Herci jsou různí, ale lze je většinou roztřídit, podobně jako druhy sýrů nebo psích plemen. Tak jsou herci pudoví, nebo naopak intelektuální, robustní, nebo psychologičtí, intuitivní, nebo naopak vidíte, jak jedou podle jízdního řádu. A pak jsou herci úplně nezařaditelní, originální a sví, takže vlastně není ani úplně jasné, jestli to jsou herci. Třeba takový Petr Nárožný je samozřejmě bytostný herec, ale zároveň je hlavně Nárožný, který sice umí zahrát snad i baletku, ale je to baletka Nárožný, od níž lze čekat něco mnohem zajímavějšího než od baletky.

Je to trochu rapl a přitom gentleman, vzdělanec a přitom pošuk, stavební inženýr, takže pedant a racionální člověk, ale přitom snivec a lyrik, i když zvláštního typu. Obecně je populární jako komik a hlas žáků III. B, ale ve svém domovském Činoherním klubu je to pilíř souboru a opora dramaturgie, tahák pro lidového i náročného diváka, který ví, že kde se Nárožný objeví, tam se hned něco děje.

Ty použité charakteristiky (vzdělanec, rapl, moudrý muž, a dalo by se pokračovat: cholerik, konzervativec, muž s knírem, pleší a sykavkami, prostě Nárožný) se dobře skládají a doplňují na dvojdesce, kde Petr Nárožný mluví za sebe, ze sebe a o sobě. Jmenuje se to Škoda slova, které padne vedle… a preluduje mu tam (opakovaně se vrací motiv Macha a Šebestové) Jiří Stivín. Dalo by se říci, že tam Nárožný vypráví o svém životě, ale velmi výběrově a cudně, odměřeně a distingovaně. Základním postojem k sobě i ke světu je mu ironie a schopnost nahlédnout na sebe i na ten svět z nadhledu, se střízlivostí a přitom komicky. Takže sotva začne, je mu to už trochu trapné, ale na druhé straně on vyprávět umí, ví, že lidé ho rádi poslouchají, tak vypráví. A vypraví jednak historky, z nichž některé jsou velmi zábavné, třeba o tom, jak nakopl kousek od Semaforu jednoho pána do zadnice, neboť si myslel, že je to kolega Paleček a bude legrace, jenže ho nenakopl jednou, ale dvakrát po sobě, poprvé, když ten pán šel tam, a podruhé, když se vracel a Nárožný si myslel, že tentokrát už to opravdu Paleček je. Nebo o tom, jak se s kolegou Srstkou převlékali v šatně, tedy oni si mysleli, že je to šatna, a ona to byla zasedačka, kde se konala stranická schůze. Příznačné je také vyprávění o tom, jak si zašel kdysi na pivo k Vašatovi a tam ho poznala jedna paní, a když se radostně svěřila svému manželovi, ten se jen otázal, zda se „má z toho posrat“. Málokdo ostatně umí pronést slova tzv. vulgární s takovým prožitkem jako Petr Nárožný, čehož je dokladem přednes vlastní výchovné skatologické pohádky Jeníček, Mařenka, prdel a hovno, která je na frekvenci oněch slov založena, ale přitom zní zcela poeticky – a výchovně.

Tyto řekněme epické části jsou proloženy úvahami reflexivního typu, v nichž se Nárožný vyjadřuje k tématům obecnějším, jako je třeba stáří, jehož je dobrým pozorovatelem, nebo rodinný život, jehož je zkušeným a vyrovnaným praktikem. Nebo humor, který se někdy nepovede, což je pak ještě větší humor. Ironický, přitom z autopsie, tedy vlastní přítomnosti těžící, je též jeho pohled na český společensko-kulturní život, který glosuje ve fejetonu Anatomie vernisáže, v němž se zároveň odhaluje jeho vztah k umění jako takovému, jenž je vřelý, ale podobný jako toho pána od Vašaty.

Za tím vším je ovšem pohled na chod světa, který si jako muž, jenž leccos zažil, ale přitom se vždy držel svého, může dovolit. K němu se staví s vyrovnaně posmutnělou skepsí jako člověk poučený životem i samostudiem, tedy s obavami, ba jistotou, že lidé jsou nepoučitelní a rádi si dějinné katastrofy sjedou znova. Tato moudrá, jiný by řekl staromilecká, někdo třeba klaunská skepse je ovšem vyrovnávána poučeně ironickým pohledem na sebe sama, na své pošetilosti nebo i na své sykavky, nad kterými spráskla ruce kdysi paní doktorka logopedka, ovšem nikoli ani tak nad nimi, jako nad tím, že pan inženýr chce být s nimi hercem. To inženýra Nárožného neodradilo, k dobru českého divadla a možná i toho inženýrství.

Petr Nárožný: Škoda slova, které padne vedle… 2 CD. Vydal Galén, Praha 2020.