Stav dění na českých sociálních sítích popsaný v minulém vydání našeho týdeníku se příliš nezměnil. V okamžiku, kdy debata o Karlu Gottovi jde do velmi pomalé „zatmívačky“, zdá se, že aspoň v mé bublině ji částečně nahradilo pobouření nad sponzorskou smlouvou mezi Karlovou univerzitou a Kellnerovou firmou (Home Credit), dalo by se říct, že diskuse byla otevřena a otázky položeny, třeba: Kolik lidí je najednou schopných udělat si legraci z toho, že slovo credit v názvu firmy zní stejně jako označení pro kredit univerzitní? Odpověď zní: Hodně. Někdy je ta doba prostě těhotná. Projednou ovšem odskočím od těch „malých českých poměrů“, „české kotliny“, případně „rybníčku“, či přesněji „malého českého rybníčku“… Snad jsem se vyjádřil dostatečně jasně, člověk si dneska nemůže být jistý.

Výrazně se totiž projevila ta v celosvětovém měřítku největší hvězda sociálních sítí – americký prezident Donald Trump. I lidem, kteří netrpí trumpofobií, z toho trochu zaskočilo. Rozhodl, jak známo, o stažení amerických vojáků ze Sýrie, čímž měl uvolnit prostor pro tureckou ofenzivu proti Kurdům, kteří byli velice důležitými americkými spojenci ve válce proti Islámskému státu. Byl za to kritizován, zřejmě aby dal najevo, že Turkům nehodlá dát úplně volnou ruku, napsal mimo jiné na Twitter: „Pokud Turecko udělá cokoli, co ve své veliké a nedostižné moudrosti budu považovat za překročení přijatelných hranic, naprosto zničím a vyhladím tureckou ekonomiku (už jsem to udělal v minulosti).“ Nechám teď stranou politickou a vojenskou dimenzi situace, která je natolik vážná, že si zaslouží být pojednána daleko seriózněji a na větší ploše, než odpovídá možnostem této rubriky. Mnoho čtenářů a uživatelů ale šokoval – a to i po třech letech zkušeností s prezidentovým komunikačním stylem – slovník, který Trump použil. „Veliká a nedostižná moudrost.“ „Zničím a vyhladím.“ Jsou to slova, která se používají ve vztahu k božstvu nebo jimi božstvo promlouvá. Z úst smrtelníka, který je používá ve vztahu k sobě, mohou znít groteskně a pro někoho taky varovně – jako projev ztráty soudnosti, jež u prezidenta největší světové mocnosti může mít dalekosáhlé následky, anebo jako symptom „césaromanie“, pokročilé opilosti mocí (mírně řečeno). Jistě, je to možné brát jako součást trumpovského folkloru, publikum si za tři roky jeho prezidentství zvyklo na ledacos, jeho slovní excesy mohou vyvažovat podobně extrémní, i když jinak ideologicky zabarvené výkřiky z tábora jeho kritiků. Ale přece jenom „má veliká a nedostižná moudrost“. To je přece jenom jiná úroveň.

Donald Trump veřejnost rozděluje, doma i v zahraničí. Americký prezident ale zároveň nepředstavuje nějaký extrémní úkaz, výjimečný ve všech ohledech – dobrých i zlých. Je to člověk v mnohém typický, asi víc, než by si byl ochotný připustit – navzdory bohatství a moci, velmi, ehm, specifickému vkusu a podobně. Je to „jeden z nás“, lidí třeba nevědomky formovaných sociálními sítěmi, naoko superman, v reálu „everyman“ virtuálního světa. Je to Uživatel, ten nejhlasitější a nejvíc vlivný, v němž miliony ostatních bez ohledu na své ideologické přesvědčení mohou zahlédnout karikaturu sebe, třeba ani ne moc přehnanou. Nekonzistentně „přepínající“ mezi emocemi a postoji, odhodlaný nepamatovat si, co tvrdil včera, a brát to na vědomí, pohotový k slovní agresi i k ukřivděnosti, když se stane sám objektem verbálního útoku. Hrdě infantilní a taky ztracený v ozvěnách souhlasu, jenž k němu doléhá ze všech koutů světa, dobře si vědomý toho, že sebemenší projev sebereflexe by byl znamením potupné prohry. Jeden z mnoha a mnoha ukřičených césarů legračních impérií zploštělého ega. A taky prezident.

Zahloubán do těchto vážných úvah nakouknu do facebookového feedu, řídicí algoritmus vyhodnotil, že by mě mohla zajímat zpráva o odvolání trenéra pražských Bohemians Martina Haška. Je nadepsaná slovy: „Výměna v klokaním doupěti. Sedlák Hašek našel svůj Chlumec.“ Ach, rodná kotlinko, ty můj rybníčku, jak konejšivé je zaslechnout v tom hrozivém chóru světa tvůj konejšivý hlas.