internetu už dozvěděli jinde. Od zpravodajství „svého“ média očekávají vyjádření podpory žádoucímu dění.

Což by v našem případě dávalo smysl – oligarchů a jejich nadací je mnoho, ale #resistance se vede jen proti Petru Kellnerovi. Ne kvůli tomu, že je oligarcha. Ne, anebo ne na prvním místě, kvůli jeho čínským obchodům. Ne, ten spouštěč byla červencová výroční zpráva PPF, v níž dosud privátní a apolitický Kellner napsal, že Evropa je stále víc ovládána „relativizací tradičních hodnot“. Obavy z toho, co tím myslí, pak potvrdil v září, když oznámil založení nové nadace, jejímž účelem bude „přispívat k rozvoji občanské společnosti s důrazem na konzervativní hodnoty a svobodu“. To jsou slova, při nichž zabliká varovné červené světélko. Tím se aktivizuje celý komplex, do nějž to zapadá: devadesátá léta – kuponová privatizace – financování Institutu Václava Klause – dopravní služby v Číně pro prezidenta Zemana – Huawei – schůzka s Jaroslavem Kuberou. A, aniž by někdo musel vydávat centrální pokyn, je nastolena nová linie. Kauza abortivního sponzorování Univerzity Karlovy Home Creditem je první akcí.

Ale znovu, tím spouštěčem jsou ty „konzervativní hodnoty“ a „relativizace tradičních hodnot“, signalizační slova varující, že by někdo mohl potenciálně vybočit z vládnoucí názorové monokultury.

Kellner to dělá opatrně. Vezměte si celou charakteristiku nadace z jeho tiskového prohlášení: „Účelem Nadace je přispívat k rozvoji občanské společnosti s důrazem na konzervativní hodnoty a svobodu, a to podporou vzdělávacích institucí; podporou rozvoje neziskových organizací, podporou zapsaných spolků a ústavů; podporou komunitního rozvoje; podporou CSR projektů; podporou projektů propagujících pluralitu názorů a respektu k ostatním; podporou volnočasových aktivit pro děti a mladistvé; podporou sportu; podporou kultury, umění a ochrany památek.“ Vyjměte z toho sedm slov – a zbytek by mohl klidně napsat nějaký algoritmus na tvorbu manifestů corporate social responsibility. Ani ta slova ve svém nejvlastnějším významu nejsou nebo by neměla být kontroverzní. Být konzervativní je či donedávna bylo legitimní součástí názorového spektra, i v europarlamentu jsou přece některé tradiční frakce konzervativnější než jiné. A kdo je pro nesvobodu? Jenže všichni víme, o čem mluvíme.

Víme, protože kdyby skutečně mainstream byl tak znepokojen vlivem oligarchů na veřejný život a korumpujícím vlivem velkých korporací, choval by se jinak.

Zbystřil by například při nástupu Andreje Babiše do politiky daleko dříve. Nedával by Babišovi „benefit of the doubt“, jak to okolo roku 2013 dělaly třeba Hospodářské noviny nebo Respekt. Jenže Babiš byl velkým kritikem Václava Klause, čímž si na určitou dobu tento benefit u kritiků kupoval.

Stejně tak by začal být o poznání dříve kritický ke Zdenku Bakalovi. Tento oligarcha vytáhl z této země bezkonkurenčně největší peníze, a to velmi destruktivním způsobem. Sice taky vlastní média, ale „ta dobrá“ média. Sice taky financuje prezidentskou nadaci, ale „toho dobrého“ prezidenta. A to je tak záslužné, že se přimhouří oči i nad tím, když při rekonstrukci památkově chráněné budovy pro tuto nadaci ignoruje pokyny památkářů.

