Existují hlasy, u nichž nemusí tolik záležet na tom, co zpívají. Stačí jejich barva, výraz, aby se vyjevilo něco přesahujícího jednotlivou píseň, nějaký obraz života a jeho tíhy. Britská zpěvačka a herečka Marianne Faithfullová má takový hlas a historie, která se v něm ozývá, je skutečně bohatá. Být Faithfullová literární postavou, mohlo by se zdát, že až přehnaně naplňuje stereotyp tragické heroiny, již stíhá pohroma za pohromou (často si je také uchystala sama), aby se pokaždé nějak oklepala, vstala a vlekla se životem dál. Udržela si přitom svůj šarm, aristokratický a ušpiněný.

V necelých pětasedmdesáti letech je Faithfullová úctyhodná a uctívaná dáma, její hlas ale neztratil to kouzlo a snad ani pravdivost. Potvrzuje to i její nová deska She Walks in Beauty, která zní, jako kdyby měla být její poslední. Ne proto, že by byla plánována jako tečka za její kariérou, ale ze smutně praktických důvodů – je docela pravděpodobné, že Marianne Faithfullová už nikdy zpívat nebude, protože toho nebude schopna. Jako „sběratelku katastrof“ ji samozřejmě neminul ani covid, představovala pro něj ideální cíl: seniorka se spoustou komorbidit. Samozřejmě se nakazila, tři týdny blízko smrti, lékaři prý nepočítali s tím, že by mohla přežít, ale stalo se – jak je u Faithfullové zvykem (dlouholetý producent Hal Willner takové štěstí neměl). Infekce se na ní ale podepsala, mimo jiné problémy s dechem. Na novém albu Faithfullová nezpívá, jen mluví, deklamuje básně. Nepokouší se o nějaký dramatický přednes, její hlas opět stačí. Zvukovými plochami ho podbarvuje spoluautor alba Warren Ellis, Brian Eno a další spolupracovníci, vytvářejí jakýsi průzračný melodický zvuk, pokoušejí se jím naplnit představu sdělné krásy, něčeho průzračného, a většinou se jim to daří, jen v několika málo momentech zní nahrávka trochu „přelíbezně“. Hudba na ní ustupuje hlasu zpěvačky, tomu nenapodobitelně drhnoucímu, nalomenému altu.

Hlas mladé Marianne Faithfullové býval úplně jiný, křehký a velmi dívčí, v druhé polovině šedesátých let jím nazpívala několik menších hitů, také byla významnou postavou „swingujícího Londýna“. Slečna z dobré a také extravagantní rodiny – otec důstojník britské výzvědné služby, matka středoevropská aristokratka z rodu Sacher-Masochových (její prastrýc Leopold inspiroval pojem masochismus). Její společenský život byl, řekněme, intenzivní, zároveň těžko snášela, že pánové z londýnské bohémy ji vnímali především jako dekorativní předmět, u něhož se nepředpokládají umělecké ambice a skutečné schopnosti. Několik let měla poměr s Mickem Jaggerem, skončilo to hořce a také spory o autorství písně Sister Morphine, přímočarého a hrozivého obrazu drogové závislosti, který naznačoval, že s Faithfullovou asi nebude všechno v pořádku. A také nebylo, následovaly roky značného úpadku, nemocí a třeba i bezdomovectví. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ale její kariéra ožila díky skvělé desce Broken English, na ní byla slyšet nová a staře znějící Faithfullová, byly na ní i skvělé skladby, často drsné a podané s drsnou a někdy naštvanou energií. S drobnými výkyvy se zpěvačka udržela na výši v následujících desetiletích, ani v nich se jí ale nepřestaly vyhýbat životní kalamity. Jiné – a třeba o dost slavnější – osobnosti scény šedesátých let se snažily udržet si relevanci tím, že se pokoušely konzervovat zvuk a energii roků svého mládí. Marianne Faithfullová ale dokázala být stará, možná ještě předtím, než fakticky zestárla.

Na She Walks in Beauty deklamuje verše klasiků britského romantismu, Byrona, Shelleyho, Keatse a dalších. Většinou jsou to velmi známé kusy, kdysi dávno je napsali mladí muži a opěvovali v nich mladé ženy – krásné a taky tragické, třeba i umírající. Podané hlasem Marianne Faithfullové ty výrazy rozervaného mladictví získávají nějakou novou dimenzi, rozeznívá se v nich jejich prchavost i věčnost. Slova mládí, exaltovaného i ohromeného tragičností života, odhodlaného vrhnout se do ní, pronášená hlasem ženy na sklonku, možná už se chystající „odejít v kráse“.

Marianne Faithfull (with Warren Ellis): She Walks in Beauty, BMG.