Méně nápaditým čtenářům knihy Pavly Horákové Srdce Evropy, třeba mně, může chvíli trvat, než jim dojde, že ta divná oranžová věc na obálce je smažený řízek. Tedy měl by to být asi vídeňský řízek, který by se ovšem v takové podobě před začátkem konzumace správně vyskytovat neměl, neboť jeho normativní forma je tzv. sloní ucho, tedy „koláč“ překrývající plochu talíře: brambor, respektive bramborový salát, se podává zvlášť.

Řízek, samozřejmě telecí, ve tvaru srdce je však docela dobrou metaforou pro rozpoložení vypravěčky knihy, která přijíždí do Vídně, do níž se položí jako natenko naklepaný telecí plátek na pánev s rozpáleným máslem. Vypravěčka se jmenuje Anežka, je to mladá pedagožka, středoškolská učitelka dějepisu, zvídavá a přemýšlivá, ale v něčem i jaksi naivní, což je ovšem, jak pochopíme, součást vypravěčské strategie. Její líčení toho, co ve Vídni viděla, je založeno na postupném sebevzdělávání, jež se provádí lépe na nepopsaný list. To jen někteří ješitové si myslí, jak je působivé jejich všeználkovství, které přitom má často svůj původ ve značce jménem Wiki. Tu vypravěčka také hojně používá, ba bez ní by se její kniha napsat nedala, nebo by to dalo mnohem víc práce, ale aspoň je to přiznané a autentické.

Anežka chodí po Vídni, rozhlíží se kolem sebe, nahlíží do internetu, po večerech pak listuje i v nějaké literatuře (důležitá je kniha Jiřího Kamena Čechové patří k Vídni) a potom vytváří svůj vlastní vídeňský bedekr. V něm se zajímá především o české a moravské stopy ve Vídni. Zjišťuje, že jich je nepočítaně, že Vídeň je bez Čechů nemyslitelná, což vede i k úvaze, která se prohlubuje v druhé části knihy, že i Češi jsou bez Vídně nějací neúplní a že všechny pokusy se jí zbavit („Pryč od Vídně!“) vedly k horšímu výsledku, než byl ten, v němž byli s Vídní teoreticky i reálně, dobrovolně i nuceně spojeni. Prostě Anežka chodí po Vídni a pořád samí Češi…

Vypravěčka je dost odlišná od sofistikované intelektuálky Ady Sabové z předchozí úspěšné knihy Pavly Horákové Teorie podivnosti. Kdo očekával pokračování této privátně pojaté sociologie městských vrstev bloumajících nesnesitelně lehkým životem, může být poněkud zklamán. Autorka se rozhodla pro změnu východiska, do Vídně poslala mladou venkovskou děvčicu, která dostala od Rakušanů grant a jede tam pozorovat didaktické metody při výuce výtvarné výchovy prostřednictvím výkladu v muzeích. Vedle této poněkud bizarní (ale zajisté granty podporované) náplně má čas procházet se po Vídni a navštěvovat různá místa, která nějakým způsobem korespondují s jejím zkoumavým a hloubavým založením. Anežka nepozoruje různé sociální a antropologické fenomény, jako to dělala ona Ada Sabová z Teorie podivnosti, ale věnuje se kulturní historii. Chodí křížem krážem po Vídni, navštěvuje různá místa, prohlíží si pamětihodnosti, chodí do muzeí. A pak o tom píše naučné rozklady. Dělá tedy něco podobného, co bych dělal třeba já, kdybych byl ve Vídni a měl na to dost času.

Anežka je (na rozdíl od mne) však také seriózní a slušné děvče, které se vyznačuje koncepčností, cílevědomostí a vážným zájmem. Ale je také schopna zájem vzbudit, takže se na ni hned v úvodu nalepí vídeňský mladík jménem Stephan, který umí česky a zajímá se o český vídeňský proletariát před sto lety, což je součástí jeho správně pokrokových názorů. Hned na druhé schůzce Anežce hrdě ukáže domovní komplex Karl-Marx-Hof a vede k ní přednášku o „rudé Vídni“ a o socialismu, se kterým samozřejmě sympatizuje, zatímco méně zapálená Anežka k němu má mírné výhrady, takže vztah s progresivně uvažujícím Stephanem málem skončí dřív, než mohl začít. Anežce by se tím ovšem vyřešilo dilema, neboť má ve vlasti Radka, přízemně, ba až buransky založeného chasníka, se kterým má naplánovanou veselku a pak samozřejmě rodinu, stavbu domu a standardně materialistický život českomoravského typu. Pobyt ve Vídni však s takovou perspektivou zatřese.

