V ten samý den, kdy celý svět řešil vystoupení Grety Thunbergové v OSN, vystoupil na téže půdě i jiný řečník. Jeho proslov ale na rozdíl od Gretina získal velmi malou pozornost – turecký prezident Erdoğan v New Yorku představil svůj plán na zábor severní Sýrie. „Chceme vytvořit bezpečnou zónu 30 x 480 km v Sýrii a přesunout sem až dva miliony syrských uprchlíků. A to s podporou mezinárodního společenství.“ O dva týdny později najednou vyhlásil americký prezident Trump, že se USA stahují ze Sýrie a opouštějí svoje spojence – Kurdy. Pár hodin poté do Sýrie vpadla turecká armáda se svými syrskými žoldáky a začala obsazovat území Kurdů. Obrovská vojenská operace nazvaná Pramen míru začala 9. října. Když začali umírat civilisté, rozhodly jsme se odjet a přinést očité svědectví přímo z místa.

Dva dny po začátku invaze odlétáme do iráckého Erbílu a odtud přes řeku Tigris překračujeme hranice na kurdská území v Sýrii. Naše desátá cesta od roku 2015. Rojava, oblast kontrolovaná Kurdy, je jedinou oblastí Sýrie, kde mohli novináři po celou dobu války svobodně pracovat. Žádný zahraniční novinář zde nebyl unesen ani zabit. Jenže tyhle časy jsou dnes už minulostí. Na hranici nás čeká náš překladatel Lochman. Jedeme do Kámišla, největšího města v Rojavě.

Pár kilometrů za hranicemi se podél silnice plouží had lidí vlekoucích pytle na zádech a pod paží srolované koberce. Uprchlíci. Zastavujeme. Osm žen, jeden muž a dvanáct dětí. Zoufalé výrazy očí. „Jsme ze Serekaniye. Turecko bombarduje naše domovy. Zemřeli tam naši přátelé. Nikdo nám nepomohl, ani Rusko. Utekli jsme před bombami. Začalo to najednou, nečekali jsme to. Nestihli jsme si ani nic vzít. Jen to, co máme na sobě," říká muž a po chvíli mu hlas přeskakuje rozčilením. „Erdoğan s námi nemá slitování. Chtěli jsme do Iráku, ale hranice je zavřená. Už čtyři dny spíme na ulici a jíme, co nám kdo dá. Dnes budeme spát tamhle, nějaký muž nám to dovolil," ukazuje žena s blonďatým miminem v náručí. Na druhé straně pole je jakási rozestavěná budova. Lidi se zase sešikují do husího pochodu a se sklopenými hlavami odcházejí přes pole. Stmívá se.

Zlověstná prázdnota

Všude panuje divná napjatá atmosféra. Nikdo nás nezve na čaj, nikdo si nechce povídat. Něco je jinak. Ráno odjíždíme k tureckým hranicím, tam, kde se bojuje. Silnice jsou poloprázdné. Zmizela kontrolní stanoviště na silnicích, nikde nevidíme žádné vojáky. Dřív se to zde jen hemžilo zelenými uniformami lidí, kteří přišli bojovat do jednotek YPG a YPJ proti Islámskému státu. „Všichni museli do boje proti Turecku. Na bezpečnost nemá kdo dohlížet,“ vysvětluje Lochman. Prázdnota je zlověstná. V dáli slyšíme dělostřelectvo.

Naší poslední zastávkou je město Tel Tamir. Jsme 30 km od Serekaniye, kde probíhají těžké boje. Dál nemůžeme. Silnici bombardují Turci. Kurdové hlásí přes 400 mrtvých. Proti bombám z letadel nemají šanci ani sebeudatnější bojovníci. A my víme, jak stateční tihle muži a ženy jsou. Viděli jsme je mockrát předtím v boji proti Islámskému státu. Jenže proti ISIS měli krytí ze vzduchu od USA. Teď je to naopak, USA je zradily a před tureckými stíhačkami není úkrytu. V dálce to duní. Bojuje se i na zemi. Turecká armáda ale nechce mít ztráty a příliš si ušpinit ruce od krve. Proto si Turecko na pozemní operace a špinavou práci najalo syrské militanty – jde hlavně o islamistické skupiny Sultan Murad Division, al-Hamzat Division, Ahrar al-Sharqiya. Jsou to hlavně sunnitské islamistické skupiny, které bojují v Sýrii od počátku války. Některé z nich Turecko podporuje od roku 2013, jiné od roku 2016, kdy z nich vytvořilo tzv. Syrskou národní armádu SNA. Od počátku války bojují proti Asadovi, a proto některé měly dřív i podporu od USA a dalších západních spojenců. Nyní už ne. Teď ji má Turecko.

