Komentář Ondřeje Štindla

Hlavně nepublikovat „zavržené“

Komentář Ondřeje Štindla
Hlavně nepublikovat „zavržené“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Americký intelektuální svět zažil docela velký otřes, z postu šéfredaktora prestižního časopisu New York Review of Books musel odejít Ian Buruma. Prosadil totiž zveřejnění textu Jiana Ghomeshiho, druhdy velice populárního kanadského rozhlasového moderátora, který byl před čtyřmi roky asi dvaceti ženami obviněn ze sexuálního obtěžování, byl proto propuštěn z práce, napadl to u soudu a prohrál. 

Stál také před soudem obžalovaný v pěti případech sexuálního útoku (mělo též jít o nekonsenzuální, násilné chování během sexu), ve čtyřech byl zproštěn viny, pátý byl vyřešen mimosoudně. Proti publikaci Ghomeshiho textu se objevilo množství protestů, management listu se podle Burumy obával, že by časopis mohl přijít o inzerci univerzit, a proto ho hodil přes palubu.

Vedení tvrdí, že šéfredaktor při publikaci textu, proti níž část redakce protestovala, porušil některá editoriální pravidla. Na stranu vyhozeného šéfredaktora se v petici postavilo přes sto přispěvatelů časopisu, mimo jiné lidé, kteří jsou počítáni spíš k liberální levici, jako Joyce Carol Oatesová nebo George Soros.

Z kontroverze ale jako kdyby se vytratil Ghomeshiho text sám, jeho pokus popsat, co se s člověkem děje, když se jeden stane z celebrity vyvrhelem. Na mě působil jako docela upřímný pokus o sebereflexi, jistě asi ne dokonalý, ale čekat od lidí v tomhle ohledu nějakou perfekci je docela pomýlené.

Muž, který část života prožil jako sebestředná hvězda, se pokouší být v mezích možností upřímný. „Když je muž v dnešní době obviněn ze sexuálního prohřešku, je omluva většinou to první, co udělá. Jakkoli procítěná ta lítost je, moje zkušenost mě vede k nedůvěře. Jak moc je možné ve víru zmatku, ponížení, odporu a rozporné zpětné vazby od lidí kolem říct se skutečnou vážností: ,Je mi to líto.‘?“ Taková slova třeba mohou někoho nadzvednout, člověk, který by se podle mnohých měl především kát, tu vyjadřuje cosi rozporného. 

Mnohé z těch pobouřených reakcí na to, že Ghomeshiho text vůbec vyšel, ho vnímají jako symptom údajného trendu – ti již jednou identifikovaní zlí mužové se vracejí. Možná je ale pro část publika pobuřující právě ta snaha o upřímnost, protože od mužů jako Ghomeshi se očekává právě a jenom ta ritualizovaná omluva, která by měla obsahovat všechny předepsané prvky, a přesto jít od srdce.

Vydat text Jiana Ghomeshiho znamená uznat, že bez ohledu na vinu či nevinu může být jeho perspektiva v něčem zajímavá a snad i obohacující, což ovšem nemusí nutně implikovat pisatelovo úplné vyvinění (Ghomeshi se ho v textu ani nedožaduje). Že v něčem zajímavé a o čemsi hlubším vypovídající mohou být i nedostatky toho textu. Protože člověk je rozporná bytost. A možná právě tahle jednoduchoučká pravda by podle některých lidí měla vzejít z veřejné debaty, třeba i za cenu hrozbou vyhazovu podpořené autocenzury. 

  

30. září 2018