Na dilematu, jaké vlastně možnosti má mladá inteligentní žena ve střední Evropě, je založena obsahová stránka knihy. A ta je mnohem důležitější než její příběhové zarámování. Anežka si totiž do Vídně bere rukopis životopisného textu své moravské (slovácké) prababičky Kateřiny, která na sklonku života v letech 1959 až 1960 sepsala své vzpomínky na mládí. Z toho textu Anežka, tedy autorka, která v závěrečné poznámce přiznává, že je to její, tedy Pavly Horákové prababička, obsáhle cituje a pak citované komentuje. Je to svým způsobem půvabný text, zajímavý a cenný sociálně-faktograficky, ale i literárně. Plasticky v něm vyvstává svět prababiččina mládí, doba přelomu a prvních dekád dvacátého století, která rychle směřuje ke svému zániku v tragédii první světové války. Je to prostředí pořád ještě dost archaických vztahů, není v něm moc místa pro sentimentální prožívání citů, hodně a rychle se tam umírá, tvrdě se tam pracuje a bojuje o existenci. Vídeň do této kroniky slováckého venkova vstupuje přirozeně jako místo, kam se odchází, kam se jezdí za příbuznými a za prací, v případě žen a dívek do služby. Do Vídně naši krajané přirozeně odcházeli za kariérou, za lepší existencí, která však vždycky jen lepší nebyla. Do Vídně se běžně jezdilo i za obchodem, chodilo se přes ni na poutě do Mariazell, bylo to opravdové a přirozené hlavní město: pro Moravany určitě, neboť Praha byla daleko a v něčem i odlišnější a katolickému venkovskému obyvatelstvu z Moravy mentálně vzdálenější, zatímco Vídeň byla s moravským světem spojena silnými pouty, kulturními, hospodářskými, lidskými.

Anežka si ve Vídni čte tu zprávu o životě o tři generace starší ženy a tím se před ní otvírá nečekaně nový obzor, jejž začíná, trochu jako Anežka v říši divů, objevovat. Její prababička sice ve Vídni nakonec nežila, ale z cest před první válkou za příbuznými si odnesla silný nátisk, který s ní už zůstal do konce života. Kulturní klima monarchie, jíž zbývalo už jen málo let existence, zůstalo jako trvalý vklad do jejího nahlížení na svět a události. Něco podobného se stane Anežce, s tou také měsíc ve Vídni něco provede, počnou se jí dít věci, které nejsou jen tak, cosi jí naznačí, že ještě lze něco s životem udělat. Do toho udeří covid…

Srdce Evropy je kniha na pomezí beletrie a eseje, kniha vlastně jen z půlky autorská, tu druhou napsala prababička, ale přitom dost osobní, přestože skrytě. Je to napůl vídeňský bedekr a napůl rodinný dokument vsunutý do rozpravy o hledání české identity, v níž se, jak k tomu dochází vypravěčka, nelze bez Vídně, bez „vídeňské zkušenosti“, obejít. Tedy jde, ale je to pak identita velmi omezená a pochroumaná. Češi patří k Vídni a Vídeň patří k Čechům, i když není vždy jisté, zda o to vzájemně stojí.

Mohlo by se namítnout, že by to vyžadovalo lepší definici toho, co se pojmem „Češi“ v knize přesně myslí, neboť neustále se opakující Anežčiny výčty, kolik zasloužilých Vídeňanů (i Vídeňaček) či rovnou Rakušanů se narodilo v Čechách či na Moravě (tím spíš ve Slezsku), úplně k přiřazení k Čechům asi nestačí. Tedy k Čechům, jimiž se cítíme být asi my, současní Češi. Mnozí z těch vídeňských „Čechů“ nebyli etničtí Češi a nejeden z nich měl právě k etnickým Čechům dost kritický postoj – třeba i zasloužený. Sami Češi (die Tschechen) přijali už v 19. století za své právě etnické a jazykové kritérium, ovšem v tom se moc nelišili od českých Němců (die Böhmen), kteří věru příliš neoplývali ochotou slovanským a ke slovanství se hlásícím Čechům ustupovat, natož s nimi splynout. Ve skutečnosti obě etnika žila od sebe odděleně (a to i v Praze a v Brně) a tak to zůstalo až do osudového konce. Zvláštní – a ne jejich vinou tragická – kapitola byla přiřčena samozřejmě Židům. Vídeň mohla hrát roli onoho tavicího tyglíku, ovšem ani tam to nebylo jednoduché a není asi náhoda, že Hitler nasál mnohé své animozity právě ve Vídni, a to přitom se jeho nejlepší kamarád jmenoval Kubitschek a bydlel v podnájmu u vdovy Zákrejsové, která byla z Poličky.

Tento zkratkovitý výklad je samozřejmě zbytečný, neboť to autorka jistě ví. Nicméně jistá neujasněnost koresponduje s „amatérským“ a euforickým přístupem hlavní postavy, tedy Anežky, která nepíše vážnou historickou práci, ale cosi jako průvodce po vlastním údivu, v němž hledá otázky (Co jsme my Češi vlastně zač?), které si každé děvče jen tak neklade, ale tím spíš je to zajímavé. Také se na to dá hledět tak, že na rozdíl od mužského vylučovacího principu je ten ženský pohled sjednocující a smiřující. Symbolizuje jej harmonizující duch posledních kapitol, kde Anežka, ale možná spíš Horáková, vítá vlídné gesto znovupostaveného mariánského sloupu, který má samozřejmě také souvislost s Vídní. Ale ještě víc s potřebou srdce po nějakém vlídném činu smíření. Po srdci třeba ve tvaru telecího řízku.

Pavla Horáková: Srdce Evropy. Argo, Praha 2021, 400 str.