Hvězdný žurnalista německého Spiegelu Claas Relotius lhal. A tím nemyslíme lež typu „rozhodně jsem se po třetí sklence vína na redakčním večírku nelíbal s Hannelore z účtárny, miláčku můj“. Kdybychom měli kádrovat libovolné odvětví podle banálních nepravd, nezbylo by nám mnoho profesionálů, ani v novinách, ani na kardiologické klinice či čert ví kde. Relotiusův hřích byl ale vážnějšího rázu, dotýkal se jeho integrity coby novináře.

Relotius lhal ve svých reportážích, za jejichž psaní byl velmi dobře placen a za které během své krátké kariéry dostal několik prestižních cen – naposledy ještě 3. prosince 2018 v Berlíně, kde jeho článek „Dětská hra“ získal cenu za nejlepší reportáž roku. Odborná porota jej vyzdvihla jako „text vyznačující se bezpříkladnou lehkostí, poetičností a relevantností, který nikdy nevzbuzuje pochyby o tom, z jakých zdrojů čerpá“. Au. Během tří týdnů měla tato věta nabýt ironické brizance: článek cituje neexistující lidi a patří do široké baterie fake news, které elitní reportér dobré dva roky vydával za pravdu. A které se publiku, ale rovněž jeho kolegům novinářům velmi, velmi líbily.

Rozmotávání chuchvalce polopravd a nepravd asi ještě nějakou dobu potrvá. Spiegel, nachytaný na hruškách, udělal jedinou rozumnou věc – přiznal problém v plném rozsahu. Redakce navíc umožnila přístup ke všem Relotiusovým článkům online, i když dříve spadaly do placené části webu, aby co nejvíce čtenářů mohlo ověřit redaktorova tvrzení a upozornit na problematická místa.

Varovné na celé události je, že Spiegel coby největší zpravodajský týdeník Evropy zaměstnává početný tým lidí, kteří mají detaily v odevzdávaných článcích ověřovat. Přesto celou aféru neodhalili oni, ale Relotiusův spolupracovník Juan Moreno, který musel dokumentováním nesrovnalostí v práci svého kolegy strávit nezanedbatelný čas a další čas věnoval tomu, přesvědčit vedení časopisu, aby jeho závěry vzalo vážně. Co tedy dělali „fact-checkeři“? Vezmu-li na pomoc Occamovu břitvu, vychází mi jako nejpravděpodobnější varianta, že se jednoduše flákali. Kontrolovat superstar redakce, kdo by to dělal?

Za pozastavení ale stojí i další věc. K pádu falešného reportéra přispěla skutečnost, že svá falza začal hojně vsouvat do reportáží ze Spojených států amerických. To je přece jen kulturně příbuzná země, ve které několik milionů lidí německy mluví a čte. To znamenalo, že například groteskně poupravovaná reportáž o městě Fergus Falls se časem dostala k jeho občanům a ti měli možnost se anglicky – tedy opět způsobem srozumitelným pro vzdělaného německého čtenáře – k celé situaci vyjádřit a uvést dezinformace na pravou míru. Že jejich starosta není ani panic, ani milovník zbraní, který nikdy v životě nevycestoval k moři; že na vstupu do města nevisí cedule „Mexicans Keep Out“ a nejede se do něj hlubokými lesy, ale otevřenou prérií; že nějaké osoby vůbec neexistují nebo třeba existují, ale reportér se s nimi nikdy nebavil (a náhle je cituje). Právě díky tomu, že Německo a USA jsou sice daleko fyzicky, ale ne kulturně, tu mohla zafungovat nějaká samokorekce.

Jak bude ale tento proces probíhat v případě Relotiusových reportáží z Blízkého východu? I v nich jsou nepravdy, sám autor to přiznal. Ale přišlo by se na ně, nebýt odhalení nesrovnalostí v reportážích z USA? Nebo bychom jim prostě věřili dál, protože kulturní vzdálenost je větší a tamní fanoušci Islámského státu si beztak u nějakého plátku pro nevěřící nebudou stěžovat na chyby v reportážích, které se jich týkají? A co jiní reportéři přinášející zprávy ze Sýrie a Iráku? Ti byli určitě všichni poctivější než Claas Relotius? A pokud ne: jak to vlastně v zemi, která ještě nedávno byla bojištěm, ověřit či vyvrátit?

V konečném důsledku jde o otázku společenské důvěry. Profesionálům vesměs věříme, že dělají svoji práci v dobré víře a informovaně. Že se nás doktor předepsanými léky nesnaží zabít, že elektrikář neprohodil fázi a „nulák“ jen pro úchylnou radost z toho, že někdo jiný dostane pořádný kopanec, že pilot letadla, do něhož nasedáme, nenaletí úmyslně do nejbližší vysoké hory.

Pokud média tuto důvěru „prokaučují“, budou mít velký problém ji získat zase zpět. Možná na celá desetiletí dopředu.