Kdybych byl eurofil, tak jsem rád, že teď neplatíme eurem. Protože tak jako obvykle při sebemenším otřesu, dokážou debaty v eurozóně dostat z lidí to nejhorší. Debaty se opakují, jako když je video na nekonečném repeatu. Jižní státy periodicky vystartují s nějakým návrhem, který jako by byl pečlivě nadesignován s cílem popudit severské státy a aktivovat jejich neuralgická podezření.

Uvolnění rozpočtových pravidel v klidnějších časech, mutualizace státního dluhu v dobách kritických. Seveřané v tom okamžitě slyší podloudný útok na svoje peněženky. Protože ta pravidla se zavedla proto, aby jižané nerozhazovali. A mutualizace dluhu by vedla k „morálnímu hazardu“ – k tomu, že za marnotratné země by platil někdo jiný a i další země by se hleděly zadlužit aspoň na průměrnou úroveň, aby na tom nebyly škodné.

Měl na mysli to, že Itálie neprojevila zájem o pomoc z fondu ESM. Protože ta je tzv. programová – je podmíněna schváleným strukturálním programem monitorovaným Evropskou komisí. A také má nepříznivý dopad na kurz vládních dluhopisů dotyčné země, protože investoři ji chápou jako známku zvýšeného rizika. Ale kontext je důležitý. Implikace, že by si Italové přivodili epidemii s pětadvaceti tisíci mrtvými jako prohnanou fintu, jak vylákat z Němců peníze, musí nutně přijít Italům urážlivá.

Holandský ministr financí se zase v parlamentní rozpravě podivil, jak to, že Španělé nemají peníze, když už jich v minulosti tolik dostali, a hned nadhodil, že by se tam měli poslat vyšetřovatelé. A dodal z oblíbeného argumentáře seveřanů: Proč máme pracovat do šedesáti sedmi let, zatímco lidé v jiných zemích jen do šedesáti? Jsou to hluboce zakořeněné stereotypy, které prostě mentalita severoevropských zemí vyžaduje. Přestože třeba Portugalci chodí do penze později než Holanďané a Řekové pracují víc hodin ročně než Němci.

Ty stereotypy často neodpovídají ani realitě, ani ekonomické racionalitě. Nikdy nepřesvědčíte průměrného Němce, že Španělsko a Irsko, země v epicentru evropské dluhové krize, měly v sedmiletém období před krizí lepší rozpočtové saldo než Německo (Španělsko +0,3 %, Irsko +1,5 %, Německo -2,2 %). Ne, to prostě nemůže být pravda, protože to by znamenalo, že problém je v konstrukci eurozóny, a ne v tom, že my Němci jsme šetrní a solidní a oni rozhazovační šejdíři.

Smyslem tohoto textu není přehrávat staré ekonomické argumenty pro nebo proti eurozóně. Jde o to, všimnout si, kam Evropu dostává politicky. Státy byly uměle postrčeny do přílišné politické blízkosti. Nejsou stavěné pro takovou míru ekonomické stejnosti a vzájemné důvěry. Ta vzájemná závislost v nich oživuje antagonismy, jež by v méně těsném uspořádání mohly být slabší a neškodně živořit hluboko pod povrchem ve formě neškodných klišé ve vtipech.

Koronavirová pandemie koneckonců ukázala, jak daleko k sobě státy pod všemi integračními mechanismy mají. Stačí se podívat jinam. Kalifornie posílá do newyorských nemocnic ventilátory, které nepotřebuje. To je skutečná unie. A Singapur přijal do svých nemocnic pacienty z Malajsie. Ani na to žádnou unii nepotřebovali.

A jak s tím souvisí Češi? Tak, že pokud by Česko vstoupilo do eurozóny, tak jako součást německého bloku. To je mimo veškerou pochybnost. Odpovídá to ekonomickému uvažování – jak příznivci, tak odpůrci členství v eurozóně se shodují v tom, že nebudeme platit za dluhy někoho jiného. A odpovídá to politickému uvažování – být vždy na straně Německa je zahraničněpolitické krédo většiny příznivců eura, kteří politicky uvažují. A odpovídá to koneckonců i rozšířené mentalitě – náš hluboký ekonomický propad v dluhové krizi, ono „prošetřit se k prosperitě“, lze chápat jako snahu být němečtější než Němci. Ten propad byl dokonce hlubší než v samotném Německu, s nímž jsme ekonomicky propojení, a stálo by za úvahu, zda se náhodou dnes v koronavirové krizi neopakuje stejný instinkt – zabednit se před virem a defenzivně se ho snažit ustát nám jde lépe než některým jiným. O to hůř se umíme vzchopit k nějaké podpůrné strategii.

Být členem německého bloku eurozóny dnes znamená rozhodovat o osudu jiných zemí. Naši exponenti v eurozóně vystupovali němečtěji než Němci. Je to lákavé, mít svou čecháčkovskou identitu, za kterou se stydí, „vypranou“ tím, že teď jsou členové nejvyspělejšího nadnárodního ekonomického bloku v dějinách. Lze si je živě představit, jak by restartovali své unijní kariéry v roli různých delegátů pro „Überwachungskapazität vor Ort“, monitorovací kapacity na místě, jak zní půvabný termín z jednoho německého vládního dokumentu pro řešení krize.

Eurozóna je dnes ve stavu nepohodlného přežívání a věčných nicneřešících kompromisů mezi oběma bloky. To je sice špatné, jenže když by jeden z bloků posílil a mohl by definitivně prosadit svou, znamenalo by to něco mnohem horšího. Vedlo by to k rozpadu eurozóny a Evropské unie. Že Itálie opustí eurozónu a vezme zavděk čínskými penězi, to je realistická představa už dnes. A mělo by to nedozírné následky.

To je na politice nejošklivější – ani nevíte jak, a najednou rozhodujete o jiných lidech, a ještě to považujete za dobrou věc.