Nějak to proběhlo, dá se říct o letošních Oscarech. Nejdůležitější hollywoodská ceremonie, ten velký svátek filmového průmyslu, který během něj s chutí a naplno projevuje okouzlení sebou samým, skončil, aniž došlo k nějakému výraznějšímu průšvihu, či dokonce průšvihu historickému – jako loni, kdy se už během děkovných řečí musel z pódia korigovat výsledek kategorie Nejlepší film. Nikdo nic zásadního nepopletl a Warren Beatty si (tentokrát spolu s Faye Dunawayovou) mohl letos úlohu toho, kdo předá nejdůležitější cenu večera, vychutnat, aniž by se cizím zaviněním stal aktérem trapasu. Ani ta politika nebyla – alespoň na poměry Oscarů – nějak přepjatá. Jistě došlo na kritiku Donalda Trumpa a podporu hnutí #MeToo, ale v atmosféře rozdělení, které obě strany dohání až k zuřivosti a ztrátě sebekontroly, mohl nedělní ceremoniál působit vlastně až tlumeně.

Zároveň ale byl letošní slavnostní večer dalším potvrzením klesající relevance Oscarů. Na přenos na stanici ABC se podle prvních odhadů v Americe dívalo o šestnáct procent míň diváků než loni – nejnižší sledovanost v historii měření. Jedním z důvodů může být i to, že lidé neměli moc komu fandit. Z osmi nominovaných snímků v kategorii nejlepší film se jenom dva (Dunkerk režiséra Christophera Nolana a groteskní horor Uteč) dají označit za výrazněji komerčně úspěšné. Ostatní nominované filmy v amerických kinech vidělo relativně málo diváků. Oscaři tak pro publikum ztrácejí nějaký „společný základ“. Divák, který není zrovna zapáleným filmovým fanouškem, nemá moc důvodů ceremonii sledovat – předávání cen Akademie nikdy nebyla velká zábava sama o sobě. A jestli cenu dostane jeden neviděný film, nebo druhý, z toho „průměrnému divákovi“ nervy napětím asi neprasknou. Nejde přitom ani tolik o to, že by se oscarové filmy nějak zásadně změnily. Spíš se proměnilo publikum a jeho preference, smysl, jaký vidí v chození do kina. Protože právě to by se mělo na Oscarech oslavovat – filmy, na něž se chodí do kina.

Svět nás sleduje. Ano?

Jenomže kino se změnilo – vyhledávají ho především lidé, kteří chtějí vidět díla, pro něž je televizní obrazovka ještě pořád malá, superhrdinské filmy plné speciálních efektů, animáky pro děti a další „blockbustery“. Podíl deseti nejúspěšnějších filmů na celkových tržbách roste. Proto z biografů mizejí ty žánry, za něž se dávali a dávají Oscaři – třeba dramata. Rychle promítacími sály prolétnou nebo se v nich vůbec neobjeví. Navíc tvůrci, kteří mají ambici vyprávět zajímavé příběhy a portrétovat v nich silné a zajímavé postavy, mají dnes víc a často i zajímavějších příležitostí v televizi. Mluví a píše se často o tom, že v Hollywoodu probíhá revoluce, mocní bílí mužové přicházejí o svá výsadní postavení. Snad je ale taková revoluce možná i kvůli tomu, že ten Hollywood jako celek je otřesený, jeho moc se fakticky zmenšuje. „Svět nás sleduje,“ řekl v úvodu moderátor Jimmy Kimmel. Není tu spíš už jen přání otcem myšlenky?

Letošní Oscaři nějakým způsobem odráželi i tohle, třeba skladbou oceněných, na níž byl znát záměr (pokud se individuálně hlasujícím dá připsat nějaký společný) udržet nějakou věrnost tradici, dbát o pestrost původu i pohlaví laureátů. A také vyzdvihnout díla, která z hlediska přítomného okamžiku mohou působit jako významná (zdůrazňuji, že právě a jenom přítomného okamžiku). Devět nominovaných v kategorii Nejlepší film se dá považovat za reprezentativní vzorek, představují průřez tím, co se teď v Hollywoodu dělá nebo dělat má. Formálně ambiciózní válečné drama (Dunkerk), hororová komedie, která tematizuje společensky dost žhavé téma (Uteč), milý portrét rebelující teenagerky z upjatého města (Lady Bird), podívaná plná odkazů na hollywoodskou klasiku (vítězná tvář Tvář vody), ambiciózní drama (Tři billboardy kousek za Ebbingem), nostalgický film o první lásce mezi dvěma chlapci (Dej mi své jméno), portrét velikána historie (Nejtemnější hodina), rekonstrukce historické události relevantní pro dnešek natočená žijícím klasikem (Akta Pentagon: Skrytá válka) a nakonec cosi těžko uchopitelného a krásného (Nit z přízraků). 

