Po delší době neovládl největší evropskou cenu za soudobou architekturu projekt postavený primárně na společenské a sociální odpovědnosti, ale architektonicky precizně zpracovaná stavba od irských architektek, pokračujících ve své neuvěřitelně úspěšné jízdě posledních let.

Krása není vše

Cena Evropské unie za soudobou architekturu Mies van der Rohe Award je nejrespektovanější a nejsledovanější oborové ocenění starého kontinentu. Udílí se jednou za dva roky a každý ročník se vyplatí pečlivě sledovat, protože kromě význačných architektonických projektů je bilancí aktuálního stavu evropské architektury. Společně se zakladatelem ceny, barcelonskou nadací Mies van der Rohe, ji organizuje Evropská komise, která se jejím prostřednictvím snaží propagovat obecné unijní hodnoty. Organizátoři zdůrazňují význam architektury při řešení globálních témat, jako je klimatická krize, znečišťování nebo krize bydlení. Výběr oceňovaných projektů tomu zpravidla odpovídá.

Estetická kvalita staveb už dlouho není rozhodujícím kritériem pro hodnocení architektury. Jak je patrné z výsledků prakticky všech relevantních světových přehlídek architektury, navrch mají projekty, které nějakým způsobem reagují na výše zmiňované krize, případně architektky a architekti, kteří se namísto aktivní sebepropagace a navrhování luxusních objektů aktivně zajímají o zlepšování životní úrovně komunit na lokální úrovni.

„Společnou touhou členů poroty bylo od začátku předat nejen architektonické obci zprávu prostřednictvím výběru nominovaných děl, především finalistů a vítězů,“ stojí v závěrečné zprávě poroty, která ve svém hodnocení upřednostňuje pestrost přesahu staveb namísto splňování rigidních standardů a regulací. Z toho důvodu je potřeba se kromě dvojice oceněných projektů zaměřit na čtyřicítku nominovaných děl, mezi nimiž byl po dlouhých letech i český reprezentant – projekt revitalizace pražských náplavek od architekta Petra Jandy.

Dámská dominance

Poslední dva ročníky Miesovy ceny ovládly prakticky totožné projekty, zabývající se zkvalitněním velkých bytových souborů panelových domů se stovkami bytů. Je to signál poroty o důležitosti vhodného zacházení s tímto typem bydlení pro miliony Evropanů (v Česku je to asi čtyřicet procent obyvatel), aby mohl sloužit i následujícím generacím. Dostupné bydlení hrálo důležitou roli také v letošním ročníku, v celkovém pohledu ale dominovala otázka rekonstrukcí, adaptací, renovací a konverzí dosluhujících budov s ohledem na životní prostředí. Celkový vítěz je však z jiného těsta – jde o sebevědomou novostavbu Kingstonské univerzity v Londýně, která inovativním způsobem propojuje knihovnu s tanečními sály a společenskými prostory. Je to vůbec první vítězná univerzitní budova v pětatřicetileté historii této ceny.

Stavba nazvaná Městský dům má nápadnou fasádu členěnou betonovou konstrukcí, která v parteru vytváří kolonádu zdůrazňující reprezentativní charakter veřejné budovy a zároveň vytvářející pěkný meziprostor, který přispívá k rozmanitému životu ve městě. Nejde o ryze univerzitní budovu sloužící výhradně studentům a pedagogům; všem místním poskytuje krásné prostory pro kulturní vyžití, schůzky, posezení v kavárně a vzdělávání. Miesova cena tímto výběrem zároveň poukazuje na velkou potřebu veřejných vzdělávacích budov, které by mohly využívat širší skupiny lidí. Návrh vypracovaly irské architektky Yvonne Farrellová a Shelley McNamarová se svým studiem Grafton Architects, které zažívají profesně mimořádně úspěšné období. V roce 2018 byly kurátorkami architektonického bienále v Benátkách, v roce 2020 získaly Pritzkerovu cenu, „Nobelovku za architekturu“, i Zlatou medaili Královského institutu britských architektů, loni prestižní Stirlingovu cenu rovněž za Městský dům Kingstonské univerzity. Společně s Miesovou cenou tedy během dvou let posbíraly prakticky všechny nejvyšší metály.

Vítězství londýnské stavby v letošním ročníku Miesovy ceny je zároveň symbolickým rozloučením Velké Británie s tímto prestižním oceněním. Za dva roky už se britské stavby nebudou moci kvůli brexitu soutěže účastnit.