Všechny bojovaly i v Aleppu, Idlíbu atp. Turecko je použilo, už když udělalo invazi do kurdské oblasti Afrín. Tam prosluly vraždami civilistů či rabováním. A právě s nimi nyní svádějí Syrské demokratické síly těžké boje. Nálada v Tel Tamiru je pod psa. Všude chodí lidé ověšení kalašnikovy. „Mám čtyři děti. Budu je bránit. Jsem sice jen pekař, ale střílet umím,” tvrdí muž jménem Džamál, kterého potkáváme před jeho domem. Prý neví, kdo je teď může napadnout, ale on se bude bránit proti všem. Zbraní se zde chopili muži, ženy i stařenky. Kalašnikovy si pořídili, když je ohrožoval Islámský stát, teď je vytáhli zpod postelí proti Turecku a jeho milicím. Jenže ještě to dopoledne přichází  další podpásovka: Kurdové podepsali dohodu s Bašárem Asadem. Návrat Američanů už je vyloučený. „Nemáme jinou možnost. Spojili jsme se, abychom společně bránili hranice proti Turecku," okomentoval to kurdský představitel Mazlum Kobani. I když to všichni čekali, teď jsou zaskočeni. Napětí by se dalo krájet. „Byl jsem sedm let v Asadově vězení. Vím, co dokážou. Kurdy nemá rád, bude nás chtít zase ovládnout,” přemítá Hamíd. Jenže dnes Asad závisí na Rusku a Íránu a nikdo neví, jaké mají dohody s USA a Tureckem.

Zraněné už ani nepočítáme

Ozývá se houkání sanitek. Jedeme do nemocnice. Na nosítkách přinášejí zčernalé lidi. Turecko zasáhlo konvoj, 11 mrtvých a 47 zraněných. Tři mrtví novináři. „Máme zde i strašně moc dětí, žen a mužů – civilistů. Už je ani nepočítáme. Každý den přibývají další. Předtím jsme měli dvě polní ošetřovny, ale ty nám vybombardovali. Ani ambulance nemůžou do Serekaniye, protože je Turci bombardují," říká Dilo Farhand, zdravotník Červeného půlměsíce. Mluvíme s ním na chodbě nemocnice. Vtom vypukne panika. Všichni někam utíkají. „Rychle, rychle za mnou,“ zavelí Farhad. Utíkáme za ním do krytu. Ve vzduchu se ozvala letadla. Nikdo neví, kam dopadnou bomby. A tahle vojenská nemocnice může být jasný cíl. Panika trvá pět minut. Pak nastane klid. Jenže venku na ulici mezitím vypukl totální chaos. Lidé utíkají. „Letadlo bylo hrozně nízko, lidé se bojí a většina jich utíká pryč,“ vysvětluje majitel čerpací stanice. Pak se mi svěřuje, že tudy před hodinou projely autobusy s vojáky armády Bašára Asada. Kolem nás jezdí jedno naložené auto za druhým. Lidé sedí na korbách obloženi pytli s moukou, matracemi a konvemi na vodu. Děti pláčou, ženy jsou vyděšené a muži nadávají.

„Evropa je dobrá, ale do hajzlu s Američany, do hajzlu s Trumpem. Tohle je moje rodina. Nemáme jídlo ani dům. Je to strašný. Do hajzlu s Trumpem. Proč? Proč? To jsou jen děti," křičí zoufale muž na kruhovém objezdu a lomí rukama k nebi. Nebe ale mlčí. Zato dělostřelectvo duní o dost blíž. Skupina třiceti lidí se souká na korbu náklaďáku. „Jsme Arabové ze Serekaniye. Utíkáme před bombardováním. Ve městě je spousta mrtvých. Žerou je krysy. Pokud Turecko obsadí naše domy, nikdy se tam nevrátíme. Nenávidíme Erdoğana. Zabíjí naše děti a ženy a zničil naše domy. Nikdy se tam nevrátíme. Náš dům už je také zničen," říká plačtivým hlasem starý muž Mohamad. Proč? Proč? Proč? Tato otázka zní do ticha, i když nikdo nemluví.