Řekněme tradiční byli vítězové hlavních hereckých kategorií – pokud by byla oceněna jiná herečka než Frances McDormandová za postavu Mildred ve Třech billboardech kousek za Ebbingem, byl by to šok večera. Samozřejmě se tak ale nestalo. Stejně však snímek Martina McDonagha vyšel zkrátka vzhledem k nadšené kritické reakci a podobnému diváckému přijetí (mezi těmi málo diváky, kteří se na něj vypravili). Kolem filmu ale později vznikla menší kontroverze. Prostý fakt, že postava rasistického policisty Dixona (Sam Rockwell – Oscar za herecký výkon ve vedlejší roli) projde v příběhu nějakým dramatickým obloukem, je doveden ke katarzi a autorem zachycen s mírou empatie. To, že Martin McDonagh nedostal ani cenu pro nejlepší původní scénář, by mohlo být až udivující, fakt ale je, že vítěz kategorie Jordan Peele je nejenom první Afroameričan, jenž kdy získal Oscara za scénář, ale svůj autorský film Uteč především napsal velice dobře a stesky na přehnanou politickou korektnost by v tomhle případě byly vskutku nemístné. Mezi herci získal cenu Gary Oldman. Opět, dalo se to čekat, nejenom proto, že v roli Winstona Churchilla byl výborný, ale k Oscarům tradičně pomáhá i to, projde-li herec kvůli roli nějakou výraznou proměnou – a Oldman v masce Churchilla skutečně skoro nebyl poznat. Nakonec ale nejpozoruhodnější bylo rozhodnutí Akademie o nejlepším filmu. Nedá se říci, že by bylo vysloveně překvapivé. Tvář vody režiséra Guillerma del Tora měla třináct nominací – většinu z nich mít neměla, a kdyby na ni nevyšla žádná, taky by se nic strašného nestalo. Možná bude jednou vyzdvižení del Torova filmu bráno jako příklad jednoho z nepochopitelných úletů Akademie. Jako když pominula Wellsova Občana Kanea, upřednostnila Redfordovy Obyčejné lidi před Scorseseho Zuřícím býkem nebo ocenila polopatistické drama Crash Paula Haggise na úkor Zkrocené hory.

Líbivě zapomenutelný film

Mezi nominovanými filmy se našlo pár děl, o nichž se dá předpokládat, že přežijí jednu sezonu, a jedno, které v historické paměti může žít dlouho (Nit z přízraků). Tvář vody je ale líbivě zapomenutelný film, který s urputností hodnou lepší věci hlásá nějaké populární teze, čemuž obětuje například příběh a postavy. Je to nudně konformní a se sebou náramně spokojený film, který asi umožňuje i divákům a hlasujícím, aby se sebou byli náramně spokojeni také oni. Má líbivě plynulou režii, obsazeni v něm jsou dobří herci, kteří v něm někdy nemají moc co na práci – třeba jindy výborný Michael Shannon v roli jednorozměrného padoucha Stricklanda. Apel Tváře vody ale spočívá ve schopnosti autora propojit roviny, které se propojit dají spíš těžko. Na jednu stranu je del Torův film oslavou hollywoodské tradice nebo její části – podobně jako třeba Hazanaviciusův Umělec, jenž Oscara získal před sedmi lety. Del Toro vzdává poctu hollywoodským béčkům padesátých let, často je v té souvislosti zmiňovaný Netvor z černé laguny, to propracované formální retro ale ideologicky „aktualizuje“, dělá z filmu prvoplánovou oslavu jinakosti na x způsobů.

Mladá sirota Elisa (Sally Hawkinsová) pracuje začátkem šedesátých let jako uklízečka v tajném vládním zařízení (tedy marginalizovaná žena, která doslova „nemá hlas“), vede osamělou existenci, její jediný přítel je podobně osamělý kreslíř, jenž přišel o práci v reklamní agentuře asi kvůli tomu, že je gay. Spolu se oddávají lásce k filmům a hudbě. V práci se Elisa kamarádí s povídavou černou kolegyní. Do laboratoře je dovezen nový objekt zkoumání, člověk-obojživelník, který byl obejven někde v Amazonii a jejž chce zlotřilá vláda USA využít vojensky. Elisa s ním naváže vztah, čím dál užší – dojemné. Nakonec se musí zachránit před úkladnými plány establishmentu. Postižená (a v dětství asi zneužívaná) dívka plus černoška plus gay plus sympatický sovětský agent (přidá se později) – to je z hlediska politické korektnosti vskutku dream team. A taky že to zlému heterosexuálovi nakonec po patřičných peripetiích natře. Hrdinka tak může dojít i sexuálního naplnění – souloží s bytostí podobnou rybě, každý máme svoje… Líbeznost, smyčce a totální předvídatelnost, klišé na klišé. Ale v něčem je to všechno velmi současné. Tak to asi má být. Autoři Tváře vody i akademici, kteří pro film hlasovali, možná upřímně věří, že ten film je odvážné dílo. Konformisté na sebe tímhle způsobem nahlížejí docela často. A Tvář vody je především konformní dílo, líbivým způsobem a beze stopy znejistění či pochybnosti opakuje triviální pravdičky (nic jiného se tímhle způsobem říct nedá). Takže možná toho Oscara nakonec dostala právem. Filmy, které mají ambici a potenciál se tomu běžnému, konformnímu vymknout, zlatou sošku nepotřebují.