Mainstream by kritičtěji posuzoval záměry protikorupčních organizací zaštiťovaných lidmi jako Radim Jančura, který se ještě v roce 2015 nechal slyšet: „Jsem pro lídrovskou demokracii. Klasická nefunguje.“

Ten, kdo by chtěl nasadit aspoň trochu morální a univerzální měřítka, by neposlouchal sebelépe znějící rady ohledně občanských postojů od člověka, který vydělává peníze v otrokářské despocii Kataru jako Martin Jaroš.

Kdyby šlo opravdu o Čínu a kdyby fotbal nebyl zónou morálního vakua, museli by fanoušci pražské Slávie dávno bojkotovat svůj klub.

Morálně náročný účastník veřejného života by také nechtěl být spojován s realitním magnátem Luďkem Sekyrou. Právě v radě jeho nadace ovšem zasedá Jiří Přibáň. Ten, který se performativně vzdal členství v čestné radě absolventů UK na protest proti partnerství s Home Creditem. Rozdílný přístup zdůvodňoval mimo jiné tím, že „podnikatelské aktivity Sekyra Group prověřovala i Oxford University a vyhodnotila je jako bezproblémové“. Ano, takhle se to dělá, vyprat reputaci přes Západ, který o domácí činnosti prověřovaného nic neví. Postaví se Havlova lavička, přiveze se Tomáš Halík… Na Přibáňově místě bych byl opatrnější. Oxford si v minulosti prověřil třeba i ruského oligarchu Leonarda Blavatnika – tak, že po něm pojmenoval celou Blavatnik School of Government. Tehdy to byl zásadně „Len“ Blavatnik, dobrý pozápadněný oligarcha. Vygooglete si jeho jméno teď, nebude se vám to líbit.

Ale dr. Přibáň může mít starosti blíže domovu. Protože mezi sponzory jeho domovské Cardiff University je i čínská společnost Tencent. Dodavatel zařízení sloužících čínskému monitorování společnosti. Operátor aplikace WeChat, jež sdílí privátní data s čínskou vládou. Investor ve firmách, které trestají svobodné vyjadřování názorů na situaci v Hongkongu, jako se to stalo profesionálnímu hráči hry Heartstone a jak se to děje v mnohem slavnější League of Legends. Osoba s vytříbenou morálkou by se musela pozastavit i nad dalším sponzorem cardiffské školy, firmou Google. Která právě stáhla z Androidu aplikaci pomáhající hongkongským demonstrantům v boji s policií.

Velké firmy se dnes tváří progresivně, ale je to jen branding. Ve skutečnosti poslouchají moc – dokonce se dá říct, že na jejich chování poznáte, kdo má skutečnou moc. V západním světě sociálně progresivní aktivisté, v Číně čínská komunistická strana.

Dnes se ukazuje jako docela reálné, že místo toho, aby globalizace liberalizovala Čínu, spíš vystavila svět vlivu čínského politbyra. Ale několik evropských zemí, zejména na Balkáně, ale i v EU, je dnes v procesu přecházení do čínského vlastnictví, jaký se u nás zatím naprosto neuskutečňuje. Velké západní, zejména americké firmy a instituce v posledních dnech předvádějí naprostou morální kapitulaci před Čínou, jež zdaleka přesahuje rozměry čehokoli, co kdy bylo možné vytýkat Kellnerovi. Pokud se bdělost před čínským vlivem bude uskutečňovat tímto selektivním způsobem, bude to pro nás špatné.

Nevím, co si od Kellnerovy iniciativy slibovat. Už nápad oslovit pro konzervativní nadaci někoho tak bezbarvého a nezajímavého, jako je Kovy, nevzbuzuje velké naděje. A jsem skeptický vůči dobru, jaké mohou docílit současní boháči obecně. Ale jsem přesvědčen, že příčinou preventivního („preemptivního“, jak říkali neokonzervativci) útoku na Kellnera je obava, že by financoval intelektuální ekosystém, který by narušoval současný názorový monopol. Pak dlouho, dlouho nic a až pak deklarované důvody.

Další články autora Martina Weisse najdete zde