Je to necelých deset let. Evropa za sebou měla horkou fázi krize eurozóny, kdy Němci ve jménu záchrany eura prolomili tabu, s nímž do měnové unie vstupovali. Nikdy se nesmějí sdílet dluhy. Nikdy nikdo nebude ručit za dluhy těch druhých. Stalo se. Jen to tehdy euro udrželo. Němce do toho dotlačili Francouzi. Ti po dluhové unii toužili od vzniku eura. Společné dluhy, společné ministerstvo financí. Evropská unie jako přerozdělovací unie. Francouzská vize Evropy.

V Berlíně tehdy vládla formálně pravicové kancléřka, křesťanská demokratka Angela Merkelová. V Paříži právě končilo první prezidentské období republikána Nicolase Sarkozyho. Přestože povahovým nastavením si zdrženlivá vyvažovačka Merkelová a horkokrevný ostrý francouzský prezident nemohli být vzdálenější, osa Berlín–Paříž skutečně fungovala. Každé dohodě tehdy předcházel německo-francouzský návrh. Ostatní země své připomínky připojovaly až do něj. Sarkozy, kterého čekala na jaře 2012 obhajoba prezidentského mandátu, si dokonce pohrával s myšlenkou, že by ho Angela Merkelová přijela podpořit do volební kampaně. Než mu jeho poradci vysvětlili, že jestli někdo skutečně u Francouzů nebudí sympatie, je to německá politička.

Sarkozy volby prohrál. Uběhlo deset let. Německo má po volbách a pár dní po sestavení nové koaliční vlády, která je nejlevicovější, nejvíce progresivistická a nejzelenější v historii země. Se sociálními demokraty v ní sedí zelení a liberální demokraté z FDP. Bezuhlíkové tažení za každou cenu a vstřícnost vůči migraci jsou pilíře vládního programu. Francie má něco málo přes čtyři měsíce do prezidentských voleb. Všichni relevantní kandidáti na vítězství se rekrutují jen od středu doprava. Hlavním tématem je úplné zastavení migrace z islámského světa do Francie. Nejen migrace nelegální. Za ilegální překročení hranice už dnes v Paříži hrozí až rok a půl vězení. Zcela se má zastavit i přistěhovalectví legální. Bude se hledat recept na záchranu Francie před islamistickým vlivem uvnitř země samé. Čím dál víc Francouzů má dojem, že přistěhovalectví už se vymklo kontrole a ohrožuje jejich životy.

Stejně tak všichni kandidáti slibují, že tažení ze bezuhlíkovou Evropu nesmí vyššími účty za energie a další zboží snížit životní úroveň Francouzů. V paměti mají všichni masové protesty Žlutých vest proti speciálním uhlíkovým daním na benzin, které v roce 2018 ohlásil prezident Emmanuel Macron. Francie zažila nejdivočejší demonstrace od roku 1968. Macron všechny návrhy stáhl a dobře si uvědomil, že nic takového už nesmí opakovat. Francie má dnes výrazně levnější energii než jiné evropské země, protože jí 75 procent vyrábí z jádra. A právě jádro má být podle představ Paříže, které už s podporou dalších dvanácti zemí včetně Česka prosadila v Bruselu, zařazeno mezi zelené bezemisní zdroje stejně jako plyn. Finančně budou stejně protežovány jako obnovitelné zdroje. I Francie se bude snažit být zelená. Ale atomově zelená. To narazí na odpor Německa a Rakouska. Většina Unie je ale na francouzské straně. Emmanuel Macron se v posledních měsících také důsledně vymezuje proti progresivní linii v kulturních válkách. Ostře kritizuje woke ideologii a hledání rasismu za každým rohem. Jasně řekl, že „u nás ve Francii sochy kácet nebudeme.“

Macron dnes patří k nejvíc pravicovým politikům Evropy a ostatní prezidentští adepti s šancí na postup do druhého kola voleb stojí v migraci a dalších tématech napravo od Macrona. Evropa se bude v příštích letech nikoli spojovat, ale dělit na francouzsko-německé ose. Především podle svých cílů v zelené politice a migraci. Naše zájmy v energetice, migraci i civilizačních tématech nás jasně řadí do francouzské sféry. Europoslanec Alexandr Vondra tomu říká koperníkovský obrat evropské politiky. Je to trochu ironie dějin. Němcům hodně záleželo na tom, aby se Unie rozšířila o země střední Evropy. Berlín byl náš největší advokát. Počítal nás mezi spojence, které mu pomohou k unijní většině proti zájmům jižní Evropy pod francouzskou taktovkou. Dnes je všechno jinak.

Viz Salon Týdeníku Echo k Francii.