Za chvíli jsme zde skoro sami. Musíme také odjet. Najíždíme na silnici zpět do Kámišla. Po deseti kilometrech dostáváme zprávu, že na silnici byl útok spících buněk Islámského ztátu. Musíme otočit auto a jet zpět do Tel Tamiru. Odtud do města Hasaka. Právě sem míří většina uprchlíků. Tohle město ještě funguje. Uprchlíci jsou zde všude. Svoje domovy kvůli turecké invazi už opustilo 300 000 lidí. „Všechny mezinárodní humanitární organizace (15) před dvěma dny opustily syrský Kurdistán. Žádáme je, aby se vrátily, lidi teď opravdu potřebují pomoci," říká nám v Hasace Chalid Ibrahim, ředitel pro humanitární záležitosti. Pak starý úředník sundal brýle a plakal. Mezitím Američané opouštějí severní Sýrii a zahlazují po sobě stopy. Včera vybombardovali svoje vlastní velitelství, které měli mezi městy Kobane a Ain Issa – v cementárně, kterou si najali od francouzské společnosti Lafarge. Leží asi 30 km od tureckých hranic, a měla by být tedy v zóně, o niž teď bojuje turecká armáda a Tureckem podporované milice. Trump čelí doma velké kritice, ale vysmívá se všem, že jsou jako malí kluci a jen tak si trochu zabojovali. Mezitím roste počet mrtvých. Pohřby jsou zde každý den. Hřbitovy plné bojovníků proti ISIS se nyní plní hroby těch, které zabilo Turecko, armáda NATO. Ano, ta armáda, která napadla sousední suverénní stát, aby si z něj před zraky všech ukrojila strategický kus – pruh území mezi řekami Eufrat a Tigris, území plné úrodné půdy, vody a ropných vrtů. Uprchlíci jsou slušná záminka.

Byla chytrá, krásná a statečná

Kurdové vědí, že nemají šanci, proto souhlasí s příměřím. Jsou bojem vyčerpaní. Oznamují, že nemají už kapacity na držení pořádku ve věznicích, kde drží 12 000 bojovníků Islámského státu a desetitisíce jejich manželek a dětí. Nejdřív se na svobodu dostává 890 manželek a dětí džihádistů z kempu Ain Issa. Cizinky. Ještě loni jsme tam za nimi byly několikrát. Tureckem najaté milice jim pomohou dostat se do Turecka. Přes Turecko do Islámského státu přišly, přes Turecko se zase vrátí do svých zemí původu. Možná se v Turecku potkají i se svými manžely. „Kvůli útoku Turecka se nyní bojovníci Islámského státu dostávají na svobodu a pokoušejí se zase obnovit svoji sílu. Střežit je už není naše priorita ani odpovědnost. Nemáme už ani kapacity," potvrzuje nám jeden z velitelů YPG.

Mezitím všemi otřásla strašná zpráva. Turecké milice zastavily na silnici M4 auto kurdské političky Hevrin Chalafové. Byla vláčena za vlasy, což ji skalpovalo a poškodilo mozek. Měla spoustu zlomenin a kulek v těle. Tak zní lékařská zpráva. Za tento válečný zločin jsou odpovědné milice Sultan Murad, které se u toho natáčely. „Tohle je tělo prasete. My jsme skupina Sultan Murad. Bůh je veliký," říkají na videu nad tělem zubožené zmučené mladé ženy. Jedeme navštívit její matku do města Derik, odkud Hevrin pocházela. Dům je plný truchlících lidí. Maminka si na nás ale udělá čas a pak nás obejme. „Když jsem uviděla její tělo, jen jsem zavřela oči. Neuronila jsem ani jednu slzu, nejde to,“ říká. Vrásky má snad deset stop hluboké. Ze smrti své dcery viní Erdoğana. „Byla chytrá, krásná a statečná. Nelituji toho, že se dala na politiku a kvůli tomu umřela.“ Kéž by měla pravdu. Zatím to ale spíš vypadá tak, že to byla vražda na zakázku. Sever Sýrie se stává kvůli turecké invazi opět rejdištěm džihádistů a radikálů.

Všechno to, za co tu 12 000 mužů a žen zemřelo v boji proti ISIS, je pryč. Všechny naděje, nově postavené domy, sny… Všechno je pryč. Co si nevezme Turecko, pohltí režim Bašára Asada. Rojava je mrtvá. Erdoğan považuje syrské Kurdy za teroristy. Je pravda, že Rojavu ovládli lidé z Kurdské strany pracujících, mají zde vliv a přinesli s sebou levicovou ideologii. Jsou to komunisté. Ale přišli sem v roce 2014 pomoci bránit se proti Islámskému státu. Bez nich by to nešlo. I když nejsou žádní beránci, tak zde pořád byla nějaká míra svobody. A bezpečí. Pravda také je, že kurdské jednotky YPG a YPJ nikdy nespáchaly žádný útok proti Turecku. Erdoğanova slova o teroristech jsou jen záminkou.