Jedno z největších selhání kabinetu Andreje Babiše je už teď vidět ve školách. Chaos, který sledujeme, je výsledkem alibismu a populismu, s nímž vláda postupuje při návratu dětí do škol. Je to učebnicová ukázka vládnutí podle petic. Zatímco v ekonomice uvidíme dopady vládních rozhodnutí velmi rychle, u vzdělání až s odstupem řady let. Až už dávno žádný Andrej Babiš u moci nebude. Ale děti, které by měly sedět ve školách, a místo toho budou sedět bez měsíce a půl skoro celé pololetí doma, až s odstupem zjistí, jak moc ztratily. Znalosti a schopnosti za dlouhé měsíce. Distanční škola v některých případech fungovala skvěle. V jiných průměrně a v mnoha mizerně. Ale ani v těch excelentních případech skutečnou školu nenahradí.

Když to jde, mělo by se jít co nejrychleji do školy. Jako už týdny chodí děti v Dánsku, kde byla situace s koronavirem srovnatelná jako u nás.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch i hlavní zdravotnický statistik Ladislav Dušek nás už několik dní ujišťují, že koronavirus ustoupil. Nákaza akutně hrozí už jen v několika ohniscích, jako je Karviná, kde se ve velkém nakazili horníci v OKD. Jinde je ale situace pod kontrolou.

Otevřené je skoro všechno, co bylo v karanténě zavřené. Od restaurací přes obří nákupní centra po bazény a aquaparky.

Jediné, co se nevrátilo k normálnímu stavu, jsou školy. Tím normálním stavem je povinná školní docházka. Z ní je možné se samozřejmě ze zdravotních důvodů vždycky omluvit. Jak v případě učitelů, tak studentů.

Vláda místo toho udělala ze škol jakési hlídací skupiny, kde se děti drží izolované po patnácti. Tedy přesněji řečeno dovolila školám, aby v tomto provozu fungovaly. Ty hodně motivované školy, kam chodí děti motivovaných rodičů, samozřejmě fungují naplno. Děti jsou sice po patnácti, ale chodí drtivá většina z nich a normálně se učí. Tyto děti nic moc neztratí. Naopak se zvýší jejich náskok proti dětem, které nemají tak motivované rodiče a nemají štěstí na školu s motivovaným ředitelem a učiteli. Všichni bojovníci za rovnost už by měli křičet, jak tady vláda brutálně prohlubuje nerovnost ve vzdělání. Vzniká tady obrovská skupina znevýhodněných dětí, které zaostanou, protože neměly štěstí na motivované rodiče, učitele a ředitele škol.

Chaos ve školách je ukázkou toho, jak se vláda neměla odvahu rozhodnout. Zbabělosti a alibismu. Buď je přesvědčená, že je situace tak dobrá, jak teď tvrdí ministr zdravotnictví. Tak proč rovnou nespustí povinnou školní docházku všech dětí? Nebo je riziko nákazy pro děti i učitele velké. Pak má se vší odpovědností říct, že školy zůstanou zavřené. Hlavně by ale měla rozhodnout. Ne se rozhodnutí vyhnout a vytvořit tím chaos ve školách.

Celé nesmyslné manévry se skupinami působí obzvlášť absurdně, když třeba sportovní kluby trénují už dva týdny ve více méně normální režimu v počtu desítek dětí i v uzavřených prostorách. Takže dítě se vrátí ze školní skupiny po patnácti a vyrazí na trénink do sportovního klubu, kde potká i několik desítek dětí.

Aby chaosu nebylo dost, ohlásila vláda záměr ve stejném nepovinném režimu otevřít od osmého června i druhý stupeň základních škol. Podle Asociace ředitelů základních škol přišla v pondělí do školy jen polovina studentů prvního stupně.

Zajímavé by bylo vědět, proč ti ostatní nešli. Kolik z nich patří do rizikové skupiny ohrožených koronavirem, nebo kolik má rodiče, kteří do ní patří? Ta skupina je už dost jasně popsaná, jsou to lidé s takzvanými komorbiditami. Mezi ně patří cukrovka, hypertenze, dýchací potíže, porucha imunity nebo obezita. Na první stupeň chodí děti do dvanácti let. Znamená to, že polovina rodičů mladších školáků už patří do rizikových skupin? U nás nejsou příliš časté domácnosti, kde žijí děti i s prarodiči. Nebo naopak rodiče těch, kdo nešli, považovali za zbytečné poslat děti do jakési družiny, kde se stejně nic nového nenaučí? Obojí jsou hodně nebezpečné civilizační trendy, zasluhující velmi podrobný průzkum.

Úplně bizarní je, že učitelé a ředitelé, kteří celou dobu karantény jedou naplno on-line výuku a teď se snažili motivovat co nejvíc dětí, aby přišly do škol (je jich hodně a patří jim velké uznání), dostanou za svou práci stejné platy jako tam, kde šlo do škol pár desítek procent dětí.

Od učitelské lobby je často slyšet, že se pedagogové bojí návratu do škol kvůli obavě z nákazy. To je lidsky pochopitelné. Ale stejně se určitě báli i doktoři a všechny sestřičky, záchranáři a policisté. A přesto šli. Každý den. Ve dnech, kdy se toho o koronaviru vědělo mnohem méně než dnes a nákaza vypadala výrazně nebezpečněji. Stejně jako šli řidiči tramvají, vlaků a autobusů, pokladní do obchodů, lékárníci, řidiči kurýrních služeb. Díky nim jsme prožili karanténu civilizovaně a na úrovni.

Učitelé do škol nejdou, protože po nich ani po studentech nikdo povinnou školní docházku nevymáhá. Vláda Andreje Babiše ji zrušila.