Budu trochu osobní, pro jednou se to snad snese. Po domácím utkání pražské Slavie s Leicesterem, které z tribun sledovali vybraní VIPové, a následném „diskurzu“ jsem napsal článek s titulkem „Je těžké být slávistou“. Uplynulo pár týdnů a... je to ještě horší. A když jsem si včera četl o, jak to říct, aktivitách hradních funkcionářů v souvislosti s trestem na deset zápasů, který od disciplinární komise UEFA dostal stoper Ondřej Kúdela, byla to pro mě coby fanouška procházka po dně dost hluboké propasti.

Ale vezmu to popořadě. Chápu všechny, koho vytočil trest pro Ondřeje Kúdelu, zvlášť v kontextu toho, jak utkání Slavie s Rangers celkově vypadalo a co všechno se během něj přihodilo. Zároveň si ale myslím, že člověk, který chce oslovovat veřejnost, by měl ve formulování názoru jít trochu dál, než je ta první emocionální reakce. Obávám se, že české prostředí, které se rádo považuje za jaksi zralejší a méně náchylné propadnout ideologickému poblouznění než dnešní Západ a především jeho „woke“ elity, s velkou radostí přijalo jednu z jejich kulturních norem – zálibu v nekontrolovaném a veledůležitém bulení. Po dvou dnech bychom si v tom třeba mohli dát pauzu.

A teď proč. UEFA samozřejmě není žádný spolek idealistů, důkazů pro to by se jistě dalo najít dost. UEFA je instituce a prvotním zájmem každé instituce je mít ošetřené vlastní zájmy, existovat, růst, prosperovat. A jistě není v jejím zájmu udělat si špatné PR tím, že bude vypadat jako instituce, která toleruje rasismus, jistě nechce, aby se proti ní postavil britský fotbalový svět, kde se hraje ta nejsledovanější liga – anglická Premier League (tam stejně převládá reakce, že trest pro Kúdelu byl příliš mírný). Zároveň byla Kúdelova kauza pro posuzování v jednom ohledu dost obtížná. To obvinění totiž bylo nejenom neprokázané, ale taky neprokazatelné – kvůli způsobu, jímž slávistický stoper soupeře oslovil, ta sporná slova mu řekl přímo do ucha se zakrytými ústy. V takové situaci věc vždycky zůstane na úrovni tvrzení proti tvrzení (pokud na sobě hráči nebudou nosit mikrofony, což bych vskutku nedoporučoval).

Disciplinární komise si tedy mohla vybrat, jaký „vyšle signál“. Její volba je známá. Kdyby se rozhodla opačně a Kúdelu – z důvodu neprokazatelnosti obvinění – ponechala bez trestu, dala by tím najevo, že každý, kdo osloví protihráče stejným způsobem jako slávistický stoper, se může spolehnout, že nebude potrestán, ať už řekne cokoliv. A co Ondřej Kúdela skutečně řekl? Nevím – a kromě něj a asi i Glena Kamary (pořád je tu možnost, že Kúdelovi prostě nerozuměl) to neví nikdo, včetně těch, kdo hráče dnes pobouřeně hájí. Z toho, co jsem se o tom hráči dozvěděl, mám dojem, že není rasista. Z toho ovšem nutně nevyplývá, že v nějakém pominutí nevyslovil rasistickou urážku. Ideální rozhodnutí v jeho případě by podle mě byl trest za nesportovní chování, kterého se nepochybně dopustil, a následné rozhodnutí, že každý, kdo bude tímhle způsobem něco soupeři šeptat, dostane vážný trest, aniž by se vůbec zjišťovalo, co řekl. Cosi podobného navrhoval někdejší slavný nizozemský hráč Clarence Seedorf. Svět se ale, kupodivu, mými přáními odmítá řídit.

Patafyzického vrcholu dosáhlo zdejší pobouření v dopise, kterým se na UEFA obrátil hradní kancléř Vratislav Mynář a v němž zdejším fanouškům zprostředkoval i podporu prezidenta Zemana, známého to muže z lidu a sportovního fanouška. „Nepoklekneme před vámi a žádné výhrůžky na českého fotbalového fanouška neplatí.“ No. Český fanoušek toho vydržel hodně, těžko ho ale považovat za etalon hrdosti, desetiletí vydržel všechny ty Pelty a Ivánky, suspektní čínské firmy, možná se jim občas s chutí zasmál, když unikly nějaké ty odposlechy. Neřekl bych ale, že je v kondici dávat světu lekce ze zásadovosti. Ta upřímná šokovanost z toho, jak fungují mezinárodní fotbalové struktury, se docela těžko srovnává s povědomím o tom, jak fungují ty zdejší. Pan Mynář je slávista. A je docela možné, že jeho přípis se ve světě dočká nějakého ohlasu, zvlášť je-li podpořen autoritou prezidenta republiky. Člověku někdy připadá uklidňující, že žije v zemi, která ve světě nebudí velký zájem, nikdo se detailně nezajímá, jak vystupuje třeba hlava našeho státu a co se kolem jejího úřadu děje. Trochu se bojím, aby se to teď nezměnilo.